Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 472/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                  JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně B. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. D.,             2) J. D., a 3) R. D., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2005, č. j. -74, takto:

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. -43, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 5, o třech obytných místnostech, kuchyni a příslušenství, o podlahové ploše 93,21 m², II. kategorie, ve 3. podlaží domu č. p. 1281, k. ú. S., obec P., ulice Na Doubkové 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2005, č. j. -74, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že první žalovaný a druhá žalovaná žili v předmětném bytě s matkou prvního žalovaného H. D. (původní nájemkyní bytu), že jinou možnost bydlení neměli a že toto soužití trvalo i ke dni úmrtí H. D. (ke dni 3. srpna 1976). Dále zjistily, že první žalovaný dopisem ze dne 27. září 1976 požádal odbor bytového hospodářství bývalého ONV v P. 5 „o přepsání dekretu“ na předmětný byt z důvodu úmrtí H. D., že odbor bytového hospodářství následně uznal přechod tehdejšího práva osobního užívání bytu z původní nájemkyně H. D. na prvního žalovaného a dne 13. listopadu 1976 mu rovněž vydal osvědčení o přechodu práva osobního užívání bytu. Vzaly rovněž za prokázáno, že dne 1. července 1992 uzavřel první žalovaný ohledně předmětného bytu s tehdejší vlastnicí předmětného domu společností B., s.r.o. nájemní smlouvu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. července 1992“) a že téhož dne byla uzavřena mezi těmito účastníky dohoda o výši úhrad spojených s užíváním bytu. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že v důsledku přechodu tehdejšího práva osobního užívání bytu svědčilo prvnímu žalovanému a druhé žalované právo společného užívání bytu manžely (transformované  ke  dni  1.  ledna  1992  na  právo společného nájmu bytu manžely) ve smyslu věty první , , ve znění platném ke dni úmrtí H. D. (dále jen „obč. zák.”), neboť vedle předpokladu „žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti” splňovali i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu tehdejšího práva osobního užívání bytu, tj. předpoklad neexistence vlastního bytu. Současně dovodily, že nájemní smlouva ze dne 1. července 1992 pouze osvědčovala existenci nájemního vztahu mezi předchozím vlastníkem předmětného domu a prvním žalovaným a že za této situace byla de facto dohodou o výši nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu. V návaznosti na to uzavřely, že svědčí-li prvnímu žalovanému a druhé žalované právo společného nájmu bytu manžely, nelze žalobě na vyklizení bytu vyhovět (s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že nájemní vztah mezi ní a žalovanými „není rovný a odporuje tedy ústavnímu principu ochrany vlastnického práva“, neboť „stát … ochranou nájemce znevýhodnil jednu skupinu obyvatel (vlastníky bytových domů, resp. bytů) proti druhé skupině obyvatel (nájemci) tím, že de facto přenesl tíhu související s opatřeními k zajištění práva na bydlení v plném rozsahu ze státu na určitou skupinu občanů“. Následně se obsáhle vyjádřila k problematice tzv. regulovaného nájemného a právní úpravy ochrany nájemce obsažené v . V této souvislosti zdůraznila, že „nájem bytu nespočívá pouze v prostém přenechání bytového prostoru do užívání nájemci“, ale že „pronajímatel musí ze zákona plnit řadu dalších povinností s pronájmem bytu souvisejících (např. poskytování základních služeb, udržování domu a bytu ve stavu způsobilém užívání)“, a pokračovala, že „tím, že stát nedává pronajímateli u tzv. historických nájmů možnost volby, nutí jej, aby setrvával v právním vztahu, který je pro něj zpravidla nevýhodný, a to často daleko za hranicí ekonomické únosnosti (tj. tak, že pronajímatel v tomto vztahu na nájemce doplácí)“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní  se  ve   vyjádření   k   dovolání   ztotožnili   se   skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudy obou stupňů. Mimo jiné uvedli, že „tvrzení, obsažená v dovolání žalovaných (správně žalobkyně), jsou pouze velmi obecná, není zde vymezen jasný důvod, z něhož žalovaní (správně žalobkyně) usuzují, že předmětné rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam“. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž  lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle         , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

V projednávané věci spočívá rozhodnutí soudů obou stupňů na právním názoru, že prvnímu žalovanému a druhé žalované svědčí – v důsledku přechodu dřívějšího práva osobního užívání bytu – nynější právo společného nájmu bytu manžely, a že proto nelze vyhovět (s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů) žalobě na vyklizení bytu. Dovolatelka správnost právního závěru o existenci nájemního vztahu k předmětnému bytu nezpochybnila; naopak tento nájemní vztah výslovně připustila (byť jej považovala ze nerovný                     a odporující ústavnímu principu ochrany vlastnického práva). V dovolání totiž uvedla, že nájemní vztah mezi ní a žalovanými „není rovný a odporuje tedy ústavnímu principu ochrany vlastnického práva“, a současně se obsáhle vyjádřila k právním poměrům pronajímatele v situaci, kdy, jako v daném případě, nájemci platí z bytu pouze tzv. regulované nájemné. Z uvedeného vyplývá, že námitkami uplatněnými v dovolání dovolatelka nezpochybnila – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle             písm b/ – správnost právního názoru, na němž napadené rozhodnutí spočívá, tj. názoru, že prvnímu žalovanému a druhé žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, a že proto nelze žalobě na vyklizení bytu vyhovět.

Jestliže dovolatelka ve skutečnosti nezpochybnila (prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) správnost právního názoru, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pak tento právní názor obstojí již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu ( věta první ); musí proto obstát i napadené rozhodnutí vycházející z názoru, že svědčí-li prvnímu žalovanému a druhé žalované právo nájmu bytu, nelze právě proto vyhovět žalobě na vyklizení bytu. Lze uzavřít, že v daném případě nelze dovodit přípustnost dovolání ani z ustanovení            

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění do 31. srpna 2006).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. ledna 2007

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu