Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
25888DEF0C69B8C8C1257A4E0065E2A7.html
HTML · 24.84 KB
No categories available
4 Tz 188/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného L. P.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Zrušuje se také usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, v řízení o soudní rehabilitaci obviněného L. P., byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53. Podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno dále usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, rozhodl, že obviněný L. P. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii zastavil trestní stíhání obviněného L. P. pro skutek spočívající v tom, že dne 18. 5. 1953 u svého útvaru v O., po nástupu vojenského cvičení, odmítl převzít vojenský stejnokroj a konat cvičení s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho víra S. J., v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 86/1950 Sb.
Obviněný L. P. v zákonem stanovené lhůtě učinil prohlášení ve smyslu § 15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zastaveno v důsledku užití amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté ve věci nařídil hlavní líčení a rozsudkem ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, z důvodů § 227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 20. 6. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. P. Namítá v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. o soudní rehabilitaci, § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, dále v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v tehdy účinném znění.
Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že rehabilitace obviněného byla zúžena pouze na výrok o trestu a výrok o vině byl ponechán bez náležité pozornosti, přestože smyslem zákona o soudní rehabilitaci je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Z napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/1991, a z navazujících rozhodnutí je patrno, že tento soud vycházel ze skutkových zjištění, že důvodem nenastoupení vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného. Nevyhodnotil však konkrétní situaci v době, kdy došlo ke spáchání činu, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo náležitě zváženo, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou z roku 1948 a rovněž čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
S ohledem na výše uvedené a vzhledem ke čl. 15 Listiny základních práv a svobod nelze proto jednání obviněného L. P., spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z důvodu uplatnění svobody svědomí, považovat ze trestný čin, když tímto jednáním pouze realizoval svobodu svědomí, jako své základní právo absolutní povahy. Z tohoto pohledu lze usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, vytknout závěr o správnosti výroku o vině, při současném konstatování, že nepřiměřeně a vadně bylo postupováno při ukládání trestu.
Rehabilitační soud dále nezohlednil skutečnost, že obviněný L. P. byl již před odsouzením rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, odsouzen pro totožný trestný čin, konkrétně rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 1950, sp. zn. Vt-239/50-III. S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku, jednání obviněného nelze považovat za nový trestný čin, to vzhledem ke shodné pohnutce tohoto jednání. Obviněný pouze setrvával na své již projevené vůli vojenskou službu nevykonávat a ve vztahu k výkonu vojenské služby se proto jedná o jeden skutek, pro který byl obviněný uvedeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 1950, sp. zn. Vt-239/50-III, již odsouzen. Odsouzení obviněného bývalým Nižším vojenským soudem v Brně ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, považuje ministr spravedlnosti za porušení zásady „ne bis in idem“.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, byl v neprospěch obviněného L. P. porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, aby dále zrušil také všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle ustanovení § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti manželky zemřelého obviněného L. P., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona, vyplývá, že se tento soud výrokem o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, blíže nezabýval, považoval jej za správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti uloženého trestu. Toto zjištění vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, v němž je uvedeno, že výrok o vině je správný, bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl v hlavním líčení dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Proto také rehabilitační soud původnímu rozsudku nic nevytkl z hlediska správnosti učiněných skutkových zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku. Obdobný právní závěr učinil bývalý Vojenský obvodový soud Brno i ve svém rozsudku ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, když tyto své úvahy opakoval a výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího Vojenského soudu v Brně PSP- 47 ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, ponechal jej beze změn.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného L. P.
K tomuto závěru v posuzované věci přistupuje ještě další zjištění, které také namítá stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku, totiž že odsouzení, které je předmětem řízení, předchází jiné dřívější odsouzení z roku 1950, kdy bývalý Nižší vojenský soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 10. 1950, sp. zn. Vt-239/50-III, uznal obviněného vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., za což mu uložil trest odnětí svobody na jeden rok. V nyní posuzované trestní věci pak jde o odsouzení druhé, takže mělo být zkoumáno, zda nebyla porušena zásada „ne bis in idem“, neboť již v souvislosti s prvním odsouzením pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. projevil obviněný jednoznačně svůj úmysl vojenskou službu z důvodu uplatnění principu svobody svědomí nenastoupit.
Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci výše uvedené podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění tehdy účinném, v neprospěch obviněného L. P.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí výslovně ve výroku tohoto rozsudku citovaná, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud ve věci nemohl sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může tímto způsobem postupovat pouze tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Pokud se rehabilitační soud vůbec nezabýval okolnostmi vztahujícími se k výroku o vině, nelze konstatovat, že zjistil skutečný stav věci a při svém rozhodování z něj vycházel, jak mu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. v tehdy platném znění přikazovalo. Vyslovil-li Nejvyšší soud, že zákon byl porušen mimo jiné v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nemohl současně aplikovat ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyššímu soudu navíc nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle § 7 odst. 1 zák.č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Řízení o stížnosti pro porušení zákona je navíc řízení návrhovým, jehož náležitosti a průběh jsou upraveny ustanoveními § 267 odst. 1, odst. 2 tr. ř., přičemž i ministr spravedlnosti současně navrhl procesní postup podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátit soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jehož příslušnost je dána podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro Městský soud v Brně, jemuž věc byla přikázána, z toho plyne povinnost vyžádat znovu od Vojenského archivu v Praze zachované písemnosti o odsouzení obviněného v této trestní věci, vyžádat také spis bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci, sp. zn. Vt-239/50-III, a na základě těchto, případně dalších důkazů, nově rozhodnout o návrhu manželky zemřelého obviněného L. P., P. P.
Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á