Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1025/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek z 15. 2. 2005,    č. j. -33, jímž okresní soud vyhověl excindační žalobě týkající se tam specifikované nemovitosti. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že z exekuce je vyloučena ideální polovina předmětného pozemku, jelikož v tomto rozsahu má žalobkyně k nemovitosti podílové spoluvlastnické právo v důsledku dopadu fikce podle ustanovení (dále též jen „obč. zák.“), nabyté uplynutím tříleté lhůty od právní moci rozsudku, jímž bylo manželství žalobkyně s povinným rozvedeno, tedy dnem 12. 2. 2003 a tudíž před exekučním řízením zahájeným 6. 1. 2004. Odvolací soud též poznamenal, že soud prvního stupně žalobu správně posoudil z hlediska ustanovení (nikoli tedy ustanovení , jehož použití se – nepřímo, poukazem na ustanovení       – dovolával v odvolání /č.l. 42/ žalovaný). Protože tedy, uzavírá odvolací soud, předmětný pozemek není ve společném jmění (bývalých) manželů, nýbrž v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně (a povinného), je její spoluvlastnický podíl právem nepřipouštějícím exekuci ve smyslu ustanovení a exekuci tedy nelze (jak o tom rozhodl soudní exekutor exekučním příkazem z 19. 4. 2004, č. j.  EX 411/04) provést prodejem celé nemovitosti.

V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – žalovaný namítá nesprávnost právního posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v tom, že odvolací soud dopad fikce podle věty druhé obč. zák. neposoudil (jak to žalovaný navrhl již ve svém doplnění odvolání /č.l. 48/, v němž zdůraznil že „exekuce se domáhá proti jiné, resp. další povinné, než která byla zavázána rozhodnutím v nalézacím řízení“) jako přechod práva ve smyslu , navíc vyplývající přímo z právního předpisu (256 odst. 2 in fine ). „Dovolává-li se“, dovozuje žalovaný, „žalobkyně nastoupení domněnky, že předmětný pozemek je v podílovém spoluvlastnictví, platí totéž pravidlo i ohledně závazků, které byly součástí jejich společného jmění manželů, a na žalobkyni tudíž přešla povinnost plnit ideální polovinu předmětného závazku …“.

Žalobkyně navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem            o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc jen otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na  rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), však v dané věci nejde.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatel (jenž ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v , odst. 3 jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.

Dovolatel se především mýlí, přisuzuje-li relevanci v předmětném sporném řízení o excindační žalobě okolnosti, že „exekuce se domáhá proti jiné, resp. další povinné než která byla zavázána rozhodnutím v nalézacím řízení, s odkazem na , 2 “. Ve sporném, tedy nalézacím řízení o vylučovací žalobě jsou totiž právně významné pouze skutečnosti potřebné pro závěr, zda žalobce prokáže existenci práva (k exekucí postiženému majetku), které exekuci nepřipouští. Tento – v daném případě kladný – právní závěr, dovozený z ustanovení věty druhé obč. zák., že se totiž žalobkyně stala podílovou spoluvlastnicí předmětné nemovitosti uplynutím tříleté lhůty od právní moci rozvodového rozsudku, tedy dnem 12. února 2003 a tudíž před zahájením exekučního řízení (6. ledna 2004) ostatně dovolatel ani nezpochybňuje, pouze – nesprávně – přikládá relevanci závěrům dalším (jejichž správnost není třeba vzhledem k výše uvedenému posuzovat), a to zejména závěru, že exekuce se domáhá proti žalobkyni jakožto „proti jiné, resp. další povinné než titulem určené na základě ustanovení ,2 “ (který ostatně nemá oporu v exekučním spise, z něhož vyplývá, že exekuci žalovaný nevedl proti žalobkyni, nýbrž proti jejímu bývalému manželovi), a dále závěru, že týká-li se fikce podle věty druhé obč. zák. vlastnictví k pozemku, musí se týkat také „povinnosti plnit ideální polovinu předmětného závazku“.

Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (, odst. 3 ), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení , odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, žalobkyni, jež by jinak měla podle ,         a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly (v podání z 3. dubna 2006 sama výslovně uvádí, že „nepovažuje za účelné zaujímat stanovisko k právním názorům vyjádřeným v dovolání“); této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2007

JUDr. Vladimír  Mikušek,v.r.

předseda senátu