Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2027/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, Csc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného T. C. P., akciová společnost /TCP/, zastoupeného advokátkou, o určení existence práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. , o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne ze dne 18. června 2004, č.j. -51, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č.j. -78, takto:

III. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 6. 2004, č.j. -51, určil, že žalobce je nájemcem bytu č. 10, IV. kategorie, ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 1023 v k.ú. N. M., P. 1, Na F. 21, sestávajícího z jednoho pokoje o výměře 41,10 m2, umístěného proti schodišti se vstupem přes společnou předsíň umístěnou vlevo od schodiště, spíže o výměře 1,28 m2, umístěné vlevo od vstupu do společné předsíně, WC o výměře 2,90 m2, umístěného vlevo za spíží s vchodem ze společné předsíně, a společné předsíně (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že nájemkyní předmětného bytu byla B. K. (babička žalobce), která v bytě bydlela od roku 1947 až do své smrti (26. 2. 2002). Z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků M. F., A. Z., Z. V., Ing. J. L., E. K. a JUDr. J. B. (nájemců ostatních bytů v předmětném domě) vzal za zjištěno, že žalobce žil se svojí babičkou v předmětném bytě nejméně od roku 1994, že se podílel na chodu domácnosti zajišťováním nákupů a úklidu, že babička mu vařila a vyjadřovala se o něm velmi pochvalně a že v době její nemoci o ni osobně pečoval. Na základě toho dovodil, že soužití žalobce a jeho babičky mělo charakter společné domácnosti a že oba měli v úmyslu vést trvalé životní společenství, o čemž svědčí i místo podnikání žalobce. Výpovědi svědků Ing. J. Š. a J. N. neshledal způsobilými uvedený závěr vyvrátit, neboť tito svědkové dům navštívili toliko v souvislosti s jeho rekonstrukcí a své poznatky o bydlení žalobce čerpali z jediného rozhovoru s jeho babičkou. Za nerozhodnou považoval též okolnost, že tři ze slyšených nájemců bytů dříve potvrdili otci žalobce, že bydlel s nájemkyní bytu, jakož i okolnost, že žalobce byl trvale hlášen v bytě své matky v K. nad V.; v této souvislosti konstatoval, že tento záznam má toliko evidenční charakter a nevypovídá ničeho o tom, kde žalobce skutečně bydlel. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má (s ohledem na postoj žalovaného) naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení , a že prokázal splnění podmínek pro přechod práva nájmu k předmětnému bytu ve smyslu ustanovení , ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále též jen „obč.zák.“).

K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, č.j. -78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a po stránce právní ho správně posoudil. Přisvědčil jeho závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že prokázal splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu stanovených v § 706 odst. 1 obč.zák. Vyjádřil přitom názor, že u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč.zák. se nevyžaduje existence spotřebního společenství, ale toliko sdílení společné domácnosti v den smrti nájemce.

Rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný a vedlejší účastník dovoláním. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení s tím, že zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřují v tom, že „soudy obou stupňů rozhodovaly v rozporu s hmotným právem, když přechod práva k nájmu bytu přechází na vymezený okruh osob za určitých podmínek, přičemž tyto podmínky musí být splněny“; protože splněny nebyly, soudy obou stupňů rozhodovaly i v rozporu s konstantní judikaturou. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle spatřují v tom, že „soud sice aplikoval na zjištěný skutkový stav správný právní předpis, ale nesprávně ho vyložil“. V této souvislosti uvádějí, že v průběhu dokazování bylo zjištěno, že svědkové potvrdili nejdříve, že s nájemkyní bytu bydlel otec žalobce, a posléze, že s ní bydlel žalobce, že z dědického spisu po paní K. vyplývá, že s ní žil otec žalobce, a že si soud tuto skutečnost mohl a měl zjistit. Namítají, že soudy obou stupňů učinily svůj závěr o naplnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu na žalobce „přes rozpory a účelovost tvrzení svědků a jednoznačnost listinných důkazů“. Namítají, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení věty první obč.zák., když dovodil, že k přechodu nájmu u zde uvedených osob postačí, aby s nájemcem sdílely společnou domácnost, a poukazují na to, že v řízení nebyly zjištěny objektivní okolnosti svědčící o úmyslu žalobce a jeho babičky žít v trvalém životním společenství; výpovědi svědků byly nevěrohodné a sám otec žalobce zpočátku tvrdil, že s nájemkyní žil on a nikoliv jeho syn (žalobce); svoje tvrzení změnil poté, co zjistil, že vzhledem k tomu, že mu svědčí právo společného nájmu bytu, nemůže na něho právo nájmu předmětného bytu přejít. Dovolatelé mají za to, že úprava přechodu práva nájmu bytu „je poplatná době svého vzniku“ a že jsou jí pronajímatelé diskriminováni. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není podle ve spojení s odst. 3 přípustné, neboť problematika přechodu práva nájmu bytu je judikaturou dostatečně řešena a dovolací námitky směřují proti hodnocení provedených důkazů. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

V projednávané věci je dovoláním výslovně napaden rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

Podle je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání ( ), a proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovoláních“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2004, č.j. -51, zastavil ( ve spojení s ).

Dovoláními je rovněž napaden pravomocný rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení věty první účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.

Pravidlo uvedené v ustanovení , že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003 sp.zn. , které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení věty první a odmítl.

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalovaného, které bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatel, byť formálně (výslovně) uplatňuje toliko dovolací důvod podle obč.zák. Jak je patrno z obsahu dovolání ( ) zpochybňuje právní závěr, na jehož základě bylo žalobě vyhověno, námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu o existenci soužití žalobce s nájemkyní bytu ve společné domácnosti. Jeho námitky jsou námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatel v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se soužití žalobce s nájemkyní bytu, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle nebo b) – přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že napadené rozhodnutí je – co do výkladu ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč.zák. – v rozporu s hmotným právem a s konstantní judikaturou. Z ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp.zn. , ze dne 14. 6. 2000, sp.zn. , a ze dne 16. 1. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod C 42 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1) vyplývá, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč.zák. se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění znaku společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč.zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v jeho bytě žijící, žít v trvalém životním společenství. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento se zabýval i otázkou charakteru soužití žalobce a nájemkyně bytu a dovolací námitky směřující proti jeho závěru o trvalosti tohoto soužití (převzatého z rozsudku soudu prvního stupně), jsou námitkami směřujícími proti tomuto skutkovému (nikoliv právnímu) závěru.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , , věty první a a zavázal žalovaného a vedlejšího účastníka, kteří po procesní stránce zavinili zastavení dovolacího řízení proti rozsudku soudu prvního stupně a jejichž dovolání proti rozsudku soudu odvolacího byla odmítnuta, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.550,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s a , ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný a vedlejší účastník dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. prosince 2006

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu