Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 305/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 5. 2004, č.j. , jímž okresní soud podle ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “) ve spojení s ustanovením ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), použitým s odkazem na ustanovení o zaměstnanosti, zastavil výkon rozhodnutí pro zánik práva prekluzí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí (Úřadu práce v Ú. n. L. z 8. 2. 1996, č.j. 01086/95/D/68, jímž byl povinný podle 18 odst. 1 zavázán k vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení za období od 30. 3. do 31. 8. 1996) již nelze vykonat, jelikož uběhla tříletá prekluzivní lhůta podle , v níž je třeba exekuci „nejen nařídit, ale i provést“.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení (takže se ani nezabývá existencí, případně formulací otázky, jež by měla mít zásadní právní význam), oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v aplikaci ustanovení , jež se podle jejího názoru nevztahuje na soudní výkon správního rozhodnutí (o nějž jde v souzené věci, kdy exekuce byla navržena – u soudu – prodejem movitých věcí, tedy způsobem, který v ani jiném svém ustanovení nezná), ale pouze na exekuci správní. Podle dovolatelky mělo být aplikováno ustanovení (dále též jen „obč. zák.“); podala-li totiž návrh na výkon rozhodnutí, vykonatelného 22. 3. 1996, dne 22. 4. 1997, a byla-li exekuce nařízena 26. 6. 1997 (protokol o bezvýslednosti soupisu byl vyhotoven 15. 10. 1998 s odůvodněním, že povinný se odstěhoval a nezanechal postižitelné movité věci), aniž se okresní soud pokusil o její provedení, je podle jejího názoru namístě závěr, že lhůta „stanovená pro výkon rozhodnutí je dosud stavena a tedy neběží“. Právo oprávněné na plnění, tedy na zaplacení částky 14.100,- Kč, není dosud promlčeno také proto, že povinný svůj dluh z uvedeného titulu také písemně co do důvodu i výše uznal.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – podle kterého je nutno ve smyslu ustanovení přípustnost dovolání posuzovat vedle ustanovení , z něhož jediného vyvozuje přípustnost dovolání oprávněná – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc jen otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na  rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), však v dané věci nejde.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán ( , věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatelka (jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužila) se však otázkou přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení nezabývala a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v , odst. 3 jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.

Z argumentace jak výslovné, tak formulované implicite (odkazem na stavení lhůty) vyplývá dovolatelčin názor, že její – vykonatelným rozhodnutím již přiznaný – nárok nepodléhá prekluzi, nýbrž promlčení (institut stavení lhůty k podání návrhu na exekuci upravený ustanovením § 112 obč. zák. je samozřejmě – pojmově – myslitelný jen u práv podléhajících promlčení – v dané věci promlčení podle věty první obč. zák.). Tento závěr však nemá oporu v hmotněprávní úpravě, účinné v době rozhodování okresního a krajského soudu, aniž by ovšem na druhé straně bylo možno přijmout argumentaci obou soudů ustanovením (vyvozenou konkrétně odvolacím soudem z ustanovení , jež ovšem nutnost aplikace zakládá – pouze – pro rozhodování „ve věcech zabezpečování práva zaměstnání“, jímž se podle uvedeného zákona „rozumí právo na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání“, nikoliv tedy povinnost vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení, upravená ustanovením uvedeného zákona).

Prekluze (tedy zánik) práva úřadu práce na vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení je totiž výslovně upravena přímo (účinným v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně), a to jeho ustanovením , podle jehož druhé věty „nárok na vrácení hmotného zabezpečení zaniká uplynutím lhůty tří let, která počíná běžet ode dne jeho poskytnutí“. Na zásadě, že uvedené právo nepodléhá promlčení, nýbrž prekluzi, nezměnila nic ani nová právní úprava, provedená s účinností od 1. 10. 2004 (a tedy účinná v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) , jímž byl zrušen. Ustanovení tohoto výslovně uvádí, že „nárok na vrácení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci zaniká uplynutím“ – avšak tentokrát pěti let – „ode dne jejich přiznání“.

Jak se uvádí ve vykonávaném rozhodnutí úřadu práce z 8. 2. 1996, č. j. 01086/95/D/68, pravomocném 6. 3. a vykonatelném 22. 3. 1996, byl povinný zavázán k vrácení přeplatku hmotného zabezpečení přiznaného rozhodnutím téhož úřadu z 1. 3. 1995, č. j. 01086/95/D/61, jenž vznikl poskytováním tohoto zabezpečení za období od 30. 3. 1995 do 31. 8. 1995 v celkové výši 14.100,- Kč, je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že v době rozhodování jak okresního (31. 5. 2004) tak krajského (12. 5. 2005) soudu již uplynula nejen tříletá lhůta podle věty druhé , ale také lhůta pětiletá podle

Z výše uvedeného vyplývá, že názor odvolacího soudu (byť vyvozený z nepřiléhavého ustanovení , což se ovšem v poměrech dovolatelky příznivě – totiž zrušením napadeného rozhodnutí – projevit nemůže, srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 5. 1999, sp. zn. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001, pod poř. č. 27) je v konečném závěru, že právo úřadu práce na vrácení hmotného zabezpečení nepodléhá promlčení, nýbrž prekluzi, a že v prekluzivní lhůtě musí být exekuce nejen započata, nýbrž také skončena, pročež – nestalo-li se tak – je ji nutno pro zánik práva podle zastavit, v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. , uveřejněné ve Sborníku IV. na str. 775)

Protože – jak plyne z výše uvedeného – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu ve smyslu , odst. 3 , Nejvyšší soud (aniž se musel zabývat – navíc nově, a tedy v rozporu s ustanovením         vznesenou – námitkou písemného uznání dluhu, přicházející v úvahu pouze u promlčení, nikoli však u prekluze) dovolání jako nepřípustné podle ustanovení , odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle ,       a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2007

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu