Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1860/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. ,                o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.7.2005, č. j. -75, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.7.2005, č. j. -75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.11.2004, č.j. -59, rozhodl tak, že v odstavci I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 80.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.1.2002 do zaplacení. Současně v odstavci II., III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že oba účastníci podnikali jako osoby samostatně činné na základě živnostenských listů, přičemž dne 26.7.1999 uzavřeli písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor v H. – P., Okrajová 2b/1602, a to na dobu 5 let od 1.7.1998 za nájemné ve výši 16.000,- Kč měsíčně. Rovněž zjistil, že téhož dne zaplatila žalobkyně žalovanému jako zálohu na nájemné podle této smlouvy částku 80.000,- Kč. Vzal za prokázané, že na majetek žalovaného byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.5.1999, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 8.6.1999. Dále vzal za prokázané, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově byl žalovaný trestním příkazem ze dne 24.3.2000, č.j. -29, který nabyl právní moci dne 18.4.2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že veden snahou se neoprávněně obohatit uzavřel dne 26.7.1999 s žalobkyní smlouvu o nájmu nebytových prostor, za což převzal částku 80.000,- Kč. Po právní stránce hodnotil vztah mezi účastníky jako vztah podle obchodního zákoníku. Vyslovil, že nájemní smlouvu uzavíral žalovaný jako podnikatel se žalobkyní – podnikatelkou v době, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Dovodil, že nájemní smlouva v té době byla sjednána vědomě v rozporu s ustanovením a , proto se jedná o smlouvu neúčinnou a s ohledem na to, že žalovaný se dopustil trestného činu podvodu, jedná se o úkon, který je v rozporu s ustanovením o.z. a je tedy úkonem neplatným. Dále vyslovil, že pokud žalovaný v této době přijal od žalobkyně částku 80.000,- Kč, přijal ji bez právního důvodu. Zaujal názor, že nárok žalobkyně je nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, který však není upraven obchodním zákoníkem. Podle soudu prvního stupně jestliže vztah mezi účastníky, pokud jde o smlouvu ohledně nájmu nebytových prostor, byl vztahem obchodním, pak též i vztah z titulu bezdůvodného obohacení je vztahem obchodním. Dospěl k závěru, že i otázku, zda nárok žalobkyně na zaplacení částky 80.000,- Kč je promlčen, je nutno posuzovat z hlediska ustanovení obchodního zákoníku, v němž je stanovena čtyřletá promlčecí doba. Uzavřel, že pokud částka 80.000,- Kč byla žalovanému žalobkyní předána dne 26.7.1999 a žaloba na zaplacení této částky byla podána dne 13.11.2002, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby a námitka promlčení proto nebyla žalovaným uplatněna důvodně.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21.7.2005, č.j. -75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.1.2002 do zaplacení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak odlišně je právně hodnotil. Podle odvolacího soudu v době uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor byli oba účastníci osobami samostatně výdělečně činnými, přičemž žalobkyně neměla živnostenské oprávnění pro pronajímání nemovitostí či nebytových prostor a pokud jako pronajímatelka smlouvu o nájmu nebytových prostor s žalovaným dne 26.7.1999 uzavřela, činila tak jako vlastník nemovitostí., tedy jako projev a realizaci svého vlastnického práva. Podle odvolacího soudu smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 26.7.1999 je nutno posoudit jako občanskoprávní vztah mezi účastníky ve smyslu , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a nikoli obchodněprávní. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně posoudil důsledky konkursu prohlášeného na majetek žalovaného s účinky dnem 14.5.1999 z hlediska ustanovení           o konkursu a vyrovnání s tím, že se jedná o neúčinnost dané smlouvy, zakládající oprávnění žalovaného od uzavřené smlouvy odstoupit a rovněž správně posoudil důsledky trestního odsouzení žalovaného pro uzavření předmětné smlouvy a přijetí plnění od žalobkyně pro trestný čin podvodu spočívající v absolutní neplatnosti této smlouvy pro rozpor se zákonem podle ustanovení o.z. Vyslovil, že předmětná smlouva je neplatná též ve smyslu ustanovení , a to pro neplatné ujednání o nájemném. Dovodil, že žalobkyně neužívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, má tedy nárok vůči žalovanému na vrácení poskytnutého plnění dne 26.7.1999 ve výši 80.000,- Kč na základě neplatné smlouvy, a to z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení , o.z. Dospěl k závěru, že námitka promlčení byla žalovaným uplatněna důvodně. Uzavřel, že pokud se jedná o občanskoprávní vztah mezi účastníky, založený neplatnou smlouvou o nájmu nebytových prostor, úpravu promlčení včetně promlčecích lhůt je třeba posoudit podle a násl. o.z. Vyslovil závěr, že žalobkyně svůj nárok uplatnila v daném řízení proti žalovanému až po uplynutí její dvouleté subjektivní promlčecí doby, když v době od 21.9.1999 do 25.2.2000 uběhlo 5 měsíců a 30 dnů, v době od 22.11.2000 do 13.11.2000 uběhl 1 rok, 11 měsíců a 21 dnů, tedy celkem do podání žaloby 2 roky, 4 měsíce a 24 dnů. Věc posoudil ve smyslu ustanovení , věta třetí o.z. s tím, že žalovaný se promlčení nároku žalobkyně dovolal, proto nelze promlčené právo přiznat.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení , neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné posouzení promlčení podle a nikoli podle obchodního zákoníku. Podle dovolatelky došlo k uzavření nájemní smlouvy podle , přičemž pronajímatel i nájemce uzavírali tuto smlouvu s podnikatelským ,,záměrem“, jednalo se tedy o ,,podnikatelskou smlouvu“. Poukazovala na skutečnost, že v okamžiku vzniku smlouvy zde byla u obou smluvních stran vůle uzavřít nájemní smlouvu sloužící k podnikání. Namítala, že se jednalo o podnikatelský vztah a promlčení v daném případě činí 4 roky, nárok tedy není promlčen. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2000, sp. zn. , sp.zn. a ze dne 21.8.2003, sp. zn. , v nichž je řešena obdobná problematika a dovolací soud vycházel ze čtyřleté promlčecí doby. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( , ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda vztahy mezi účastníky se řídí důsledně ustanoveními obchodního zákoníku, včetně režimu promlčení nároku, to vše s přihlédnutím k okolnosti, že uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor sloužilo ,,pro realizaci podnikatelského záměru obou podnikatelů“.

Dovolací soud (rovněž v souladu s poukazem na dosud vydaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) podotýká, že posuzování otázek předložených dovolacímu přezkumu, prošel jistým judikatorním vývojem. Nemohl proto v této souvislosti ponechat stranou závěry, jež se nabízejí naposledy ze závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ČR. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn. , byl vysloven závěr, podle něhož je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá            (§ 397 obch. zák.). V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. , byl posléze přijat závěr, podle něhož vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkajících se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. Posledně uvedené rozhodnutí bylo publikováno pod č. 26/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci vycházelo zřejmě z odlišných východisek.

Předmětem dovolacího přezkumu přitom bylo posouzení důsledků plynoucích z nesporných skutkových zjištění soudů obou stupňů, podle nichž mezi účastníky (vystupujícími jako podnikatelé) došlo dne 26.7.1999 k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor. S ohledem na to, že smlouvu uzavíral žalovaný jako podnikatel se žalobkyní – podnikatelkou – v době, kdy byl na majetek prohlášen konkurs, byla smlouva stižena neplatností pro rozpor s ustanovením , dospěly však soudy obou stupňů k shodnému závěru o absolutní neplatnosti takové smlouvy.

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v důsledku neplatnosti uvedené smlouvy, jež je jinak upravena výlučně normami občanského práva, je nutno vztáhnout na právní poměry účastníků rovněž důsledně ustanovení upravující běh a trvání promlčecích lhůt z bezdůvodného obohacení.

S tím nesouhlasí dovolatelka, která konstruuje odlišnost právního posouzení v distinkci spočívající v „existenci podnikatelského záměru na straně obou účastníků“, kteří takto postupovali (zřejmě) jako podnikatelé. Z toho dovozuje nutnost aplikace ustanovení obchodního zákoníku, pokud jde o vztahy závazkové, jmenovitě v daném případě ustanovení o délce čtyřleté promlčecí lhůty.

Ve světle závěrů posledně zmíněného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu nelze upřít argumentům dovolatelky oprávněnost.

Dovolací soud byl nucen přihlédnout k závěrům plynoucím ze shora uvedených, dnes již v rozhodovací praxi dovolacího soudu převažujících, rozhodnutí. Nemohl proto spolehlivě přisvědčit závěrům odvolacího soudu, která nevycházejí ze shora citovaných závěrů rozhodnutí dovolacího soudu. Na okraj se uvádí, že v této konkrétní věci aplikace právě důsledků plynoucích z ustanovení § 107 odst. 2 o.z. svědčí naopak pro závěr, že z hlediska spravedlivého procesu a při respektování principů zásad poctivého obchodního styku vystupuje do popředí vhodnost aplikace spíše výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu.  Jednání jednoho z účastníků daného závazkového vztahu (jež představovalo notabene i porušení odpovídajících trestně právních ustanovení) tak v této konkrétní věci svědčí pro správnost závěrů aplikační praxe vyjádřené pregnantně v odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu , ze dne 18.6.2003.

Podle ustanovení věty druhé přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu ( , )

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. prosince 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu