Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2780/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy               JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky H. Š., zastoupené  advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 10. 5. 2006, sp. zn. , 503/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. (žalobců: 1. J. H., a 2. S. H., zastoupených  advokátkou, proti žalovaným: a)  H. Š., zastoupené  advokátem, a b) Městu K. n. O., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 20. 8. 1990, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chomutově z 27. 1. 2005, čj. -196. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se řízení v této právní věci zastavuje proti žalovanému Městu K. n. O. a žalované Mgr. H. Š. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 248 v K. n. O. na pozemku parc. č. 370 v katastrálním území K. n. O., zapsaných na listu vlastnictví č. 370 pro katastrální území K. n. O. a obec K. n. O. Žalované Mgr. H. Š. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 10.941,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále bylo žalované Mgr. H. Š. uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Chomutově na náklady řízení, zálohované státem 1.199,- Kč rovněž do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům J. H. a S. H. bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu K. n. O. na náklady řízení 4.429,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soudní poplatek 1.000,- Kč bylo žalované Mgr. H. Š. uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Chomutově do 3 dnů usnesením tohoto soudu prvního stupně z 18. 5. 2005, čj. -208.

O odvolání žalované Mgr. H. Š. proti uvedenému rozsudku z 27. 1. 2005 i proti uvedenému usnesení z 18. 5. 2005 Okresního soudu v Chomutově bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 5. 2006, sp. zn. , 503/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byla především připuštěna změna žaloby žalobců, a to tak, že se žalobci domáhají, aby žalované H. Š. byla uložena povinnost vydat žalobcům dům čp. 248 v K. n. O. na pozemku parc. č. 370 v katastrálním území K. n. O., zapsané na listu vlastnictví č. 1770 pro toto katastrální území a obec, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části ohledně uložení povinnosti žalované Mgr. H. Š. vydat žalobcům dům čp. 248 v K. n. O. na pozemku parc. č. 370 v katastrálním území K. n. O., a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen také ve výrocích (označených III. a IV.) ohledně náhrady nákladů řízení ze strany žalované Mgr. H. Š. vůči žalobcům J. H. a S. H. částkou 10.941,- Kč a do pokladny Okresního soudu v Chomutově částkou 1.991,70 Kč. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalovaná Mgr. H. Š. je povinna zaplatit žalobcům na tyto náklady 10.257,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a naproti tomu žalobcům J. H. a S. H. bylo uloženo zaplatit žalované Mgr. H. Š. na „separované náklady odvolacího řízení“ 2.781,- Kč také do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chomutově z 18. 5. 2005, čj. -208,  o uložení povinnosti žalované Mgr. H. Š. zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované Mgr. H. Š. proti rozsudku soudu prvního stupně z 27. 1. 2005 a proti jeho usnesení z 18. 5. 2005 nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně věc posoudil podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, když pokládal za doloženo, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona, dále že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců přešly v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na stát ve smyslu ustanovení , a to podle dříve platného ustanovení , a také že žalobci doručili dne 15. 4. 1991 žalované písemně výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení (na niž bylo negativně reagováno ze strany žalované H. Š. a jejího manžela písemně dne 29. 4. 1991). Žalobci nabyli jimi uváděné nemovitosti od matky žalobkyně v roce 1982 na základě kupní smlouvy, dne 28. 6. 1988 žalobci opustili Českou republiku a dne 2. 2. 1989 bylo rozhodnuto finančním odborem Okresního národního výboru v Ch. o tom, že uvedenou nemovitost nabyl stát na základě ustanovení . Poté, co nemovitosti, uváděné žalobci, byly hospodářskou smlouvou převedeny do správy městského národního výboru v K. n. |O., došlo dne 29. 6. 1989 k uzavření kupní smlouvy se žalovanou H. Š. a jejím manželem Ing. F. Š. ohledně týchž nemovitost za 90.192,- Kč (tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v Ch. z 21. 9. 1989); žalovaná Mgr. H. Š. pak na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 18. 11. 2000, uzavřené s Ing. F. Š., se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a to následným vkladem uvedené dohody do katastru nemovitostí.

Odvolací soud shledal správným zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná  Mgr. H. Š. a její manžel Ing. F. Š. nabyli nemovitosti,           o něž v tomto řízení, za cenu nižší než to odpovídalo tehdy platné , přičemž tento cenový rozdíl představuje téměř 50 % ceny nemovitostí (90.192,- Kč oproti 178.162,- Kč). Tento cenový rozdíl byl doložen znaleckým posudkem, provedeným v tomto soudním řízení, při němž byl, ve srovnání s odhadem provedeným v roce 1989 zjištěn rozdíl ve velikosti zastavěné plochy jednotlivých podlaží a rozdíly „v součtu bodů“ za jednotlivé konstrukce domu a jeho vybavenosti, zejména pokud šlo o zdivo, fasádní omítku, klempířské konstrukce, schodiště, podlahy obytných místností, dlažby, vytápění, zdroje teplé vody, instalaci plynu, vybavení kuchyně a v domě zřízený krb; shledán byl i nižší stupeň opotřebení domovní nemovitosti. Byl proto odvolací soud toho názoru, že žalovaná H. Š. nabyla dům čp. 248 v K. n. O. v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem ().

Odvolací soud byl dále i toho názoru, že „obstojí i tvrzení žalobců, že žalovaná nabyla v roce 1989 nemovitost také v důsledku protiprávního zvýhodnění své osoby a osoby jejího manžela F. Š.“. Odvolací soud poukazoval zejména na zjištění, že Městský národní výbor v K. n. O. přislíbil žalované H. Š. a jejímu manželovi prodej nemovitosti v době, kdy nemovitosti (dům s pozemkem) ještě nepřipadly státu podle ustanovení a kdy tedy nebyl tento orgán oprávněn s nemovitostmi disponovat, zřejmě tu pak neproběhlo žádné nabídkové řízení ve smyslu tehdy běžného postupu podle předpisů o správě národního majetku a uplynula příliš krátká doba k posouzení toho, zda se žalobci „zbavili protiprávním jednáním možnosti trvale věc užívat v rozporu se zájmy společnosti ve smyslu tehdy platného ustanovení “.

Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení v odvoláním napadené části tohoto rozsudku. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení ,   a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou Mgr. H. Š., dne 3. 7. 2006 a dovolání ze strany této žalované bylo předáno na poště dne 1. 9. 2006 k doručení Okresnímu soudu v Chomutově, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 5. 2006 (sp. zn. , 503/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem) i rozsudek soudu prvního stupně z 27. 1. 2005 (čj. -196 Okresního soudu v Chomutově) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení , a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že jejím dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka poukazovala především na to, že žalobci uplatnili původně svou žalobou v této právní věci jako žalobu o vyklizení nemovitosti (domu čp. 248 v K. n. O.), „neboť se domnívali, že jsou stále její vlastníky“. Žalobci neupravili svůj žalobní návrh na žalobu podle a ani tímto zákonem v řízení neargumentovali. Dovolatelka je tedy toho názoru, že žaloba žalobců nemůže mít účinky uplatněného restitučního nároku u soudu. Žalobci totiž odůvodňovali svůj nárok tím, že „nebyly naplněny předpoklady pro účinné propadnutí věci do vlastnictví státu a stát by tedy jako nevlastník nemohl převést vlastnické právo na žalované“.

Dovolatelka je i toho názoru, že usnesením Okresního soudu  v Chomutově z  29. 6. 2001, čj. -71, o připuštění změny žalobního návrhu žalobců „byla porušenad proklamovaná rovnost účastníků řízení a nestrannost soudu, když namísto poučení o procesních právech žalobců udělil soud žalobcům hmotně právní poučení s návodem pro žalobce, jaké skutečnosti mají tvrdit a následně prokazovat“.

Dovolatelka je tedy toho názoru, že žalobci neuplatnili své nároky proti žalované u soudu v prekluzívní lhůtě jednoho roku; na straně žalobců nebyla řádně splněna hmotněprávní podmínka nároku podle , tj. výzva k vydání věci podle ustanovení uvedeného zákona, protože teprve po doručení výzvy oprávněné osoby vůči povinné osobě bylo možné uplatnit nárok na vydání věci (popřípadě nárok na uzavření dohody o vydání věci) žalobou u soudu.

Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud se nezabýval její argumentací, že totiž ani dovolatelka, ani její manžel nebyly při nabytí nemovitostí v roce 1989 protiprávně zvýhodněni a ani nedošlo při tomto nabývání k porušení tehdy platných předpisů a že tedy nejsou povinnými osobami podle ustanovení Dovolatelka měla za to, že nebylo řádně skutkově podloženo tvrzení o nesprávnosti původního znaleckého odhadu znalce N. z roku 1989; znalec N. pouze neměl technické vybavení (laserový dálkoměr švýcarské výroby) a nemohl tedy použít nové tzv. B. m. (z roku 1995) pro výpočet ocenění předmětné nemovitosti. Přitom znaleckémuu E. c., s.r.o., byl v tomto soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp.z n. ) uložen znalecký úkol ocenit předmětnou nemovitost podle dokumentace založené na stavebním úřadě a tento úkol nebyl znalcem při podání posudku v této právní věci splněn nebyl. Nad to dovolatelka vyslovovala svůj názor, že znalec byl v tomto případě podjatý, když totiž po fyzické prohlídce nemovitosti odešel s právní zástupkyní žalobců a celou věc s ní ještě konsultoval.

Nebylo také nijak doloženo tvrzení žalobců, že by manžel žalované H. Š. – Ing. F. Š. byl při nabývání nemovitosti zvýhodněn pro zastávání funkce poslance Městského národního výboru a že by měl při koupi nemovitostí nějaké privilegované postavení.

Dovolatelka měla proto za to, že tu došlo ze strany soudů obou stupňů k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, na základě něhož byl vydán i nesprávný rozsudek. Řízení, v němž byl rozsudek vydán, nemělo povahu spravedlivého procesu a k vydání rozhodnutí nedošlo v přiměřené době od podání žaloby (od 20. 8. 1990).

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit (i vzhledem k dovolacímu návrhu dovolatelky, poukazující na přípustnost jejího dovolání) podle ustanovení . Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení tu nebylo možné shledat vzhledem k tomu, z jakého důvodu dovolací soud zrušil dne 6. 4. 2001 (usnesením sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem) původní rozsudek soudu prvního stupně z 29. 9. 1998 (čj. -60 Okresního soudu v Chomutově), a vzhledem k tomu, že i potom soud prvního stupně svým dalším rozsudkem (z 27. 1. 2005, čj. -208 Okresního soudu v Chomutově) rozhodl o věci podle ustanovení a nikoli podle obecných předpisů, jak tuto možnost připouštělo původní nepřesné znění žaloby žalobců.

Podle ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Chomutově), že by odvolací soud ve svém rozsudku z  10. 5. 2006 (sp. zn. , 503/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud v daném případě posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení , , a 4 a , o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v , pokud je státním občanem České republiky.

Podle ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v , a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedeno.

Podle ustanovení vydá povinná osoba na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne ( ). Nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho rolu   ( ).

Podle ustanovení se povinnost vydat věc vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát podle .

K výkladu těchto ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, z hlediska obecných právních předpisů, ale i z hlediska ústavněprávních předpisů, jsou zaměřeny i některé zásadní právní závěry, obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR, z nichž lze např. uvést:

V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6. 1995, IV.ÚS 6/95 (uveřejněného pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že „do restitučního procesu vstupovaly tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovaly  mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti by nemělo být využíváno proti cílům restitucí“.

K interpretaci a aplikaci restitučních právních norem byly v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) uvedeny tyto právní závěry: Při interpretaci ustanovení „třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy vykládat: to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech kdy by tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce ochránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle “.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k výkladu pojmu „vydání věci“ podle zákonů č. a č. uvedeno (na str. 114 – 115 /248 – 249/): povinnost povinné osoby vůči oprávněné osobě podle uvedených restitučních předpisů je v nich označena jako „vydání věcí“. Především ke splnění této právní povinnosti směřuje výzva k vydání věci i žalobní nárok uplatněný u soudu oprávněnou osobou. Jde tu o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Pojem vydání věci zahrnuje i vyklizení nemovitých věcí, aby mohlo dojít k úplné restituci (rehabilitaci) práv.

Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží (srov.           a ), má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věcí podle (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z těchto ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, které mají povahu ustanovení hmotněprávních, i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z uveřejněných závěrů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě při posouzení dovolání dovolatelky. Zároveň bylo třeba konstatovat, že z těchto ustanovení i z citovaných výkladových závěrů z judikatury soudů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 5. 2006 (sp. zn. , 503/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky; odvolací soud tu ve svém rozhodnutí nepochybně nedospěl k odlišným právním závěrům, než které byly již zaujaty v citované uveřejněné judikatuře.

Také z hlediska postupu odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) při provádění dokazování a při hodnocení důkazů jak byl pro potřeby soudů vysvětlen tento postup v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nelze mít za to, že by tu došlo k tomu, že by se při rozhodování soudů vycházelo ze zjištění něčeho, co ve spise vůbec není, anebo že by soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která  bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala; nešlo tu také o zjevné vady či omyly při hodnocení důkazů ( ).

Nebylo tedy možné dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (srov. ). A protože, jak bylo již uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozhodnutí ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (srov. rovněž ), nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu stanovující zákonné předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení .

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 29. listopadu 2006

JUDr. Josef  Rakovský, v. r.

předseda senátu