Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1062/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, č. j. -268, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 9.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 30. 12. 1998 do zaplacení a částku 8.166,19 EUR s 26 % úrokem od 11. 6. 1997 do zaplacení. Žalobu na zaplacení částky 161.000,- Kč, částky 179.087,59 EUR, úroku z prodlení ve výši 26 % z částky 106.952,11 EUR za dobu od 27. 5. 1997 do 10. 6. 1997, úroku z prodlení ve výši 26 % z částky 98.785,92 EUR od 11. 6. 1997 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 27.673,16 EUR od 15. 1. 1999 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 50.583,08 EUR od 1. 1. 2000 do zaplacení zamítl, řízení ohledně požadavku žalobce na zaplacení měsíční renty ve výši 2.184,48 EUR od 1. 6. 1997 zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl škodu v souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo dne 31. 8. 1995 tak, že automobil řízený třetím žalovaným, jehož provozovatelem je druhý žalovaný, po projetí pravotočivé zatáčky narazil zezadu do stojícího osobního automobilu žalobce, který byl nárazem vržen na před ním stojící nákladní automobil. Žalobce uplatnil nárok na náhradu bolestného, za ztížení společenského uplatnění, náhradu nákladů spojených s léčením, náhradu ušlého výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti a náhradu věcné škody.

Soud dovodil odpovědnost druhého žalovaného jako provozovatele vozidla z ustanovení obč. zák., třetí žalovaný jako řidič porušil povinnosti plynoucí z tehdy účinné tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu vozovky, povětrnostním podmínkám a svým schopnostem, a odpovídá tak podle ustanovení obč. zák., a povinnost první žalované je založena ustanovením vyhl. č. , ve znění účinném do 30. 7. 1999, ve spojení s ust. obč. zák. Na náhradě bolestného přiznal soud žalobci 3.000,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 6.000,- Kč, ve zbytku nárok zamítl. Na náhradě ušlého výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která trvala od 21. 9. 1995 do 31. 12. 1995, přiznal 6.130,71 EUR, když pro zjištění průměrného výdělku žalobce před poškozením vycházel z období červenec až září 1995. Požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti neshledal opodstatněnou, neboť nebylo prokázáno, že by pracovní poměr žalobce u jeho tehdejšího zaměstnavatele byl k 31. 1. 1996 ukončen výhradně v důsledku žalobcovy pracovní neschopnosti, a naopak žalobce již od 1. 2. 1996 nastoupil do pracovního poměru u nového zaměstnavatele na téže pracovní pozici. V rámci náhrady nákladů léčení byla žalobci přiznána částka 971,99 EUR. Náhrada škody na věcech, které měl žalobce v době nehody v automobilu, byla soudem prvního stupně žalobci přiznána ve výši 1.063,49 EUR, zatímco zbývající nároky na náhradu za výpomoc v domácnosti a za přilepšení na stravě soud prvního stupně zamítl. Společně se všemi přiznanými částkami žalobci soud prvního stupně přiznal také jím požadované úroky z prodlení podle ust. obč. zák.

K odvolání žalobce, první žalované a třetího žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. -308, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 25.462,76 EUR s příslušenstvím potvrdil, ve vyhovujícím výroku co do částky 596,81 EUR s 26 % úrokem od 11. 6. 1997 do zaplacení jej potvrdil a ohledně částky 1.178,67 EUR s 26% úrokem od 11. 6. 1997 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolání třetího žalovaného odvolací soud odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a odmítl námitku žalobce, že jeho pracovní neschopnost v důsledku dopravní nehody neskončila ke dni 31. 12. 1995, čímž mu měla vzniknout ztráta na výdělku o 25.462,76 EUR vyšší, než zjistil soud prvního stupně; shledal však pochybení soudu prvního stupně při zjišťování výše průměrného výdělku žalobce před škodnou událostí, neboť podle ustanovení je pro určení průměrného výdělku rozhodné předcházející kalendářní čtvrtletí. Jestliže k poškození zdraví žalobce došlo při dopravní nehodě v srpnu 1995 a jeho pracovní neschopnost započala v září 1995, pak předcházejícím kalendářním čtvrtletím je duben až červen 1995, nikoli období od července do září 1995, z nějž vycházel soud prvního stupně. Ztráta na výdělku žalobce proto činila správně 4.952,04 EUR, nikoli 6.130,71 EUR, jak dovodil soud prvního stupně, tedy o částku 1.178,67 EUR nižší. Vzhledem k tomu, že vyhovující výrok byl první žalovanou napaden co do částky 1775,48 EUR, odvolací soud jej změnil tak, že přísudek snížil o 1.178,67 EUR s příslušenstvím, ve zbytku, tj. v částce 596,81 EUR byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. a namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně posoudily provedené důkazy, konkrétně důkazy osvědčující délku nemoci (pracovní neschopnosti) a důvody pro propuštění ze zaměstnání po utrpěném úraze. Namítá, že soud řádně nezhodnotil důkazu vystavenou zaměstnancem bývalého zaměstnavatele žalobce svědčící o tom, že žalobce byl ze zaměstnání propuštěn ze zdravotních důvodů, a naopak použil výpověď tohoto pracovníka, která byla pro žalobce nevýhodnější. Dle názoru dovolatele má důkazu větší vypovídací hodnotu, než ústní výpověď po několika letech. V neposlední řadě připomíná, že jeho pracovní neschopnost skončila až 29. 7. 1996, nikoli 31. 12. 1995, jak dovodil soud prvního stupně i odvolací soud. K takovému závěru neměly soudy, dle názoru dovolatele, relevantní důkaz. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila první žalovaná. Dle jejího názoru nejsou splněny podmínky pro dovolání a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako „nedůvodné odmítl“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. , dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením , zatímco proti výroku potvrzujícímu ustanovením

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů pouze ve věcech uvedených v To vyplývá ze samotné povahy dovolacího řízení, které neslouží a ani sloužit nemůže jako další revizní instance. Vzhledem k tomu, že předmět řízení v této věci nespadá pod výčet uvedený v , dovolací soud se na prvním místě zabýval rozsahem podaného dovolání. Z obsahu žalobcova dovolání a z jím uplatněných dovolacích důvodů vyplývá, že směřuje pouze vůči výroku napadeného rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Ačkoliv žalobce v dovolání uvádí, že napadá i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, v odůvodnění dovolání nezpochybňuje správnost závěrů, na jejichž základě odvolací soud tento výrok založil, a neuvádí k tomu ani žádné dovolací důvody. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům se pak odvozuje pouze z ust.

Dovolání je podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil důkazy osvědčující délku jeho pracovní neschopnosti a důvody pro propuštění ze zaměstnání, nejedná se o dovolací důvod podle , nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, a tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle To platí jak o námitce dovolatele, že odvolací soud upřednostnil provedenou svědeckou výpověď oproti důkazuu, tak o stanovisku dovolatele, že z předložených listin vyplývá odlišná doba ukončení pracovní neschopnosti. Dovolatel tak napadá hodnocení důkazů provedených v řízení.

Jelikož dovolání žalobce neobsahuje dovolací důvody pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle ust. a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2006

JUDr. Petr  Vojtek, v. r.

předseda senátu