Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1954/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně           JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. K., zastoupeného advokátkou, proti povinnému M. O., zastoupenému advokátem, pro 109.438,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního u, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, č.j. -45, takto:

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 1. 2005, č.j. -28, jímž obvodní soud k návrhu povinného zastavil výkon rozhodnutí (nařízený jeho usnesením ze dne 8. 4. 2003, č.j. -6). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla sice platně uzavřena pouze kupní smlouva ze dne 30. 12. 2004, nicméně odkaz na kupní smlouvu ze dne 1. 1. 1995 v oznámení o zápočtu nemá za následek jeho neplatnost, neboť obě smlouvy se týkaly téhož předmětu.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení           a , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) – namítá oprávněný nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že v řízení o výkon rozhodnutí se námitkou započtení nelze zabývat, je-li vzájemná pohledávka povinného sporná. O smlouvu ze dne 30. 12. 1994 povinný svou vzájemnou pohledávku neopíral, a proto je nesprávný názor soudů obou stupňů, že je nepodstatné, zda povinný má vůči oprávněnému pohledávku ze smlouvy ze dne 30. 12. 1994 nebo ze smlouvy ze dne 1. 1. 1995. Neplatnost dodatku ke kupní smlouvě ze dne 30. 12. 1994 (promíjejícího oprávněnému smluvní úroky) je pouze neplatností relativní, jíž se povinný nedovolal. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Povinný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Předpoklady započtení jsou podle jeho názoru splněny; mezi účastníky je sporné pouze to, kdy (nikoli zda vůbec) vznikl důvod vzájemné pohledávky – tato skutečnost je ovšem pro účely započtení bez právního významu. Tvrzení oprávněného ohledně uzavření ústní dohody o změně režimu splácení kupní ceny je nepravdivé.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. ).

Dovolání je podle a odst. 2 ve spojení s a odst. 3 přípustné, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; ten se připíná k otázce, jejíž řešení dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle zpochybnil, tedy k otázce, zda za situace, kdy ohledně téhož předmětu byly mezi týmiž účastníky (v témže postavení) uzavřeny v různou dobu dvě různé kupní smlouvy, lze námitku započtení vzájemné pohledávky vyplývající z jedné z těchto smluv vztáhnout i na smlouvu druhou.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Podle § 489 obč. zák. vznikají závazky z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

V souzené věci byly podle zjištění soudů obou stupňů (jehož správnost Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat) mezi účastníky uzavřeny v různé dny ohledně téhož předmětu dvě různé kupní smlouvy s rozdílnou celkovou výší splátek kupní ceny s příslušenstvím. Jde tedy o dva různé právní úkony, které – byť se týkají téhož předmětu koupě a bez ohledu na to, zda z hlediska platnosti obstojí oba současně – nelze vzájemně zaměňovat a dovozovat, že právním důvodem pohledávky vyplývající z jedné smlouvy je zároveň i smlouva druhá (k existenci více smluv ohledně téhož předmětu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. ).

Lze tedy uzavřít, že právní názor soudů obou stupňů, podle něhož při existenci více kupních smluv ohledně téhož předmětu mezi týmiž účastníky (v témže postavení) lze úkon směřující k započtení vzájemné pohledávky vyplývající z jedné z těchto smluv vztáhnout i na smlouvu druhou (pro případ, že by pohledávka z prvně uvedené smlouvy neexistovala), správný není.

Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud v souladu s ustanovením , věty druhé, přezkoumal rovněž postup soudů v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení a zjistil, že odvolací řízení je zatíženo vadou uvedenou          v Jelikož tvrzení účastníků o skutečnostech, v nichž povinný spatřoval důvod zastavení výkonu rozhodnutí, byla sporná, soud prvního stupně k projednání návrhu správně nařídil jednání ( ). Jeho rozhodnutí – vzhledem k nutnosti nařídit jednání – proto nebylo „usnesením, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání“ ve smyslu ; rozhodl-li tedy odvolací soud o odvolání bez jednání, odňal tím dovolateli možnost jednat před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, ). V něm se soud zaměří na zkoumání, podle které z obou předložených smluv vznikla povinnému pohledávka za oprávněným; návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí lze vyhovět pouze v případě, že vzájemná pohledávka povinného vznikla podle kupní smlouvy uvedené v oznámení o zápočtu.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný ( , část věty první za středníkem, ).

O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. února 2007

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu