Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 906/2006

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

-80

U S N E S E N Í

I.     Dovolání se odmítá.

II.    Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 2. 2005, č.j. -33, uložil žalovanému je povinen vyklidit byt č. 3 o velikosti 3+1 I. kategorie ve IV. podlaží domu č.p. 853 na ul. N. v P. 1, k.ú. N. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“) a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně žalovaný nesplnil podmínku pro přechod nájmu bytu ve smyslu věty druhé ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť ke dni smrti původní nájemkyně bytu Věry Wolfové (tj. 18. 3. 2002) měl vlastní byt. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za prokázané, že žalovaný byl ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastníkem rodinného domu č.p. 62 v D., k.ú. H., který dle kolaudačního rozhodnutí slouží k bydlení, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že „mít vlastní byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojování potřeby bydlet, přičemž tuto podmínku splňuje i ten, komu svědčí právo společného nájmu či právo bydlení z titulu spoluvlastnictví.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud)  rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. -66, napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do čtyř měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně ( ) a dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný a jeho manželka M. K. měli ke dni smrti původní nájemkyně bytu ve společném jmění manželů rodinný dům č.p. 62 v D., že tento dům obsahoval jednu bytovou jednotku a že ke dni 7. 2. 2005 byla vlastníkem tohoto domu pouze M. K. Dále vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaný a jeho manželka uzavřeli dne 8. 3. 1999 dohodu o užívání bytu před rozvodem, podle níž bude nadále užívat rodinný dům v D. M. K. spolu se synem L. K. a žalovaný spolu s dcerou M. K. bude užívat předmětný byt. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že právní posouzení soudu prvního stupně bylo správné, a uzavřel, že skutečnost, že v rodinném domě v D., jehož výlučným vlastníkem je v současné době bývalá manželka žalovaného M. K., se nachází pouze jedna bytová jednotka, kterou obývá bývalá manželka žalovaného spolu se synem, je z hlediska posouzení, zda byla ke dni smrti původní nájemkyně předmětného bytu ze strany žalovaného splněna podmínka neexistence vlastního bytu, irelevantní. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobce v daném případě neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení obč. zák., neboť žalovaný se dobrovolně dohodl se svou manželkou, že nadále bude společnou nemovitost užívat ona, a z tohoto důvodu nelze žalobce omezovat ve výkonu jeho vlastnického práva. Uvedené skutečnosti odvolací soud zohlednil při rozhodování o lhůtě k plnění a stanovil žalovanému lhůtu k vyklizení bytu v délce čtyř měsíců.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a písm. c) (dále jen „“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení a písm. b)   Dovolatel má rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, protože se soud dostatečně nevypořádal se všemi důkazy, nezjistil všechny rozhodné okolnosti, zejména okolnosti týkající se dohody žalovaného  a jeho bývalé manželky o užívání bytu v rodinném domě v D. před rozvodem, případně neprovedl další důkazy k prokázání skutečnosti, že žalovaný v rodinném domě v D. nebydlel. Dále dovolatel namítá, že soud neprovedl výklad pojmu „nemá vlastní byt“ s ohledem na tento případ, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací  posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 – podle ustanovení ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně délky lhůty k plnění, není přípustné podle , b) a c) již proto, že výrok o lhůtě k plnění není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou vyklizení bytu. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o další ustanovení , upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. , , ).

Dále se dovolací soud zabýval  přípustností dovolání v části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku, která je upravena ustanoveními a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam  ( )  zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle   , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Vady uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti)  pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, popř. neprovedl důkazy další, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl výklad pojmu „nemá vlastní byt“ s ohledem na daný případ, lze tuto jeho námitku (ve smyslu ustanovení ) vzhledem k výslovnému uplatnění dovolacího důvodu podle posoudit jako námitku nesprávného právního posouzení. Ani tato námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání podle , neboť pojem „mít vlastní byt“ je v soudní praxi vykládán jednotně a odvolací soud se v daném případě od tohoto ustáleného výkladu neodchýlil.

Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil již v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 34 v sešitu č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura a rovněž v rozsudku ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 20 v sešitu č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§ 706 odst. 1 obč. zákoníku) se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 98 v sešitu č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. A dále zde uvedl, že jestliže osoba uvedená v § 179 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (nyní § 706 odst. 1) je v den smrti uživatele nositelem takového titulu (vlastnického, nájemního apod.), není podstatné, že bydlení na jeho základě zamýšlí v budoucnu ukončit. Závěru, že k přechodu práva nedojde, nepřekáží ani okolnost, že vlastní byt této osoby je situován v cizině. Také ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. , Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se Nejvyšší soud stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu “mít vlastní byt” ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž dovodil, že podmínka přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce (nepostačí, že se tak stane později), a že podmínku „vlastního bytu” splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. Stejně tak v rozsudku ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, že rozvedený manžel, který nebyl uznán nájemcem družstevního bytu, se v průběhu řízení podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. bez vážného důvodu zbavil možnosti bydlet v domě, jehož je spoluvlastníkem, lze zhodnotit při úvaze, zda mu ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. neodepřít právo na bytovou náhradu, jež by mu jinak (§ 712 odst. 3 věta druhá obč. zák.) příslušela.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud  podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání ( věta první )

Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince  2006

JUDr. Robert  W a l t r , v.r.

předseda senátu