Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 843/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy               JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň a) Ing. M. H., a b) M. P., zastoupených advokátkou,  proti účastníkům 1/ I. r. o. P., a 2/ P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. , o dovolání Inženýrské realitní organizace Praha proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2005, čj.  -65, takto:

I.   Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou podle páté části (), se žalobkyně domáhaly nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu soudním rozhodnutím. P. ú. – M. města P., rozhodl dne 2.2.2002, čj. PÚ 1057/01, v řízení podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „“), že žalobkyně nejsou vlastnicemi blíže určených  pozemků v katastrálním území L., a to z důvodu jejich zastavěnosti sídlištěm, k níž došlo přede dnem účinnosti zákona o půdě. Žalobkyně se domáhaly rozhodnutí, že jsou podílovými spoluvlastnicemi uvedených pozemků.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13.7.2004, čj. -37,  žalobě vyhověl, když zjistil, že na původních pozemcích žalobkyň nebyla vybudována žádná stavba, jak ji chápe občanské hmotné právo, ale pouze některé objekty, jež lze chápat jen jak příslušenství pozemku, a že proto vydání pozemků nebrání ustanovení           § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Rozhodl tak, že žalobkyně jsou vlastnicemi předmětných pozemků, každá jednou polovinou.

K odvolání I. r. k. P. (dále jen I.) rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 5.10.2005, čj. -65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně vyložil pojem „stavba“ v souladu se zákonem o půdě, zejména s jeho § 11 odst. 1 písm. c), i s  platnou judikaturou. Správný shledal i názor, že jde o občanskoprávní vztah, při jehož posuzování nelze vycházet z veřejnoprávních stavebněprávních předpisů, ale stavbu je třeba hodnotit s hlediska občanského práva. O samostatnou stavbu, jejíž existence by znamenala posouzení pozemku jako zastavěného, se v daném případě nejednalo. Venkovní úpravy jako opěrné zdi, dlažby, květinová jezírka, nejsou samostatnými stavbami, ale stavbami jednoduchými, jež sdílejí osud věci hlavní, tj. pozemku. Přitom existence jednoduchých staveb dle výslovného znění zákona o půdě vydání pozemku nebrání.

I. podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.|ř. Argumentuje tím, že předmětné pozemky byly zastavěny centrálním náměstím na sídlišti N., vystavěném podle stavebního povolení v roce 1964. Judikáty Nejvyššího soudu sp.zn. a nález Ústavního soudu sp. zn. , o něž se soudy opíraly, a které za stavbu považují jedinečný výsledek určité stavební činnosti, nejsou v rozporu s výkladem dovolatele, nelze je však vykládat extenzivně. Zejména nelze stavbu chápat z hlediska , jako samostatnou věc, ale jako činnost směřující k realizaci stavebního díla. Za nesprávný považuje i názor, že stavby, které jsou součástí pozemku, nebrání vydání pozemku. Cituje ustanovení zákona o půdě, který je třeba považovat za normu, která má přednost před obecnou právní úpravou, a hovoří i o části pozemku, která souvisí s jeho zastavěnou částí. Dále argumentuje tím, že soudy, které rozhodovaly dříve v řízení podle , chápaly pojem zastavěnosti pozemku odlišně, tj. sídliště považovaly za stavbu velkého rozsahu složenou z různých prvků, a vybudovanou na základě jednoho stavebního povolení, s tím, že není rozhodující, kdy byl zastavěn konkrétní pozemek, jenž měl být stavbou v budoucnu zasažen. Procesní návrh na zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolatel neučinil.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřily, že je nepovažují za přípustné. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá podle jejich názoru zásadní význam z právního hlediska, protože  o otázce, která je v napadeném rozsudku řešena, bylo již  opakovaně rozhodováno Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, a soudy tak vycházely z jejich judikatury. Soudy na danou věc správně aplikovaly v souladu se zmíněnou judikaturou, jestliže zjistily, že předmětné pozemky nebyly zastavěny. Navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolací soud konstatoval, že věcnému projednání dovolání brání ustanovení         ve znění platném od 1.1.2001, tedy v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně. Účastník může  podle tohoto ustanovení podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Není proto již rozhodující, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci. Toto poučení obsahoval i napadený rozsudek odvolacího soudu. Podle obsahu spisu byl rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, doručen dovolateli 23.12.2005, takže posledním dnem k podání dovolání byl čtvrtek 23.2.2006. Dovolání bylo podáno osobně dne 24.2.2006, tedy po lhůtě, a podle a pro opožděnost odmítnuto.

Nad rámec tohoto závěru dovolací soud dodává, že i kdyby bylo dovolání podáno včas, nebyly by dány podmínky pro věcné projednání z důvodu nepřípustnosti, a to i s přihlédnutím k , protože problematikou zastavěnosti pozemku s ohledem na restituční předpisy, včetně zákona o půdě, se již vícekrát zabýval (mimo rozhodnutí již zmíněná lze mimo jiné uvést např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11.4.1999, sp.zn. , ze dne 28.2.2006, sp.zn. , ze dne 30.9.1998, sp.z. , nebo ze dne 8.11.2006, sp.zn. . Závěr odvolacího soudu je plně v souladu s touto judikaturou a se zákonem o půdě, takže by ani nebyl shledán důvod pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud přiznal úspěšným žalobkyním nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení podle a , přičemž výše nákladů v řízení podle páté části , vypočtená podle vyhlášky č. 484/200 Sb., ve znění platném v době provedení úkonu, spočívá v odměně advokátky za jeden úkon právní pomoci           (), tj. 3.500,- Kč. Tato částka byla zvýšena o 20 % při zastupování dvou účastnic,  () a snížena o polovinu () a o další polovinu ( a ), a připočteny paušální náhrady věcných výdajů po 75,- Kč u každé z žalobkyň.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. prosince 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu