Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1342/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 24. 2. 2003 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí, neboť vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (podle lékařského posudku ze dne 7. 1. 2003) pozbyl způsobilost konat dále práci řidiče a žalovaná „v současné době nemá k dispozici“ žádné volné pracovní místo, které by mu mohla podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce nabídnout.

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy 152.607,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 4. 2001 jako řidič a, i když s ohledem na následky pracovního úrazu, který u žalované utrpěl, nemůže podle lékařského posudku nadále vykonávat práci řidiče, žalovaná měla nadále možnost žalobce zaměstnávat v místě sjednaném jako místo výkonu práce. Protože žalobce sdělil, že trvá na tom, aby ho žalovaná nadále zaměstnávala, což žalovaná neučinila, požaduje, aby mu žalovaná rovněž zaplatila náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 61 zák. práce.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 6. 2004, č. j. -54, žalobu zamítl, řízení co do příslušenství pohledávky ve výši 3% úroku z prodlení od 20. 6. 2003 z částky 142.376,65 Kč zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 33.075,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování měl prokázáno, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 9. 6. 2001 jako řidič. Dne 30. 8. 2002 při plnění pracovních povinností utrpěl pracovní úraz, v důsledku kterého (jak vyplynulo z lékařské zprávy ze dne 30. 8. 2002) nebyl nadále schopen řízení motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že žalovaná pro žalobce neměla jiné vhodné pracovní místo a „vytvořenou novou pracovní příležitost ve formě úklidu“ žalobce odmítl vykonávat, dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru obsahovala všechny zákonné náležitosti a je platná. I když žalobce žalované oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala, protože výpověď byla podle názoru soud prvního stupně platná, nezabýval se již dokazováním, zda částka, jíž se žalobce z titulu náhrady mzdy domáhal, byla vypočítána řádné podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, a i v této části žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2004, č. j. -73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 16.350,- Kč „na účet jejího právního zástupce“. Stejně jako soud prvního stupně považoval mezi účastníky za nesporné, že žalobce byl zaměstnán u žalované jako řidič na dobu neurčitou a že utrpěl pracovní úraz s následnou neschopností nadále řídit motorové vozidlo. V řízení měl dále za prokázáno, že žalovaná nabídla žalobci „druh práce – úklid“, když z tohoto důvodu, nad rámec své zákonné povinnosti, vytvořila místo nové, a že žalobce tuto práci odmítl. Žalovaná v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobci nedisponovala volným pracovním místem, vyjma míst řidičů, která však žalobce s ohledem na lékařský posudek vykonávat nemohl. Nemohlo by mu být nabídnuto ani místo skladníka, neboť nebylo prokázáno, že by takové místo u žalované bylo volné a navíc, s ohledem na obsah lékařského posudku, by žalobce nemohl ze zdravotních důvodů řídit ani vysokozdvižný vozík. Neměla-li žalovaná pro žalobce jiné volné pracovní místo a jediné nově vytvořené pracovní místo žalobce odmítl, nemůže být tento závěr ovlivněn ani tím, že pro žalovanou pracovalo několik lidí „na základě dealerské nebo mandátní smlouvy, případně smlouvy o dílo“. Protože žalovaná dala žalobci výpověď platně, není důvodná ani žaloba na zaplacení náhrady mzdy.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, „tj. v rozporu s ustanovením § 46 odst. 2 zák. práce“, žalobce namítá, že žalovaná nesplnila svoji nabídkovou povinnost. Je přesvědčen, že mu žalovaná mohla nabídnout „místo skladníka přímo na prodejně, který např. přijímal doklady a jeho náplň práce se jízdy na vysokozdvižném vozíku vůbec netýkala“. Především však zdůrazňuje, že soudy nepřihlédly „k systému a formě zaměstnávání a výkonu práce pro žalovanou“, když „z výpovědi jednatelky žalované vyplynulo, že 30% zaměstnanců je angažováno na živnostenský list, ačkoliv pracují pouze pro žalovanou“. Dovolatel je dále názoru, že z ustanovení § 29 zák. práce a § 36 odst. 1 zák. práce vyplývá, že i změna pracovní smlouvy musí být učiněna písemně, a že žalovaná neprokázala, že by učinila „relevantní písemný právní úkon směřující vůči žalobci, a tak žalobce nemohl být ani neochoten přejít na jinou pro něj vhodnou práci“. Ačkoliv upřednostňuje změnu sjednaných pracovních podmínek (změnu druhu práce) před výpovědí z pracovního poměru, v případě žalobce ke změně sjednaných pracovních podmínek ani k návrhu na jejich změnu ze strany žalované nedošlo. Za „absolutní ignoraci“ i příslušné judikatury považuje, že se oba soudy shodly na tom, že bylo prokázáno, že žalovaná nabídla žalobci úklid a že žalobce tuto práci odmítl. Oba soudy při tomto rozhodování vzaly za prokázaná účelová tvrzení samotné žalované a jejích zaměstnanců, přestože je zřejmé, že v tomto případě zaměstnanci nejsou zainteresováni na neprospěchu žalované. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2004, „č. j.: “, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení (oba soudy ve svých rozhodnutích řešily právní otázky pro řízení relevantní a v souladu s hmotným právem) a napadený rozsudek odvolacího soudu je správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení ) - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobce sice v dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, neboť řešilo právní otázku výkladu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce v rozporu s hmotným právem, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Narozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „žalovaná zaměstnávala i skladníka přímo na prodejně, který např. přijímal doklady a jeho náplně práce se jízdy na vysokozdvižném vozíku vůbec netýkala“, a že „v rozhodné době bylo u žalované volné místo dispečera, tedy organizátora rozvozu zboží, které zastával svědek P. K.“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalovaná nesplnila svoji nabídkovou povinnost vyplývající z ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce). Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nebylo možné k nim  přihlédnout. Podstatou těchto výtek je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Protože dovolání žalobce v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak již výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení

Namítá-li dále dovolatel, že „ve věci jednající soudy naprosto nepřihlédly k systému a formě zaměstnávání a výkonu práce pro žalovanou“, když „z výpovědi jednatelky žalované vyplynulo, že 30% zaměstnanců je angažováno na živnostenský list, ačkoliv pracují pouze pro žalovanou“, přehlíží, že ani taková skutečnost nemá žádný vliv na to, že žalovaná v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobci žádné volné pracovní místo neměla. I kdyby totiž žalovaná v rozporu s ustanovením tehdy platného , o zaměstnanosti, nezajišťovala plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti svými zaměstnanci, jednalo by se o skrytý (zastřený) pracovní poměr a nic by to neměnilo na skutečnosti, že takto zastávané pracovní místo by z hlediska ustanovení zák. práce nebylo volné.

Obstát nemůže ani dovolatelova námitka, že žalovaná vůči němu neučinila písemný návrh na změnu sjednaných pracovních podmínek. Jestliže, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, žalobce nově vytvořené pracovní místo - úklid odmítl a jiné volné pracovní místo žalovaná neměla, nebylo důvodu, aby byla sjednávána dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek, a proto byla v projednávané věci bezvýznamná i úvaha o tom, zda taková změna měla být učiněna písemnou formou.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení věty první a – aniž by se mohl věcí dále zabývat – odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. , , , , , , , ve znění , č. , č. a čl. II ] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a čl. II ), celkem ve výši 7.575,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. , o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 3.078,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.653,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 8. února 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu