Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2757/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody v částce 172.133,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v letech 1992 - 1993 stavební činností žalovaných na sousední nemovitosti, v jejímž důsledku mu byl omezen či znemožněn provoz galerie. Nepříznivé stavební vlivy a odcizení vývěsního informačního štítu vedlo podle žaloby k výraznému snížení prodeje a následně k ukončení činnosti.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 5. 1998, č. j. -42, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce k provozování galerie užíval nebytové prostory na základě neplatné nájemní smlouvy, nemůže se proto domáhat náhrady škody, jejíž výši ostatně neprokázal. Protože bylo zároveň zjištěno, že žalovaní při stavební činnosti neporušili žádnou právní povinnost, nejsou splněny podmínky odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 1999, č. j. -57, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 2. 2000, č. j. -96, žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Setrval na svém názoru, že užíval-li žalobce nebytové prostory bez platné nájemní smlouvy, může uplatnit pouze nárok na náhradu za odcizení či poškození věci v jeho vlastnictví, nikoliv ušlého zisku. Ke ztrátě vývěsního štítu však ve skutečnosti nedošlo (byl nalezen policií) a výši ušlého zisku žalobce neprokázal. Stavební činnost, kterou žalovaní prováděli v souladu se stavebním povolením a ve stanovených termínech, není v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody; třetí žalovaná pak není ve věci pasivně legitimována, neboť neorganizovala ani sama stavební práce neprováděla.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, č. j. -124, rozsudek soudu prvního potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že žalovaný neprokázal vznik škody spočívající v ušlém zisku ani její příčinnou souvislost se stavební činností žalovaných. Stavební práce, omezující provoz galerie, probíhaly pouze v období od února do dubna 1992, přičemž pro zbytek roku 1992 ani pro rok 1993 žalobce nedoložil zvýšení zisku oproti období před stavbou. Ve vztahu k třetí žalované pak shodně se soudem prvního stupně dovodil nedostatek její pasivní věcné legitimace s ohledem na skutečnost, že nebyla investorem stavby ani účastníkem smlouvy o dílo. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání, neboť otázka platnosti nájemní smlouvy nebyla pro rozhodnutí určující a ostatní žalobcem uvedené otázky nejsou otázkami přípustnými z hlediska ustanovení ve znění účinném před 1. 1. 2001.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a Namítá především, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť nebyly provedeny všechny navržené důkazy, způsobilé prokázat vznik škody, zejména okolnost, že žalovaní poškodili kanalizaci a odvětrávání, čímž způsobili velký hluk a prašnost. I když dva žalobcem navržení svědci potvrdili potíže vyvolané žalovanými, soudy k obsahu jejich výpovědí nepřihlédly a při rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nevyužily ani řadu důkazů ze soudních a policejních spisů ke správnému zjištění skutkového stavu ohledně ztráty vývěsního štítu. Dovolatel dovozuje, že stavební činnost žalovaných vedla k dramatickému snížení návštěvnosti galerie a ke ztrátě očekávaného zisku z jejího provozu. Dovolatel dále poukazuje na podjatost soudkyně Mgr. A. H. projevující se v jejím nesprávném postupu a rozhodnutí; soudkyně navíc mimoprocesním způsobem získala „absurdní nápad prokázat neplatnost nájemní smlouvy“. Konečně je dovolacímu soudu vytýkána nesprávnost závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace třetí žalované. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „“). Po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , a po přezkoumání věci podle věty první dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Vzhledem k tomu, že po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně shodně jako v předchozím zrušeném rozsudku (v obou případech žalobu v plném rozsahu zamítl), nejde o přípustnost dovolání podle ustanovení Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle ustanovení , podle nějž je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Nevyhověl-li odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný kromě jiného vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění ohledně otázky vzniku škody a neprovedení navržených důkazů s tím, že správné hodnocení provedených důkazů mělo vést k jinému právnímu závěru o podmínkách odpovědnosti za škodu. Je tedy zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a se kterými se ztotožnil odvolací soud; dovolání žalovaného tedy nesměřuje do právní otázky (samotného právního posouzení věci), nýbrž do skutkového stavu. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující – vytýká odvolacímu soudu jejich nesprávné hodnocení spočívající v tom, že nepřikládal patřičnou váhu důkazům, které navrhl žalobce. Nejde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , nýbrž dovolacího důvodu podle ustanovení , který však neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení založena.

Protože však zákon připouští dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení a dovolatel výslovně uplatňuje dva z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání z hlediska tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání podle však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle ustanovení soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Z vyjádření soudkyně Mgr. A. H. již k námitce podjatosti ze dne 25. 6. 1999 vyplývá, že k žádnému z účastníků řízení nemá žádný vztah a nemá zájem na výsledku sporu. Dovolatel ostatně žádný z těchto důvodů vedoucích k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci v dovolání netvrdí ani blíže nekonkretizuje a podjatost spatřuje ve způsobu vedení řízení a samotném obsahu rozhodnutí soudkyně ve věci samé. Jak vyplývá ze znění citovaného ustanovení, zákon vyloučení soudce s takovými okolnostmi nespojuje, a nelze proto v rozhodování soudce v dané věci spatřovat důvod pro jeho vyloučení. Tvrdí-li dovolatel, že soudkyně dospěla mimoprocesním způsobem k názoru o neplatnosti nájemní smlouvy k předmětným nebytovým prostorám, neuvedl konkrétní okolnosti, za nichž se tak mělo stát, přičemž je třeba upozornit, že otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Nesprávný právní názor soudkyně na otázku platnosti právního úkonu může být důvodem k podání opravného prostředku, nikoliv důvodem k pochybnostem o její nepodjatosti.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení není naplněn.

Podle dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem podle tohoto ustanovení se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením v nepřítomnosti účastníka.

Naplnění vady podle ustanovení nespočívá však v tom, že soud neprovedl důkazy, které účastník ke zjištění skutkového stavu věci navrhoval. Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. věta druhá ), a uvedené platí i v odvolacím řízení ( ). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. proto, že jsou pro věc nerozhodné), lze případné pochybení soudu v tomto směru vytýkat dovolacím důvodem podle ustanovení , popřípadě dovolacím důvodem podle ustanovení , avšak jen za předpokladu, že dovolání je přípustné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení postižen. Protože není postižen ani vadou podle a dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl zatížen jinou vadou uvedenou v ustanovení , a protože dovolání není z hlediska ustanovení ani přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu