Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 648/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C. W., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, za účasti K., p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , , a , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2005, č.j. -223, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobami vedenými u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , , a ), aby mu žalovaný zaplatil 214.884,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec žalovaného utrpěl dne 9.8.1999 „bez svého spoluzavinění“ vážný pracovní úraz, v důsledku něhož byl dne 20.7.2000 uznán částečně invalidním, s nemožností nadále vykonávat své původní povolání. Po žalovaném proto požadoval „nahrazení celkových hotových výloh a nákladů léčení“ (nákladů za zaplacený znalecký posudek, jízdného, zaplacení pomoci v domácnosti a nákladů vynaložených na ortopedický pás) ve výši 18.426,- Kč, bolestného ve výši 6.356,- Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 130.000,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 9.8.2000 do 28.2.2002 ve výši 60.102,- Kč.

Okresní soud v Benešově (poté, co řízení o všech žalobách spojil ke společnému řízení) rozsudkem ze dne 6.12.2004, č.j. -192 uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 120.838,- Kč „s úrokem z prodlení ve výši 8% od 18.6.2001 do zaplacení z částky 102.642,- Kč a s úrokem z prodlení z částky 18.196,- Kč ve výši 5,5% od 6.7.2002 do zaplacení“, ohledně částky 94.046,- Kč s úroky z prodlení a ohledně dalších úroků z prodlení, které ve výroku specifikoval, žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 40.414,- Kč „na náhradu nákladů řízení k rukám advokáta“ a že je povinen „zaplatit ČR – na účet Okresního soudu v Benešově na náhradu nákladů státu 20.376,- Kč“. Vycházeje z ustanovení a násl. „ve znění platném a účinném v době, kdy došlo k pracovnímu úrazu, to je k datu od 9.8.1999“, soud prvního stupně dovodil, že úraz, který žalobce utrpěl, je úrazem pracovním, a že za škodu tím vzniklou odpovídá žalovaný. Proto žalobci přiznal (po zohlednění již vyplacené částky 15.919,- Kč) doplatek bolestného ve výši 791,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění se zvýšením na dvojnásobek ve výši 89.640,- Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 3.211,- Kč „za spotřebovaný benzín“ cestami osobním automobilem na kontroly do nemocnice v B. a do Rehabilitačníhou v K. Jako věcnou škodu žalobci dále přiznal „částku 9.000,- Kč, kterou zaplatil po utrpěném pracovním úraze pánům L. a Č.“ za pomoc při údržbě rodinného domu a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 18.196,- Kč. Celkově žalobci přiznal částku 120.838,- Kč. Nevyhověl však požadavku na zaplacení věcné škody za vypracovaný znalecký posudek, který „nebylo nutné vypracovávat, a to ani z hlediska probíhajícího soudního řízení“. Stejně tak zamítl požadavek na proplacení částky 716,- Kč za bederní – ortopedický pás, protože v řízení bylo prokázáno, že tuto částku žalovaný žalobci zaplatil ještě před podáním žaloby. Při posuzování nároku na náhradu za ztrátu na výdělku postupoval soud prvního stupně podle ustanovení zák. práce, přičemž vycházel ze závěru znaleckého posudku, ze kterého vyplývá, že v období, kdy žalobce měl podle dohody o změně pracovní smlouvy vykonávat práci vrátného a strážného, tuto práci vykonávat mohl a byla pro něj vhodná; ze znaleckého posudku nevyplynulo ani žádné omezení, které by žalobci bránilo tuto práci vykonávat. Námitku žalobce o nevyhovujícím dojíždění do práce neakceptoval s ohledem na ochotu žalovaného upravit režim směn a na vyjádření znalce, že žalobce byl schopen dojíždění do práce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.9.2005, č.j. -223 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrdil a uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.708,75,- Kč „do rukou advokátky“. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, který „věc správně posoudil podle ustanovení a následující a provedl úplné dokazování, na základě kterého dospěl i ke správným závěrům právním“. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně vycházel při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku z ustanovení , když odečetl výdělek, jakého by žalobce mohl dosahovat u žalovaného při výkonu práce jako vrátný a strážný, neboť bylo prokázáno, že tato práce byla pro žalobce vhodná a že žalobce byl uznán „pouze částečně invalidním a je tedy schopen při určitých úlevách zdravotně vhodná zaměstnání vykonávat“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl „neúplnost řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné posouzení po stránce právní“ a vyslovuje názor, že „procesní postup sporu o náhradu škody vypadá tak, že v soudním řízení je prakticky vygumována účast poškozeného žalobce“, „kdy soud si bez konkrétních a podrobných námitek žalované strany vyrobí sám vše k vyslovení výroku, který je podložen důkazy a přáním soudu a nikoliv účastníka řízení“. Nesouhlasí zejména s posouzením těch znaleckých posudků, které si nechal vypracovat, a vyslovuje požadavek, aby byly tyto posudky „povýšeny na důkaz tím, že bude vždy vyslechnut autor posudku jako soudní znalec“. Zdůraznil, že podstatou jeho dovolání „je přání, aby se soud s původními posudky vyrovnal jako s důkazy zejména tak, že je vypořádá, nikoliv tak, že je samoobslužně vyrobí“. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu vrátil věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení ) - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobce sice v dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (když vyslovil „přání, aby se soud s původními znaleckými posudky vyrovnal jako s důkazy, a aby se s nimi vyrovnal zejména tak, že je vypořádá, nikoli tak, že je samoobslužně vyrobí“). Kritikou hodnocení provedených důkazů – z hlediska věcného obsahu nazíráno – je rovněž výtka, že postupem odvolacího soudu „nebyla zajištěna zásada rovnosti postavení účastníků soudního řízení“, přičemž tento postup soudu vidí žalobce zejména v tom, že „soud si bez podrobných a konkrétních námitek žalované strany vyrobí sám vše k vyslovení výroku, který je podložen důkazy a přáním soudu a nikoliv účastníka řízení“. Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nebylo možné k nim  přihlédnout. Podstatou těchto výtek je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Protože dovolání žalovaného v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak již výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Žalobce podává dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § až 239 ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující  rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. ledna 2007

JUDr. Zdeněk  Novotný, v. r.

předseda senátu