Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 293/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v L. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. května 2004, č. j. -49, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 291.776,10 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 4. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze 6. 2. 1998 prodal žalobce žalovanému jednu ideální polovinu blíže specifikovaných nemovitostí v kat. úz. K. za kupní cenu ve výši žalované částky. V článku II. bodu 2. smlouvy se žalovaný zavázal zaplatit žalobci kupní cenu přistoupením k jeho závazku, který měl vůči Č. s., a. s. (dále jen „s.“) z titulu smlouvy o úvěru z 3. 8. 1998, s tím, že bude plnit povinnosti žalobce z této úvěrové smlouvy. Na splátkách úvěru však žalovaný nic nezaplatil. Ujednání o způsobu zaplacení kupní ceny považoval soud prvního stupně za pouhé sjednání způsobu placení a místa, kam má být kupní cena složena. Námitku, kterou v této souvislosti vznesl žalovaný, a to že se zaplacení může domáhat jen s., neshledal soud prvního stupně důvodnou, jelikož kupní smlouva byla uzavřena mezi účastníky a na povinnosti žalovaného zaplatit kupní cenu žalobci se nic nemění. Žalobce marně vyzval žalovaného k zaplacení do konce března 2000, a proto je žaloba důvodná včetně požadovaného úroku z prodlení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ú. n L. – pobočka v L. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. -68, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně dospěl k odlišnému posouzení obsahu ujednání článku II. bodu 2. kupní smlouvy. Podle jeho názoru nejde o přistoupení k závazku podle (dále jen „“), nýbrž o dohodu podle . Žalobce se tímto ujednáním vzdal práva na zaplacení kupní ceny ve vztahu ke své osobě a jelikož nebylo dohodnuto, že v případě nesplnění závazku vůči s. je žalovaný povinen zaplatit kupní cenu přímo žalobci, nemůže se nyní zaplacení úspěšně domáhat. Pouze v případě, že by žalobci nesplněním závazku žalovaného vznikla škoda, mohl by se domáhat její náhrady.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítl, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když považoval ujednání účastníků o zaplacení kupní ceny za dohodu podle a neposoudil je podle . Podle názoru žalobce se žalovaný tímto ujednáním stal – ve smyslu – dalším přímým dlužníkem ve vztahu ke s. To ovšem nemělo žádný dopad na vzájemné postavení účastníků jako dlužníka a věřitele ve vztahu k plnění podle kupní smlouvy, neboť z ní nevyplývá, že by se žalobce vzdal práva na zaplacení kupní ceny. Žalobce dále zpochybnil postup odvolacího soudu, který dovodil, že mu svědčí aktivní legitimace z titulu náhrady škody, ale přesto nerozhodl v jeho prospěch a ani ho nepoučil podle , příp. odst. 3 (dále jen „OSŘ“). Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „OSŘ“).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle . Proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v a že v době jeho podání byly splněny podmínky a 4 (v současné době JUDr. B. K., která žalobce zastupovala a která dovolání sepsala, advokacii nevykonává a jiného zástupce si žalobce nezvolil), přezkoumal napadený rozsudek podle . Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a a s výjimkou poukazu na to, že se mu ze strany odvolacího soudu nedostalo poučení podle , ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nic takového pak neplyne ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Tento dovolací důvod uplatnil žalobce námitkou, že odvolací soud posoudil podle nesprávného ustanovení ujednání účastníků obsažené v kupní smlouvě ze 6. 2. 1998, podle kterého „dohodnutou kupní cenu zaplatí strana kupující straně prodávající přistoupením k závazku z úvěrové smlouvy …, kterou uzavřel prodávající s Č. s., a. s., pobočka L. dne 3. 8. 1995. Kupující uzavřel smlouvu o přistoupení k závazku prodávajícího ve smyslu výše uvedené úvěrové smlouvy dne 6. 2. 1998 a zavázal se plnit povinnosti prodávajícího z úvěrové smlouvy pro prodávajícího“.

Podle z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

Podle kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně.

Podle kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.

Dohodou podle vzniká nový závazkový právní vztah výhradně mezi dlužníkem a přejímatelem jeho povinnosti k plnění. Jeho obsahem je povinnost přejímatele vůči dlužníkovi, že namísto něj splní závazek jeho věřiteli, a jí odpovídající oprávnění dlužníka vůči přejímateli. Nesplní-li přejímatel tuto povinnost, může na něm dlužník vymáhat, aby poskytl slíbené plnění jeho věřiteli. Jestliže ovšem v důsledku nesplnění povinnosti přejímatele splnil závazek vůči věřiteli sám dlužník, může se na přejímateli domáhat pouze náhrady toho, co sám věřiteli plnil, a to z důvodu náhrady škody.

V souzené věci je třeba rozlišovat právní vztah, který existuje mezi žalobcem a žalovaným z titulu shora citovaného ujednání v kupní smlouvě, a právní vztah mezi žalovaným a s. jako věřitelem žalovaného, který byl založen smlouvou o přistoupení k závazku ze 6. 2. 1998 zmiňovanou v kupní smlouvě. Tato smlouva mezi žalovaným a s. je dohodou podle , neboť se jí žalovaný písemně zavázal splnit s. za žalobce jeho závazek z úvěrové smlouvy. Skutečnost, že se tak nestalo bez souhlasu žalobce, nýbrž po dohodě s ním, nemá na platnost této smlouvy vliv. Žalobce ovšem nebyl jejím účastníkem a žádná práva vůči žalovanému mu z ní neplynou. Na jejím základě vzniklo toliko právo s. požadovat splnění závazku z úvěrové smlouvy společně a nerozdílně na žalobci i žalovaném. Naproti tomu ujednání v kupní smlouvě, že žalovaný splní závazek žalobce vůči s., obsahuje všechny náležitosti uvedené v , neboť jím byla založena pouze povinnost žalovaného vůči žalobci splatit s. (do výše sjednané kupní ceny) jeho dluh z úvěrové smlouvy. S. však tímto ujednáním žádné právo vůči žalovanému nevzniklo; toto právo, jak bylo shora uvedeno, se odvíjí výlučně od její dohody se žalovaným ze 6. 2. 1998. Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že vzájemné nároky účastníků ze sporného ujednání článku II. bodu 2. kupní smlouvy je nutno posuzovat podle .

Účastníci se v kupní smlouvě dohodli, že žalovaný splní svůj závazek zaplatit žalobci kupní cenu přistoupením k jeho závazku vůči s., a tuto dohodu žalovaný (tím, že uzavřel se s. smlouvu podle ) dodržel. Kupní smlouva neobsahuje ujednání o jiném způsobu zaplacení kupní ceny pro případ, že žalovaný nebude s. plnit povinnosti žalobce, tedy platit splátky jeho úvěru. Proto se žalobce vůči němu nemůže domáhat zaplacení kupní ceny podle a přísluší mu výhradně nároky vyplývající z . To znamená, že může požadovat buď to, aby žalovaný poskytl slíbené plnění s., nebo – splní-li závazek vůči s. sám – aby mu žalovaný nahradil takto vzniklou škodu. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při právním posouzení věci aplikoval správný právní předpis a správně jej i vyložil, a že tudíž žalobcem uplatněný dovolací důvod podle není naplněn.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovouto vadu spatřuje žalobce v tom, že mu odvolací soud poté, co dovodil, že by mohl uplatňovat nárok na náhradu škody, neposkytl poučení podle či 3 . Ani s touto výhradou však nelze souhlasit. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku pouze obecně uvedl, že by se žalobce mohl domáhat náhrady škody, pokud by mu nesplněním závazku žalovaného vznikla. Žalobce však v průběhu řízení netvrdil, že v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaného byl nucen zcela nebo zčásti splnit svůj závazek vůči s. nebo že by mu v této souvislosti vznikla škoda jiným způsobem. Pak ovšem nebylo možno věc, jež je identifikována vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě ( ), posoudit jako náhradu škody, t. j. jinak ve smyslu , ani neexistovala sporná tvrzení, k jejichž prokázání by bylo třeba navržení dalších důkazů (odst. 3 téhož ustanovení). V tomto směru tedy k žádnému pochybení odvolacího soudu nedošlo a není dán ani dovolací důvod podle .

Žalobci se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Proto Nejvyšší soud ČR podle části věty před středníkem jeho dovolání zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle věty prvé, , a měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. ledna 2007

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu