Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 129/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 38.760,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty, která byla sjednána ve smlouvě o dílo uzavřené účastníky dne 19. 8. 1999.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. března 2003, č. j. -34, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci 38.760,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2004, č. j. -54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 36.760 Kč zamítl; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 8. 1999 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení malířských a dekoratérských prací spočívajících v povrchové úpravě stropu, stěn a podlahy dětského pokoje v domě manželů H., s termínem zahájení prací dne 23. 8. 1999 a ukončení dne 31. 8. 1999, resp. 1. 9. 1999. Cena díla činila 40.000,- Kč, včetně DPH. Ve smlouvě byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení zhotovitele (tj. žalovaného) s plnění díla tak, že objednatel (tj. žalobce) je oprávněn účtovat smluvní pokutu ve výši 0,5 % ze sjednané ceny díla za každý den prodlení, nejvýše však do 5 % sjednané ceny (článek VI, bod 1), a pro případ prodlení objednatele (tj. žalobce) s platbami podle smlouvy tak, že zhotovitel (tj. žalovaný) je oprávněn účtovat smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky (článek VI, bod 2); účtování smluvních pokut mělo být odloženo v případě přerušení prací a prodloužení lhůt. Dojednán byl rovněž postup při zpoždění s odstraněním vad díla a při zpoždění s předáním staveniště (článek VI, body 4 a 5). V článku VI, bodě 3 smlouvy se uvádí „za zhotovitelem zaviněný prostoj pracovníků přidělených k plnění díla ve výši 240,- Kč za každou započatou hodinu (8,5 hod/pracovní den)“. Ke dni 28. 9. 1999 žalobce odstoupil od smlouvy o dílo pro prostoj a prodlení žalovaného a vyúčtoval mu smluvní pokuty podle článku VI, bodu 1 smlouvy ve výši 2.000,- Kč a podle článku VI, bodu 3 ve výši 36.720,- Kč; tyto požadoval zaplatit do 8. 10. 1999. Zatímco soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalobce má vůči žalovanému podle § 544 odst. 1 obč. zák. právo na zaplacení smluvní pokuty podle článku VI, bodů 1 a 3 smlouvy o dílo, odvolací soud uzavřel, že žalobci náleží pouze smluvní pokuta sjednaná účastníky v článku VI, bodu 1 smlouvy o dílo, tj. smluvní pokuta ve výši 2.000,- Kč za prodlení s plněním díla. Ujednání obsažené v článku VI, bodě 3 hodnotil jako nesrozumitelné a neurčité, tudíž neplatné.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasí se závěrem, že ujednání účastníků obsažené v článku VI, bodě 3 smlouvy o dílo je nejasné a neurčité. Je přesvědčen, že „formulace tohoto ujednání je naprosto jasná, určitá a srozumitelná a není v rozporu se žádným zákonným ustanovením, přičemž bylo sjednání na základě dohody a projevu vůle obou stran“. Zdůraznil, že ujednání je systematicky zařazeno v článku VI, který upravuje smluvní pokuty, na něž vznikne jedné ze smluvních stran nárok vůči druhé v případě porušení konkrétní smluvní povinnosti. Protože v bodě 3 se výslovně zmiňuje zhotovitelem zaviněný prostoj, lze logicky dovozovat, že zde sjednaná smluvní pokuta jde k tíži zhotovitele, tedy náleží objednateli. Interpretace tohoto ujednání odvolacím soudem je podle názoru žalobce nesprávná. Výraz „prostoj“ nelze vykládat výlučně ve smyslu , jak to učinil odvolací soud, neboť se používá i v „obvyklém hovorovém významu“. Žalobce zdůrazňuje, že to byl žalovaný, kdo fakticky odmítl dokončit dílo a opustil pracoviště v okamžiku, kdy inkasoval zhruba 90 % ceny díla. Odvolacímu soudu pak vytýká rovněž to, že ignoroval princip, podle něhož se nemůže neplatnosti dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. V posuzovaném případě to byl žalovaný, který smlouvu o dílo připravil, resp. naformuloval. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pro případ, že se dovolací soud ztotožní se závěry odvolacího soudu, navrhl nepřiznat žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „ “ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) a je přípustné podle Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v a že byly splněny podmínky uvedené v a 4 přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v , a b/ a v , ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdy nebyly v dovolání uplatněny. Nic takového pak neplyne ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak ho žalobce v dovolání obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právníma posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Výhrady žalobce k právnímu posouzení věci se týkají závěru o tom, že ujednání obsažené v článku VI, bodě 3 smlouvy o dílo je neplatné pro svou nesrozumitelnost a neurčitost.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý (má věcné nedostatky).

Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, s. p. , publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7).

V daném případě jde o posouzení určitosti a srozumitelnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě.

Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v § 544 a 545 obč. zák. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní smluvní povinnost, i když porušením smluvní povinnosti věřiteli nevznikne škoda (544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (§ 544 odst. 2 obč. zák.).

Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnost o jeho obsahu ani u třetích osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem y, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníků smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu y.

Lze souhlasit s odvolacím soudem, že obsah článku VI, bodu 3 smlouvy o dílo uzavřené účastníky 19. 8. 1999 kritéria určitosti, resp. srozumitelnosti, zcela postrádá a nárok žalobce na smluvní pokutu z něho nelze dovodit ani výkladem. Ve zmíněném článku není především vůbec jazykově vyjádřeno, že jde o ujednání o smluvní pokutě, resp. že by některou ze smluvních stran měla stíhat povinnost platit zde zmiňovaných 240,- Kč za každou započatou hodinu prostoje pracovníků přidělených k plnění díla. Absentuje rovněž označení příjemce této částky. Jde o gramaticky neúplné větné spojení, jehož obsah nelze spolehlivě dovodit ani výkladem. Hovoří-li se o „zaviněném prostoji pracovníků přidělených k plnění díla“, tedy pracovníků zhotovitele (žalovaného), mělo by ujednání logicky vzato sloužit k ochraně investic žalovaného vynaložených na tuto pracovní sílu. Tomu nasvědčuje i možná návaznost na obsah bodu předcházejícího (tj. bodu 2), který pojednává o smluvní pokutě, jejímž příjemcem je právě zhotovitel. Není totiž logické, že by žalovaný za to, že zaviní prostoje svých pracovníků (pracovníku, jimž platí mzdu), sankcionoval sám sebe. Tomu však neodpovídá skutečnost, že zavinění prostoje je spojováno právě s jeho osobou, tedy s osobou zhotovitele. Ani provedené dokazování spolehlivě neozřejmilo, jaká byla skutečná vůle smluvních stran v době uzavření smlouvy o dílo. Zatímco žalobce z článku VI, bodu 3 dovozoval své právo na zaplacení smluvní pokuty, žalovaný namítal zřejmou nesprávnost v označení zde uvedené smluvní strany a tvrdil, že toto ujednání mělo sloužit k ochraně jeho práv. Nelze přisvědčit ani námitce žalobce, že neplatnost ujednání způsobil sám žalovaný, který smlouvu formuloval a který se tak nemůže neplatnosti posuzovaného ujednání dovolat. Účastníky uzavřená smlouva je dvoustranný právní úkon, který vyžaduje ke svému vzniku vzájemné a shodné (srovnalé) projevy vůle smluvních stran (návrh a přijetí). Jestliže žalovaný učinil návrh, který žalobce bez výhrad – ačkoli sám má právnické vzdělání - akceptoval, nelze dovozovat, že to byl žalovaný, kdo způsobil neplatnost tohoto právního úkonu. Navíc je nutné připomenout, že žalobcem připomínaná zásada, že neplatnosti se nemůže s úspěchem dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, platí v případě tzv. relativní neplatnosti právního úkonu, kdy právní úkon, u kterého je dán důvod relativní neplatnosti, se považuje za platný, pokud se ten, a pouze ten, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, neplatnosti nedovolal (oprávněný subjekt).

Lze uzavřít, že žalobci se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto podle části věty před středníkem jeho dovolání zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo ( věta první, , a ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2007

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu