Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1263/2006

-87

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců  JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka,  v právní věci  žalobce  ČSAD Brno holding, a.s.   zastoupeného  advokátem,  proti žalovaným 1/ Statutárnímu m. B., 2/ V. K., zastoupené   advokátem, a  3/ Pozemkovému fondu České republiky  se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a,  o určení vlastnictví v řízení podle a násl., vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.12.2005, čj. -75,  takto:

I.   Dovolání   se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce napadl žalobou, podanou podle části páté , správnost rozhodnutí pozemkového úřadu, jenž v řízení podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „“) rozhodl, že   V. K. je jako oprávněná osoba  podle uvedeného zákona vlastnicí části pozemku č.kat. 755 - role, nyní označeného jako pozemky č. 614/9 - ostatní plocha, č. 614/10- ostatní plocha a č. 660/3 ostatní plocha, vše v katastrálním území H. H. Žalobce navrhl, aby soud rozhodl opačně, tj. že druhá žalovaná není vlastnicí uvedených pozemků.

Městský soud v Brně provedl potřebná skutková zjištění a ve svých právních závěrech se  vypořádal se všemi argumenty, jež žalobce použil na podporu svých tvrzení o nesprávném právním závěru  Pozemkového úřadu  města Brně ze dne  9.4.2001, sp.zn. 2872/92-RBD. Uzavřel, že věc spadala do pravomoci pozemkového úřadu, i když ke dni účinnosti zákona o půdě neměl pozemek již zemědělský charakter. Použil ustanovení § 30 zákona o půdě, podle něhož se pro postup podle části druhé zákona o půdě považuje za zemědělský majetek i takový majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva  k těmto, tj. zemědělským účelům, používán, což v dané věci  bylo prokázáno. Dále uzavřel, že pozemek přešel na stát v roce 1980, kdy Obvodní národní výbor Brno IV s ním nakládal bez vědomí tehdejší vlastnice a bez jakéhokoli projevu vůle z její strany, ať výslovného nebo konkludentního, že se pozemku vzdává. Na stát tak přešel pozemek bez právního důvodu na základě hospodářské smlouvy, kterou  byla převedena „správa národního majetku“ na právního předchůdce žalobce. Soud se přitom opíral se též o judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne  12.12.2004, sp.zn. , jakož i o všeobecně známou skutečnost, že v době po únoru 1948 byli vlastníci zemědělské půdy zbaveni možnosti rozhodovat o svém vlastnictví  a nemohli se tak o ni starat. Pokud se žalobce dovolával toho, že pozemek získal na základě procesu privatizace, nepovažoval to soud za relevantní, protože  nakládání s majetkem,

k němuž bylo uplatněno právo na vydání podle restitučních předpisů, se nemohlo platně uskutečnit.  V daném případě uplatnila žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně právo na vydání pozemku 25.11.1992, tedy v zákonné lhůtě, a nastala tak skutečnost, která bránila privatizaci tohoto pozemku. Pozemek také nebyl zastavěn ve smyslu  § 11 odst. 1 zákona o půdě, protože  stavební práce, na něž bylo vydáno stavební povolení, skončily u provedení skrývky, a k faktické  realizaci stavebních prací nedošlo.

Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání žalobce, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně  zjistil náležitě skutkový stav, svá zjištění správně zhodnotil a vyvodil z nich  správné skutkové hodnocení věci.  Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že  nakládání s předmětným majetkem v rámci privatizace bránilo ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, podle něhož může být  použito podle tohoto zákona majetku, na jehož vydání může být uplatněn nárok podle zvláštních předpisů, jen pokud návrh na vydání byl zamítnut, případně nebyl vůbec uplatněn, což se netýká daného případu. Soud prvního stupně také správně aplikoval na danou věci ustanovení zákona o půdě,když bezpečně zjistil že v době přechodu na stát byl předmětný pozemek, označený v evidenci pozemků jako role,  zemědělsky využíván. Správným shledal také právní závěr, že  právní předchůdkyně žalované  nepozbyla svého vlastnictví k pozemku v důsledku jeho „opuštění“ v právním smyslu, protože  nebylo prokázáno, že by jakkoli projevila vůli pozbýt svého vlastnického práva k němu. Mimo rozsudek Nejvyššího soudu, který k této problematice citoval soud prvního stupně,  argumentoval odvolací soud i nálezem Ústavního soudu z 26.4.2005. sp.zn.  , podle něhož „ právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva  a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci; samotné opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat, není-li výrazem vůle zaměřené na zánik vlastnického práva“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že jsou všechny předpoklady k určení vlastnictví druhé žalované k předmětnému pozemku a správní orgán rozhodl o jejím nároku správně.

Žalobce podal proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatňuje jeho přípustnost podle Rozsudek odvolacího soudu považuje za zásadně významný při posouzení následků privatizace, tj. převodu majetku z Fondu národního majetku na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci o schválení privatizačního projektu  z 10.3.1994. Opakuje, že  o tom, že druhá žalovaná je vlastnicí předmětných pozemků, jednal nepříslušný orgán, protože nešlo o zemědělský majetek ve smyslu zákona o půdě.  Skrývka ornice na pozemku byla provedena před rokem 1989 a pozemky byly již vyňaty ze zemědělského půdního fondu pro účely výstavby dopravního závodu a jsou vedeny jako ostatní plocha. Dovolatel nesouhlasí ani s právním závěrem, že původní vlastnice nepozbyla své vlastnictví opuštěním věci,  když neučinila žádný právní úkon, který by vedl ke změně zápisu v operátu geodézie. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí dovolací soud zrušil a rozhodl též o odložení jeho vykonatelnosti.

K dovolání se vyjádřila druhá žalovaná. Soudy podle ní náležitě posoudily skutkový stav a dospěly ke správným právním závěrům. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dále se k dovolání vyjádřil prvý žalované. Ztotožnil se s rozhodnutím soudu, že

s nemovitostmi nemělo být nakládáno  v rámci privatizace, a že nárok druhé žalované byl prokázán. Navrhl rovněž zamítnutí dovolání.

Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem. Dovolací soud proto zvažoval, zda je přípustné, za situace, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval poprvé. Za této procesní situace by dovolání bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ). Přitom je dovolací soud vázán důvody, uplatněnými dovolatelem ( ). Dovolací soud konstatoval, že dovolatel uplatňuje stejné argumenty, jako v řízení před soudy prvního a druhého stupně, jimiž se tyto soudy podrobně zabývaly. Skutkovými zjištěními soudu se dovolací soud nemůže zabývat při zvažování přípustnosti dovolání podle , ostatně dovolatel je ni neuplatňoval. Pokud jde o právní závěry odvolacího soudu (shodné se závěry soudu prvního stupně), dovolací soud neshledává, že by po právní stránce měly zásadní význam, protože ve všech bodech uplatněných v dovolání se tyto závěry shodují s judikaturou soudů (mimo rozhodnutí citovaných oběma soudy např. též s rozsudkem Nejvyššího soudu z 25.7.2002, sp.zn. , týkajícím se  absolutní neplatnosti převodů podle zákona o půdě, nebo ze dne 26.9.1997, sp.zn. ,  o přechodu povinnosti povinných osob vůči oprávněným osobám v případě zániku původně povinné osoby v privatizačním procesu. Aplikace ustanovení a zákona o půdě pak odpovídá skutkovým zjištěním soudu, která jsou tak v souladu s hmotným právem.

Dovolací soud tedy neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam ve smyslu a 3 a dovolání proto jako nepřípustné odmítl podle a

S ohledem na rozhodnutí  o dovolání bylo již nadbytečné rozhodovat o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení má druhá žalobkyně podle a Náklady spočívají v paušální odměně právního zastoupení v řízení před dovolacím soudem, jež činí v základu 3.500 Kč podle  vyhlášky č. 484 /2000, kterou se stanoví paušální sazby odměny za zastupování  účastníka advokátem nebo notářem  při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení , ve znění platném v době uskutečnění právního úkonu, jímž bylo vyjádření k dovolání. Základní sazba byla snížena o polovinu s ohledem na to, že v řízení byl učiněn jen jeden právní úkon ( vyhlášky) a o další polovinu  s hledem na to, že dovolání bylo odmítnuto (, vyhlášky). Připočtena byla daň z přidané hodnoty 19 % a paušální částka hotových výdajů 75 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. ledna 2007

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu