Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 416/2006

U S N E S E N Í

Odůvodnění:

Usnesením ze 4. 5. 2005, č.j. -5, okresní soud nařídil exekuci k vymožení povinnosti vyklidit do 30. 10. 2004 objekt – „rodinný dům č.p. 107...“, uložené povinným rozhodnutím stavebního úřadu podle o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „stavební zákon“), tedy proto, že to úřad považoval za nutné k provedení jím nařízených neodkladných zabezpečovacích prací.

Krajský soud k odvolání povinných rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že podkladové správní rozhodnutí – protože oprávněný nedoložil zajištění bytové náhrady pro povinné, a to ani pronajímatelkou (vlastnicí nemovitostí) ani obcí – dosud není vykonatelné. Svůj závěr  o nevykonatelnosti titulu odvolací soud vyvodil z názoru, že má-li vlastnice nemovitostí (pronajímatelka) povinnost zajistit povinným, jejichž nájemní vztah dosud trvá, plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ( a násl. ), pak – není-li v jejích možnostech zajistit povinným bytovou náhradu – je její povinností vyplývající z ustanovení stavebního zákona ve spojení s ustanovením , aby o zajištění této náhrady požádala obec.

V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci ( ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „“/), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti titulu. Kromě argumentace ustanovením (jež je podle něj nutno aplikovat jako ustanovení předpisu obecného, jelikož stavební zákon speciální úpravu vykonatelnosti rozhodnutí neobsahuje), podle kterého je rozhodnutí vykonatelné – a o tento případ jde v souzené věci – byl-li tomuto rozhodnutí odňat odkladný účinek, dovolatel zejména s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. namítá, že ustanovením ani žádným jiným ustanovením stavebního zákona se ve veřejnoprávním vztahu založeném rozhodnutím stavebního úřadu „občanskoprávní“ (tedy soukromoprávní) „povinnost zajistit bytovou náhradu nezakládá“.

Dovolání (přípustné podle , odst. 2 a ) je důvodné.

Předně zde je zásadní, obecný důvod, proč je nutno právní posouzení věci považovat za nesprávné. Dovodil-li totiž odvolací soud závěr o nevykonatelnosti titulu ze zjištění, že „oprávněný nedoložil zajištění bytové náhrady pro povinné“, pochybil v tom, že na vykonávané rozhodnutí nahlížel jako na titul, jímž bylo splnění povinnosti k vyklizení vázáno na zajištění náhrady, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Nazíráno z tohoto pohledu je situace v předmětné věci obdobná té, jež by nastala, kdyby exekuční soud (který samozřejmě není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost titulu) při nařizování výkonu soudního rozhodnutí postupoval – bez opory v obsahu titulu, a tedy nesprávně – podle a násl. namísto správných ustanovení až 342 V tomto ohledu je tedy opodstatněná dovolací námitka, odůvodněná poukazem na ustanovení , že byla-li povinnost k vyklizení vázána na lhůtu určenou – pouze /a jedině/ – datem (do 30. 10. 2004), a byl-li případnému odvolání proti titulu z 5. 8. 2004 odňat odkladný účinek, je rozhodnutí vykonatelné dnem 1. 11. 2004.

Kromě toho zde je další důvod, proč rozhodnutí, odůvodněné poukazem na ustanovení a násl. a stavebního zákona ve spojení s ustanovením nutno považovat ze nesprávné. V rozsudku z 31. 5. 2001, sp. zn. uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2002 pod poř. č. 14, totiž Nejvyšší soud – kromě závěru, že požadavek, aby soud uložil povinnost zajistit bytovou náhradu může uplatnit ten, kdo má povinnost byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu – zdůraznil, že rozhodnutí o vyklizení stavby podle stavebního zákona nezakládá pronajímateli občanskoprávní povinnost zajistit nájemci bytovou náhradu.

V odůvodnění (viz třetí a čtvrtý odstavec strany 67/127) citovaného rozsudku Nejvyšší soud též výslovně uvedl, že pro veřejnoprávní vztahy vyplývající např. z ustanovení , , 2 a stavebního zákona (o kterýžto případ, totiž nařízení zabezpečovacích prací, jde v souzené věci) nelze z ustanovení (kromě toho, že pronajímatel může při zajišťování náhradního bydlení pro nájemce též požádat o součinnost obec) již dále dovodit nic, a tedy ani povinnost k zajištění bytové náhrady. Dále pak Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutím o vyklizení stavby podle stavebního zákona, jež je pro právní postavení účastníků řízení věcně určující, nebyly založeny vztahy soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní, z nichž občanskoprávní nároky vyvozovat nelze. Již proto, uzavřel v judikátu Nejvyšší soud, není ani významné, že čtvrtý odstavec ustanovení uvádí, že jde-li o stavbu obsahující byty, vyrozumí stavební úřad obec, a že při zajištění bytové náhrady se postupuje přiměřeně podle zvláštního předpisu, jímž je dle poznámky pod čarou ; občanskoprávní povinnost zajistit bytovou náhradu se tím nezakládá.

Protože odvolací soud – dovodil-li formální nevykonatelnost titulu – dospěl k závěru odlišnému, je jeho právní posouzení věci nesprávné ( o.s.ř); jelikož na tomto posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je podle věty za středníkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný ( věta první, ).

Shora uvedené usnesení odvolacího soudu napadl také soudní exekutor, jenž dovolání směřoval výlučně proti výroku III., vztahujícímu se k náhradě nákladů exekuce.

Dovolání v této části není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení až

Ustanovení , a přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení, a tedy ani rozhodnutí o nákladech exekuce (, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) v jejich taxativních výčtech uvedeno není.

Dovolání není přípustné ani podle , neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však uvedené usnesení není (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první   ), dovolání v této části podle ustanovení , odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2007

JUDr. Vladimír  M i k u š e k , v. r.

předseda senátu