Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3260/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy               JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně  H. K., zastoupené  advokátem, za účasti 1) S. s. J., s.p., zastoupeného  advokátkou, 2) Obce O., a 3) P. f. ČR, určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.7.2006, č.j. -85, takto:

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25.7.2006, č.j. -85, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 16.3.2006, č. j. -56, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5.4.2006, č.j. -63. Uvedeným rozhodnutím soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že se stává vlastnicí nemovitostí blíže uvedených v enunciátu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl V. K., který byl zbaven svéprávnosti rozhodnutím soudu ze dne 2.4.1929 a poté mu byl ustanoven opatrovníkem jeho synovec PhDr. J. J., otec žalobkyně. Vzal za prokázáno, že původní vlastník zemřel dne 23.10.1959 bez zanechání závěti a dědictví nabyl Československý stát jako odúmrť, neboť pozůstalá sestra původního vlastníka dědictví odmítla. Rovněž vzal za prokázáno, že nárok na vydání předmětných nemovitostí po původním vlastníkovi uplatnila žalobkyně u Okresního pozemkového úřadu P. dne 13.8.1992 s tím, že je oprávněnou osobou podle ,          o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen , ě“) a že byl naplněn restituční titul podle zákona o půdě. Dále zjistil, že žalobkyně je praneteří původního vlastníka a její otec PhDr. J. J. zemřel v roce 1965, tj. před účinností zákona o půdě. Též vzal za prokázané, že rozhodnutím Pozemkového úřadu P. ze dne 12.7.2001, č.j. PÚ-R-453/92/V-68-01-MA, dále ze dne 26.7.2002, č.j. PÚ-R-453/92/VI-59/02/KU a ze dne 26.7.2002, č.j. PÚ-R-453/92/VII.-60/02/KU nebylo obnoveno vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě. Vyslovil závěr, že ustanovení je ve vztahu k ustanovení části sedmé lex specialis. Uzavřel, že v dané věci nemohlo dojít ani k vydržení předmětných pozemků.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu podstatou věci v daném případě je posouzení, zda žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1, 2 zákona o půdě. Dovodil, že praneteř již není uvedena ve výčtu oprávněných osob uvedených v § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, který přiznává postavení oprávněných osob z hlediska příbuzenského vztahu k původnímu vlastníku nejdále synovci nebo neteři původního vlastníka nebo manželovi zemřelého sourozence původního vlastníka. Shodně se soudem dospěl k závěru, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle , 2 zákona o půdě, proto ji nelze obnovit vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že ustanovení v dané věci nelze aplikovat.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila, že při aplikaci zákona o půdě by soudy měly posuzovat a hodnotit důkazy individuálně, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Namítala, že ustanovení zákona o půdě nelze chápat direktivně tak, že výčet oprávněných osob je taxativní. Podle dovolatelky není možné, aby jako řádná dědička rodinné majetku ve smyslu byla vyloučena z restitučního řízení. Vytýkala soudům obou stupňů, že nepřihlédly k tomu, za jakých podmínek pozbyl její prastrýc V. K. předmětné pozemky, o které pečoval její otec J. J. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Státní statek J., s.p. i P. f. ČR navrhly zamítnutí dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ  v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na posouzení, zda praneteř původního vlastníka je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že je ve vztahu k předpisům obecným, např. , předpisem speciálním. Dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu, že ustanovení upravující dědění a dědickou posloupnost nelze v daném případě použít. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě, neboť praneteř není uvedena v taxativním výčtu oprávněných osob ve shora citovaném ustanovení zákona o půdě.

K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2000, sp. zn. , v němž dovolací soud zastává názor, že k ustanovením zákona o půdě jako zvláštnímu restitučnímu předpisu, je třeba přednostně přihlížet, a to i z hlediska jeho smyslu; ustanovení upravující dědické vztahy nelze proto formálně uplatňovat tam, kde upravuje právní vztahy zvláštním způsobem, resp. tam, kde by byly v rozporu s cílem restitučního předpisu. Jestliže tedy hmotněprávní předpis, kterým je , určuje, kdo je oprávněnou osobou v přednostním pořadí, nelze použít ustanovení , upravujících dědictví, která by zákonu a jeho smyslu odporovala.

V projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření dalších účastníků řízení k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkony právní služby ve smyslu ustanovení až 3 vyhl.č.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. prosince 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu