Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 51/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č. j. -48, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 21. října 2003, č. j. -35, kterým byla zamítnuta žaloba, „aby žalovaným bylo zakázáno rušit žalobce v pokojném užívání jeho podniku zřízeného k provozování živnosti taxislužba a silniční motorová doprava osobní, který je v jeho vlastnictví, 1). vrchnostenskými požadavky, aby prvnímu žalovanému oznamoval zahájení, změnu a ukončení faktického provozování taxislužby, prvnímu žalovanému oznamoval před zahájením provozování příležitostné dopravy počet vozidel, se kterými bude provozovat dopravu, jejich státní poznávací značku, typ a užitnou hmotnost a jakékoli změny v těchto údajích, prvnímu žalovanému oznamoval zařazení, změnu a vyřazení vozidel taxi ze služby na ulici s tím, že žalobce vozidla jako taxi může užívat až po přidělení evidenčního čísla prvním žalovaným a že po dobu evidence u dopravního úřadu vozidla nesmí užívat k jinému účelu, prvnímu žalovanému oznamoval zařazení a vyřazení řidičů taxi s tím, že žalobce smí tyto řidiče zaměstnávat podle pracovní smlouvy jen potud, pokud mu pro ně první žalovaný vydá průkazy způsobilosti řidiče taxislužby, žádal prvního žalovaného vyvdání přepravních podmínek pro provozování taxislužby, předem zaznamenával do evidenční knihy objednávek objednávky přepravní služby a aby zajišťoval, aby kopie záznamu objednávky byla umístěna v každém vozidle, kterým se přeprava v rámci příležitostné dopravy vykonává, a aby ji řidič na vyžádání předkládal kontrolnímu orgánu, uchovával objednávky přepravní služby po dobu 5 let od ukončení přepravy, ve vozidlech, kterými provozuje příležitostnou přepravu, nebyl instalován taxametr, přepravované osoby v rámci příležitostné dopravy neplatily za přepravu přímo řidiči vozidla, neprovozoval dopravu bez ohledu na platná živnostenská oprávnění po uplynutí doby, uvedené ve stanovisku žalovaného k vydání koncesníy; 2). prováděním kontrol žalobce, zda dodržuje požadavky žalovaných podle bodu 1 a 3). ukládáním pokut za porušení a nesplnění požadavků žalovaného podle bodu 1“, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobce se domáhal výše zmíněného zákazu, protože měl za to, že požadavky, zákazy a omezení ve smyslu , o silniční dopravě, jsou narušením pokojného užívání jeho majetku a jako takové jsou v rozporu s Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy obou stupňů po zjištění, že žalobci byly vydány koncesníy k provozování taxislužby ze dne 4. června 1996, č. j. 96/85340/3081 a silniční motorové dopravy osobní ze dne 23. září 1999, č. j. 99/71/961/3081, obě na dobu neurčitou a že předložil řadu rozhodnutí žalovaných, která se týkala uplatňování , dospěly shodně k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud prvního stupně argumentoval, že podle d (dále jen „“) zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. V souladu s tímto článkem , o silniční dopravě, stanovuje určitá pravidla a podmínky provozování taxislužby a příležitostné osobní silniční motorové dopravy. Odvolací soud se s tímto závěrem plně ztotožnil a dodal, že nelze souhlasit ani s tvrzením žalobce, podle něhož je zákonnou úpravou jeho podnikání zasahováno do jeho vlastnického práva, což je v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud zdůraznil, že „nakládání s majetkem, určeným z vůle vlastníka k podnikání, samozřejmě podléhá těm podmínkám, které zákony pro jednotlivé druhy podnikání vymezují. Žádný podnikatel nemůže realizovat své podnikání zcela libovolně a nezávisle na státní moci a jí stanovených pravidlech pro ten který druh obchodní činnosti. Plnění uvedených povinností se samostatného vlastnického práva žalobce k uvedeným věcem, jichž v souvislosti s podnikáním užívá, nedotýká, tím méně jej tohoto vlastnického práva zbavuje.“

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , a to z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobce se soudy obou stupňů nezabývaly pojmem vlastnictví jako absolutního práva a nerespektovaly, že žaloba směřuje proti narušení samé podstaty věci (narušení vlastnictví), nikoli narušování dílčích jednotlivostí. V návaznosti na toto pochybení narušily dispoziční zásadu občanského soudního řízení, když se nezabývaly podáním žalobce jako s vlastnickou zápůrčí žalobou a místo toho přistoupily k nesprávné argumentaci y. Především však zcela nedůvodně pominuly, že je obsažen v hlavě druhéy, upravující základní lidská práva a svobody. Práva podle této hlavy jsou aplikovatelná přímo, bez provedení zákonem, zatímco částy, do níž je systematicky zařazen - hospodářská a kulturní práva, předpokládá provedení zákonem a práva podle těchto ustanovení lze uplatňovat pouze v mezích zákonné úpravy. Argumentaci soudů y k vyvrácení y tak žalovaný považuje za nesprávnou. Zároveň namítl jako nepodložený závěr soudů obou stupňů, že slouží k provedení y. Zákon může jen stanovit podmínky nebo omezení činnosti při provozování silniční dopravy, tj. pohyb vozidel po silnicích a skutečnosti s tím související. Nemůže upravovat vlastnické a majetkové vztahy podnikatele (provozovatele dopravy) ani vnitřní poměry dopravního podniku, který je stejně jako jeho součást ve vlastnictví provozovatele dopravy. Zásahy do těchto oblastí tak jsou zásahem do vlastnických poměrů podnikatele a pokud odvolací soud shledal, že „žalobce nemůže realizovat své podnikání zcela libovolně a nezávisle na státní moci a jí stanovených pravidlech pro ten který druh obchodní činnosti,“ vyslovil tak souhlas s dílčím vyvlastněním podnikatele, aniž by se zabýval podmínkami stanovenými y. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Skutečnost, že vlastník může svá práva vykonávat jen v „mezích zákona“ a že vlastnické právo je tudíž pojmově omezené jak z povahy věci, tak i veřejnoprávními předpisy, je zcela zřejmá a vyplývá přímo ze zákona (viz ObčZ, dále např. . Komentář. Praha: C. H. Beck, 10. vydání 2006, s. 422 a násl.).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení , dovolací soud je podle věty první a odmítl; v důsledku nepřípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl zabývat ani případnými vadami řízení včetně existence překážek řízení ( a násl.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť dovolatel vzhledem k odmítnutí dovolání na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2007

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu