Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 229/2021
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 2 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 500 Kč od 9. 10. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 150,52 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 500 Kč od 7. 9. 2018 do 8. 10. 2018, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 425 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 500 Kč od 9. 10. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 150,52 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 500 Kč od 7. 9. 2018 do 8. 10. 2018, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 425 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 3 182,50 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 682,50 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 29. 9. 2017 smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému bezhotovostním bankovním převodem peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku 2 500 Kč do 29. 10. 2017 Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě. Proces uzavření smlouvy proběhl tak, že žalovaný provedl svou registraci na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně webová adresa, kde mu byl následně založen uživatelský účet. V rámci registrace žalovaný vyplnil své osobní údaje, kontaktní údaje a číslo účtu pro poukazování schválených úvěrů. Následně pak prostřednictvím internetového formuláře žalovaný vyplnil žádost o uzavření smlouvy o úvěru, a to zadáním požadované výše úvěru a doby jeho splatnosti. Navrhované znění smlouvy žalovaný akceptoval vložením unikátního kódu, což se propsalo na poslední stranu smlouvy, a pak smlouvu s ostatní dokumentací zaslal v rámci uživatelského účtu právnímu předchůdci žalobkyně. Smlouva o úvěru byla uzavřena přijetím ze strany právního předchůdce žalobkyně, kdy následně byly žalovanému na jím určený účet poukázány požadované finanční prostředky ve výši 2 500 Kč. Žalovaný však své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas. Tímto mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení, a zároveň zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 8. 2018, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, došlo k převedení pohledávky za žalovaným na žalobkyni s účinností ke dni 6. 9. 2018, což bylo žalovanému písemně oznámeno přípisem ze dne 21. 9. 2018. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni částku 2 500 Kč jako jistinu a částku 682,50 Kč na smluvené smluvní pokutě za období od 30. 10. 2017 (první den po splatnosti) do 30. 7. 2018 (den převedení dle smlouvy o postoupení pohledávek). Žalobkyně požaduje nad rámec postoupeného příslušenství i kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 150,52 Kč za období od 30. 10. 2017 (prvního dne po splatnosti) do 29. 7. 2018 (den předcházející dni převedení určenému ve smlouvě o postoupení pohledávek) a dále požaduje zákonný úrok z prodlení z částky ve výši 2 500 Kč od 7. 9. 2018, tj. od následujícího dne po účinnosti postoupení pohledávky. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 16. 7. 2021 byla žalobkyně vyzvána, nechť doplní tvrzení a označí důkazy, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Na to žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby ze dne 26. 7. 2021, kdy vzala žalobu částečně zpět co do částky ve výši 682,50 Kč představující smluvní pokutu, s tím, že ve zbývající části na žalobě trvá. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud usnesením ze dne 28. 7. 2021, č. j. 11 C 229/2021-13, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2021, řízení v požadované výši zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když souhlasu žalovaného s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 28. 7. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a o. s. ř. souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 13. 8. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne 29. 9. 2017, výpisem z firemního účtu žalobkyně č. bankovní účet za období číslo, výpisem z interního systému žalobkyně, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 8. 2018 vč. přílohy a potvrzení o přijetí úplaty za postoupené pohledávky ze dne 7. 9. 2018, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2018 včetně podacího archu ze dne 24. 9. 2018 a předžalobní upomínkou ze dne 4. 2. 2021 včetně podacího archu ze dne 5. 2. 2021. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaný dne 29. 9. 2017 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, smlouvu o úvěru číslo na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému bezhotovostním bankovním převodem finanční prostředky ve výši 2 500 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 29. 10. 2017, aniž by právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrového smlouvy. Jelikož žalovaný neplnil své smluvní povinnosti řádně a včas, dostal se do prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení. Posléze právní předchůdce žalobkyně dopisem ze dne 21. 9. 2018 oznámil žalovanému, že postoupil svou pohledávku za žalovaným v celkové výši 9 200 Kč vč. příslušenství, když tato částka zahrnovala i náklady za inkasní vymáhání, na žalobkyni, a vyzval jej k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu na příslušný účet; tento dopis byl odeslán dne 24. 9. 2018. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky nejpozději do 12. 2. 2021 výzvou před podáním žaloby učiněnou 4. 2. 2021, která byla žalovanému doručována následujícího dne prostřednictvím České pošty. Žalobkyně se v řízení po žalovaném domáhá úhrady dlužné jistiny ve výši 2 500 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 150,52 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné částky od 7. 9. 2018. Dále žalobkyně požadovala smluvní pokutu výši 682,50 Kč, kterou následně dispozičním úkonem ze dne 26. 7. 2021 vzala zpět. Ze strany žalovaného nebylo na dlužnou částku ničeho uhrazeno.
6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce žalobkyně byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně netvrdila, ani neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného jakýmkoli způsobem zkoumána. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z. je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 29. 9. 2017 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
14. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 29. 9. 2017 žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč. Žalovaný dosud ničeho nevrátil, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 2 500 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 21. 9. 2018, který mu byl doručován 24. 9. 2018 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 27. 9. 2018 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 8. 10. 2018. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 2 500 Kč dne 9. 10. 2018 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,05 % ročně od 9. 10. 2018 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, ve které nebylo řízení zastaveno, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo ve spojení s § 146 odst. 2 veta první o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 4 015,61 Kč a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 3 165 Kč (tj. 2 500 Kč jistina + 665 Kč příslušenství), jež představuje 79 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta, a částka, pro kterou bylo řízení bezdůvodně zastaveno, činí 850,66 Kč (150,52 Kč + 17,64 Kč + 682,50 Kč), což představuje 21 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 58 %.
17. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 200 Kč (za tři právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, jednoduchou výzvu k plnění a sepis žaloby) a dále dle § 7 bod 2 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. částku 500 Kč (za jeden úkon právní služby po podání žaloby v podobě částečného zpětvzetí žaloby ze dne 26. 7. 2021). Za tyto čtyři úkony jí náleží odměna ve výši 1 100 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. (1 x 300 Kč), tj. 600 Kč a 21% DPH (počítáno ze základu 1 700 Kč) ve výši 357 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč by činily 2 457 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 58 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 1 425 Kč.
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.