Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 530/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání žalobkyně se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou k Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 25.10.2001 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí „náhradu mzdy od 16.3.1998 do doby, kdy jí umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, a to ve výši 14.758,- Kč měsíčně“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný jí dal dne 27.2.1998 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, že platnost této výpovědi napadla u soudu žalobou, která je projednávána u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. , a že řízení o této věci dosud nebylo pravomocně skončeno. Protože oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, má žalobkyně nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce. Jako žalovaného v žalobě označila „O. ú.“.

Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9.3.2005, č.j. -21, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyní „jednoznačně a nezměnitelně“ označený žalovaný O. ú. jako zaměstnavatel žalobkyně nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť s účinností od 1.1.2001 přestal být právnickou osobou a stal se ve smyslu ustanovení organizační složkou státu; uvedl, že v žalobě „bylo třeba uvést stát“, tj. Č. r. a příslušnou organizační složku. Protože žaloba (doručená soudu dne 25.10.2001) směřuje proti organizační složce státu a protože „stát žalobkyně za žalovaného neoznačila“, soud prvního stupně uzavřel, že jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit ( ), a řízení podle ustanovení zastavil.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15.12.2005, č.j. -27, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel odvolací soud z toho, že žalovaný O. ú. se stal dnem 1.1.2001 organizační složkou státu (Č. r.) a že přestal být právnickou osobou; proto „jinou právní možností“ od 1.1.2001 bylo označit za účastníka řízení Č. r. spolu s označením organizační složky, jíž se spor týká. Vzhledem k tomu, že označení žalovaného v žalobě je „úplné, určité a srozumitelné“ a že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo k chybě v psaní, k jiné zřejmé nesprávnosti nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, nejde o vadu žaloby, ale o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Odvolací soud proto – s poukazem na závěry vyjádřené v obdobné věci Nejvyšším soudem v rozhodnutí „pod sp.zn. “ - uzavřel, že soud prvního stupně neměl důvod postupovat podle ustanovení a že řízení zastavil v souladu s ustanovením

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně „z obou důvodů, které stanoví “, dovolání. Rekapituluje dosavadní průběh řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. (týkající se určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru), v níž krajský soud (v usnesení ze dne 18.3.2004, č.j. -116) „potvrdil nástupnictví na straně žalovaného s tím, že poukázal na nového adresáta (účastníka řízení)“, a uložil soudu prvního stupně „provést nápravu tak, aby odpovídala zákonu a aby v řízení pokračoval s příslušnou organizační složkou státu – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, když s účinností od 1.1.2003 okresní úřady jako organizační složky státu zanikly“. Žalobkyně je přesvědčena, že měla být soudy vyzvána k odstranění nedostatku v označení žalovaného tak, aby „před správným označením O. ú. bylo uvedeno ČR (Č. r.)“, a v tomto směru se dovolává nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29.7.2005, č. , a v něm  vysloveného závěru, že „způsobilost účastníka řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení, zkoumat ji však musí toliko s dáním možnosti žalobci věc napravit“; odvolacímu soudu vytýká, že k této námitce, ačkoliv ji vznášela již v odvolacím řízení, nepřihlédl. Shodně s odvoláním rovněž namítá, že „nerespektováním těchto zásad hrozí porušení ust. a následně i ust. článku 36 odst. 1 d a článku 90 Ústavy“. Žalobkyně zdůrazňuje, že „v případě jejích sporů s bývalým zaměstnavatelem, ať již se jednalo o neplatnost skončení pracovního poměru nebo o náhradu mzdy, bylo vždy oběma sporným stranám naprosto jasné, že žalovaným je vždy jeden subjekt, tedy bývalý O. ú.“; ostatně ani žalovaný nikdy nevznesl žádnou procesní námitku ohledně svého označení, případně „sám své označení neopravil na svých písemných podáních“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání   není  opodstatněné.

Podle ustanovení způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má  způsobilost  mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu je zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát (Č. r.); je-li stát (Č. r.) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst. 2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Okresní úřady byly zřízeny zákonem Č. n. r. č. , o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve svých územních obvodech a kterým může zákon svěřit výkon státní správy i v jiných územních obvodech (srov. tohoto zákona). , o okresních úřadech, který s účinností ode dne 12.11.2000 nahradil , okresní úřady definoval (srov. tohoto zákona) jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve správních obvodech, jež se nazývají okresy, a které mohou vykonávat státní správu i ve správních obvodech jiných okresních úřadů, stanoví-li tak zvláštní zákon. Okresní úřady byly podle ustálené judikatury soudů (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22.4.1998 sp. zn. , uveřejněné pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) nejen správními úřady, ale i právnickými osobami, jestliže vystupovaly v jiných právních vztazích než které vznikaly při výkonu státní správy.

Dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti , o majetku Č. r. a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se okresní úřady staly organizačními složkami státu (srov. tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. větu první tohoto zákona); protože ani zákon jim nepřiznával způsobilost být účastníkem řízení, nebyly okresní úřady s účinností od 1.1.2001 způsobilým účastníkem občanského soudního řízení. Ode dne 1.1.2001 proto již nebylo možné považovat okresní úřady za právnické osoby ani tehdy, vystupovaly-li v jiných právních vztazích než které vznikají při výkonu státní správy. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u nich působící v pracovním poměru se staly zaměstnanci státu (Č. r.) a že okresní úřady jednaly v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Č. r.) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též ). Podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 tedy okresní úřady již nevystupovaly v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatelé, ale jako organizační složky státu, příslušné jednat za stát (Č. r.) jako zaměstnavatele vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazeni k výkonu práce u okresních úřadů. Okresní úřady byly zrušeny (ukončily svou činnost) dnem 31.12.2002 (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 1. ).

Podle ustanovení účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.

Z ustanovení věty druhé a třetí vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu ( obch. zák.).

Ve vztahu ke státu se v ustanovení větě druhé (ve znění účinném v době podání žaloby) uvádělo, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje“. Uvedená dikce vystihovala situaci, jaká tu byla před přijetím , o majetku Č. r. a jejím vystupování v právních vztazích, a , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto zákonů (tj. od 1.1.2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě nebyly výslovně promítnuty do znění ustanovení (k tomu došlo až , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím , jenž nabyl účinnosti dnem 1.1.2003), je třeba dovodit, že již od 1.1.2001 se stát v žalobě uváděl „označením státu a příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje“.

Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení

Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).

Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Vadu podání (žaloby) v označení účastníka řízení je třeba vždy a důsledně odlišovat od nezpůsobilosti být účastníkem řízení. Nemá-li žalobcem bezvadně označený účastník způsobilost být účastníkem řízení, není v soudní a právní praxi a ani v právní teorii žádná pochybnost o tom, že jde o nedostatek podmínky řízení a nikoliv o vadu podání. Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit ( , ). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též žalobkyní v dovolání zmiňovaný nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995, sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).

Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník ( ) a nemůže ani dojít k záměně účastníka ( ). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).

Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997, Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V projednávané věci žalobkyně - jak je nepochybné z obsahu žaloby doručené soudu dne 25.10.2001- označila za žalovaného „O. ú.,“. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a  nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit.

Žalobkyně dovozuje, že měla být soudy vyzvána k odstranění nedostatku v označení žalovaného tak, aby „před správným označením O. ú. bylo uvedeno ČR (Č. r.)“, neboť „v případě jejích sporů s bývalým zaměstnavatelem, ať již se jednalo o neplatnost skončení pracovního poměru nebo o náhradu mzdy, bylo vždy oběma sporným stranám naprosto jasné, že žalovaným je vždy jeden subjekt, tedy bývalý O. ú.“; namítá rovněž, že „ostatně ani žalovaný nikdy nevznesl žádnou procesní námitku ohledně svého označení, případně „sám své označení neopravil na svých písemných podáních“.

S žalobkyní lze souhlasit v tom, že ze žaloby bylo jasné, že „jde o spor s jejím bývalým zaměstnavatelem“, z obsahu žaloby však současně – což žalobkyně přehlíží - vyplývala rovněž skutečnost, že za svého zaměstnavatele považovala v době podání žaloby O. ú. (a nikoliv to, že by za svého zaměstnavatele považovala stát, tj. Č. r.); v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobkyně svého nároku domáhala proti Č. r. Vzhledem k tomu, že tím, kdo určuje, kdo bude ve věci žalovaným a nese také procesní odpovědnost za to, koho označí za žalovaného, je žalobkyně, nelze žalovanému důvodně vytýkat – jak to činí žalobkyně - že „nikdy nevznesl žádnou procesní námitku ohledně svého označení“ nebo že „sám své označení neopravil na svých písemných podáních“.

Žalobkyně nemůže ani důvodně tvrdit, že v označení žalovaného šlo o vadu žaloby.

Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce. Projevila-li v projednávané věci  žalobkyně v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěla, tedy uvedla-li v ní to, k čemu její vůle skutečně směřovala (jakou měla v označení žalovaného vůli), nelze ji považovat za vadný procesní úkon. Dovozuje-li žalobkyně, že měla být soudy vyzvána k odstranění nedostatku v označení žalovaného tak, aby „před správným označením O. ú. bylo uvedeno ČR (Č. r.)“, pak - kromě jiného - zaměňuje příčinu za následek. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v žalobě označila žalovaného přesně, určitě a srozumitelně, bylo by nutným předpokladem k tomu, aby soud vyzval žalobkyni k jinému označení žalovaného (zejména s ohledem na požadavek ustanovení věty druhé , podle kterého soud „účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést“), také poskytnutí poučení spočívajícího v tom, že se žalobkyně oproti svým údajům uvedeným v žalobě o osobě svého zaměstnavatele „mýlí“, neboť jejím zaměstnavatelem je Č. r. a nikoliv O. ú. Ú. L., který jako příslušná organizační složka státu za Č. r. v pracovněprávních vztazích toliko jedná (do ukončení své činnosti dnem 31.12.2002 jednal), a jiné označení žalovaného ze strany žalobkyně by přicházelo v úvahu, jen kdyby svůj „omyl“ v tomto směru uznala; takové poučení (poučení o tom, kdo je zaměstnavatelem žalobkyně) by bylo nepochybně poučením o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné. Postupem podle ustanovení může soud vyzvat žalobce k odstranění vady v označení žalovaného, jen jestliže žalovaný byl v žalobě označen způsobem, který neumožňoval jeho přesnou identifikaci, nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením žalovaného a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě; jeho prostřednictvím nesmí být měněn obsah jinak přesných, určitých a srozumitelných procesních úkonů a nepřichází v úvahu v případě, kdyby žalobce musel být (současně) poučen podle hmotného práva (v projednávané věci o tom, kdo je jeho zaměstnavatelem). Kdyby opravdu došlo v označení žalovaného obsaženému v žalobě k chybě v psaní nebo k jiné zřejmé nesprávnosti, žalobkyně mohla - zejména s přihlédnutím k tomu, že od zahájení řízení (tj. ode dne 25.10.2001) až do rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. do dne 9.3.2005) uplynuly více než tři roky a že (podle jejího tvrzení v dovolání) z výsledků řízení ve věci týkající se určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. )  věděla, že O. ú. v Ú. L. se stal organizační složkou státu - ještě za řízení před soudem prvního stupně takovou chybu (jako „zřejmou nesprávnost“) odstranit; žalobkyně to však až do dne rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci neučinila.

Uvedla-li žalobkyně až v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, že „doplňuje“ žalobu tak, že „žalovaným v současné době je třeba označit:  ČR – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako právní nástupce ČR – O. ú. v Ú. L., který byl pasivně legitimován v řízení o její žalobě na náhradu mzdy v době podání žaloby“ (a takto ho také označila), nebylo možné k tomuto sdělení přihlédnout, neboť žalobkyně - jak je zřejmé z obsahu odvolání - tímto způsobem neopravovala chybu v psaní nebo jinou zřejmou nesprávnost, k níž by došlo při vyhotovení žaloby, ale odstraňovala tím nedostatek způsobilosti v žalobě označeného žalovaného být účastníkem řízení v domnění, že se jedná o vadu žaloby, kterou lze tímto způsobem opravit.

Žalobu tedy nebylo možné v posuzovaném případě projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že – jak správně uvádí odvolací soud - žalobkyní úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný („O. ú., Ú. L.“) neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Vadu žaloby totiž nelze spatřovat v tom, že žalobkyně při jejím podání vycházela z předpokladu (z právního názoru), že O. ú. v Ú. L. je subjekt, který je povinen její nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobkyni (její zástupkyni) k tomu, že v žalobě označila žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 25.10.2001, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení

Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že „nerespektováním těchto zásad hrozí porušení ust. a následně i  ust. článku 36 odst. 1 d a článku 90 Ústavy“.

Ustanovení Čl. 36 odst.1 d dává každému právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem. V oblasti občanského soudního řízení uvedený postup stanoví zejména , , ve znění pozdějších předpisů, a je nepochybné, že jeho ustanovení nelze vykládat formalisticky (tj. bez přihlédnutí k jejich smyslu a účelu). V projednávané věci se žalobkyně svého práva u soudu stanoveným postupem nedomáhala, neboť v rozporu s ustanoveními a požadovala, aby o jejím právu bylo rozhodnuto vůči tomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, a nedošlo k tomu jen v důsledku chyby nebo jiné zřejmé nesprávnosti (v takovém případě by měla - jak vyplývá z výše uvedeného - dostatek možností ke zjednání nápravy). Užití ustanovení , jehož se žalobkyně v průběhu řízení domáhá, by za tohoto stavu věci bylo - jak uvedeno výše - v rozporu s tímto stanoveným postupem (a tedy i s Čl. 36 odst.1 d) a přijetí názoru, které by jeho užití přesto akceptovalo, není možné bez zjevně účelové manipulace s obsahem žaloby a jinými částmi spisu, bez porušení základních zásad občanského soudního řízení, bez porušení pravidel spravedlivého procesu a bez narušení právní jistoty, k němuž dovolací soud neshledal žádný důvod a které v právním státě nelze ničím ospravedlnit.

Odvolací soud tedy posoudil otázku právní subjektivity v žalobě označeného žalovaného (jako „O. ú., Ú. L.“) a jeho způsobilosti být účastníkem řízení, jakož i postupu soudů v případě neodstranitelného nedostatku této podmínky řízení, v souladu se zákonem, judikaturou soudů a rovněž se závěry Ústavního soudu vyslovenými - v obdobné věci - v jeho usnesení ze dne 7.6.2006, sp.zn. .

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. ledna 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu