Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1415/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci u soudu 30.10.1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 30.1.2004, č.j. -39. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o vydání jedné ideální poloviny rekreační chaty č. 072, stojící na pozemku parc. č. 914 v katastrálním území a obci M., zapsaných na listu vlastnictví č. 877 u Katastrální úřadu P.-v. Bylo také rozhodnuto, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 13.10.2004, sp.zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem shledán věcně správným.

Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo správně zjištěno, že dne 25.6.1973 byla uzavřena kupní smlouva mezi Čs. státem -Okresním národním výborem P.-v., jako prodávajícím, a kupujícími Ing. V. B. a E. B. /rodiči žalované/; na základě této kupní smlouvy se uvedení kupující stali bezpodílovými spoluvlastníky rekreační chaty č. 072 v M. a zároveň jim bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku parc. č. 914 v katastrálním území M. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že E. B. zemřela 15.11.1987 a na základě schválené dědické dohody se žalovaná O. P. stala vlastnicí ideální poloviny uvedených nemovitostí; následně poté dne 16.11.1991 zemřel rovněž Ing. V. B., otec žalované, přičemž žalovaná O. P. nabyla, jako jeho dědička, ideální polovinu uvedených nemovitostí. Z těchto zjištění odvolací soud /stejně jako soud prvního stupně/ dovozoval, že „ žalovaná O. P. nemůže být, ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením téhož zákona, povinnou osobou /jako osoba blízká povinné osobě/co se týče podílu nemovitostí, které zdědila po své matce, neboť tento podíl na ni přešel děděním a nebyl na ni převeden; předmětem sporu v této právní věci je tedy ½ rekreační chaty, kterou žalovaná O. P. zdědila po svém otci Ing. V. B.“.

Odvolací soud poukazoval na to, že z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ sp.zn. vyplývalo, že podle závěru v řízení provedeného znaleckého posudku rodiče žalované koupili rekreační chatu č. 072 v M. za cenu 27.812 Kč, což byla částka převyšující o 1.000 Kč cenu nemovitosti, stanovenou uvedeným znaleckým posudkem; manželé Ing. V. B. a E. B. tedy smlouvou z 25.6.1973 nenabyli uvedenou nemovitost v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy.

Pokud žalobce tvrdil, že rodiče žalované získali uvedenou chatu v M. na základě protiprávního zvýhodnění /ve smyslu ustanovení /, třebaže matka žalobce R. Ch. měla zájem na odkoupení chaty dne 14.9.1972, ale nebylo jí vyhověno a chata byla prodána manželům B., poukazoval odvolací soud na zjištění z obsahu realizačního spisu bývalého Okresního národního výboru, že sice matka žalobce měla zájem na odkoupení chaty, ale pak dne 1.12.1972 klíče od chaty předala zpět finančnímu odboru s tím, že už o koupi chaty zájem nemá. Ostatně v době prodeje chaty /25.6.1973/ platila již , o správě národního majetku /kterou byla zrušena dříve platná vyhláška č. 94/1962 Sb./, která nestanovila předkupní právo k propadlým nemovitostem pro uživatele nemovitostí ani pro příbuzné osob, kterým majetek propadl a nebyla stanovena ani nabídková povinnost těmto osobám. Pokud tedy byla uzavřena kupní smlouva v daném případě s manžely B., nedošlo tu k žádnému porušení právních předpisů, ani k žádnému protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů – Ing. V. B. a E. B. Nebylo v řízení doloženo, že by manželé B. byli koupi chaty přednostně zvýhodněni, z toho důvodu, že by byli „funkcionáři bývalého Okresního národního výboru“.

Žalovaná O. P. tedy podle názoru odvolacího soudu /shodného s názorem soudu prvního stupně/ není tu povinnou osobou /ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením / k vydání jedné ideální poloviny chaty, o niž jde v tomto řízení, neboť tu nebylo prokázáno, podle tehdy platných předpisů, ani protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů chaty /Ing. V. B. a E. B., rodiče žalované/.

Odvolací soud měl ještě za to, že uvedené právní závěry ohledně oprávněné osoby i povinné osoby v daném případě nejsou v rozporu s právními závěry, které zaujal v předchozím rozsudku dovolací soud dne 29.2.2001, Nejvyššího soudu/, když totiž se dovolací soud nezabýval právní problematikou povinné osoby /ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením / v této právní věci.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19.11.2004 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 3.1.2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-východ, tedy ve lhůtě stanovené v . Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení a odst.3 , a z obsahu dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že výsledný závěr odvolacího soudu není v daném případě v souladu s právními závěry, které byly vysloveny v rozsudku dovolacího soudu z 29.6.2001 /28 Cdo 984/2000 Nejvyššího soudu/ v řízení o dovolání, podaném v této právní věci; dovolací soud totiž vyslovil, podle názoru dovolatele, jednoznačně, že žalovaná je povinnou osobou v této právní věci, a věc byla vrácena k dalšímu projednání odvolacímu soudu jen k objasnění otázky, zda tu nedošlo k vydání věci jinému subjektu.

Pokud se odvolací soud dále zabýval tím, zda u žalované jsou splněny podmínky uvedené v , potom podle názoru dovolatele „pominul řadu tvrzení žalobce, jakož i jím uváděných okolností a existujících dokladů“. Např. záznam s datem 28.12.1972 /podle něhož R. Ch., matka žalobce, „nemá o koupi chaty zájem, klíče odevzdala a o prodej nikdo nežádá“/ není nikým podepsán; přitom R. Ch., měla o koupi chaty reálný zájem, protože „žalobce s manželkou jí peníze na koupi chaty slíbili a poskytli by jí je“. Dovolatel poukazoval na to, že budoucí nabyvatel chaty Ing. B. v dopise z 21.8 1972, který byl soudu předložen, výslovně žádal národní výbor o získání chaty po emigrantech; když mu nemohla být prodána jedna, byla mu hned nabídnuta jiná chata; řadový občan by jistě takovou možnost neměl a bylo tedy zřejmé, že tu nabyvateli Ing. B. byla poskytnuta protiprávní výhoda; nabyvatel tu zneužil svého postavení k tomu, aby chatu po emigrantech získal, a opomenuta byla matka žalobce, která chatu spoluužívala se žalobcem a jeho manželkou, zejména po jejich odchodu do emigrace.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Nesdílela názor dovolatele, že závěry odvolacího soudu v jeho rozsudku z 13.10.2004 neodpovídají závěrům vyjádřeným v předchozím rozsudku dovolacího soudu z 29.6.2001 /28 Cdo 984/2000 Nejvyššího soudu/, které ostatně dovolatel ve svém dovolání chybně interpretuje. Soudy obou stupňů tu provedly postačující zjištění a provedené důkazy tu správně zhodnotily.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posuzovat podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce má zásadní význam zejména tehdy, řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacím soudem nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu /sp.zn. Okresního soudu Praha-východ/, ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil ve svém rozsudku některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud uváděl ve svém rozsudku z 13.10.2004 /sp.zn. Krajského soudu v Praze/, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, že projednávanou právní věc posoudil zejména podle ustanovení a , o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle , splňují-li podmínky uvedené v /tj. jde-li o fyzickou osobu, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech, uvedených v , pokud je občanem České republiky/.

Podle ustanovení se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období /25.2.1948 až 1.1.1990/ věc přešla na stát, a to také podle ustanovení /ve znění platném do 31.12.1991/ nebo podle ustanovení

Podle ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona právnické osoby podle téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán správy republiky.

Podle ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v , a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

Převodem ve smyslu ustanovení /v závěru/ nejsou zmíněny případy nabytí věci např. při nabytí věci děděním /srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 117 (251)/.

V daném případě se touto právní věcí zabýval /na základě dovolání/ dovolací soud již svým dřívějším rozsudkem z 29.6.2001 /28 Cdo 984/2000 Nejvyššího soudu/. Pokud v tomto rozsudku dovolacího soudu bylo přikročeno ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze z 8.12.1999, sp.zn. , a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, bylo ke zdůvodnění tohoto zrušujícího výroku rozsudku uvedeno: Dovolací soud vrací věc soudu druhého stupně, a to i k posouzení otázky, zda věc už nebyla vydána jinému, na základě čeho se tak stalo, když již tu předcházelo řízení ve věci restitučního nároku manželky žalobce /Z. Ch./ vůči žalované O. P.

Dovolací soud pochopitelně i při posuzování nynějšího dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu z 13.10.2004 /sp.zn. Krajského soudu v Praze/ napadeného dovoláním dovolatele, vycházel z uváděných ustanovení / která jsou svou povahou ustanoveními hmotněprávními/ a také z citovaných právních závěrů z judikatury soudů a ze závěrů předchozího rozsudku dovolacího soudu z 29.6.2001 /28 Cdo 984/2000 Nejvyššího soudu/. Zároveň bylo třeba konstatovat, že z týchž ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, jakož i z citovaných závěrů z judikatury soudů a ze závěrů obsažených v předchozím rozsudku dovolacího soudu, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Odvolací soud tu totiž nedospěl k rozdílným, odchylujícím se právním závěrům, jež by opodstatňovaly názor, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, takže výtky v dovolání dovolatele, uplatňované proti rozsudku odvolacího soudu, se týkají především hodnocení důkazů; toto hodnocení důkazů je však ustanovením soudům svěřeno, náleží jim s plným uplatněním procesní zásady volného hodnocení důkazů, a dovolatelem tvrzené nedostatky při hodnocení důkazů nejsou podle právní úpravy důvodem přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jak to vyplývá z ustanovení /srov. k tomu i výklad obsažený už v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.

Nebylo tedy možné přisvědčit názoru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozsudku také žádnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele, že by byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 .

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného ve vztahu k ustanovením , upravujícím taxativně přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovoláním dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalovaná, uplatňovaná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 29. listopadu 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu