Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 129/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě dne 8.7.2003 se žalobkyně domáhaly určení, že „jsou dědičkami po zůstavitelce M. H.,“ a že „důvody vydědění, uvedené zůstavitelkou vě o vydědění sepsané dne 9.5.1996 notářským zápisem NZ 94/96 notářky JUDr. J. P., nejsou dány“. Uvedly, že „Okresní soud ve Znojmě je usnesením ze dne 22.5.2003, č.j. -56, odkázal s uplatněním jejich dědického práva na řízení u soudu podáním žaloby o určení, že důvody vydědění, uvedené zůstavitelkou jejich prababičkou M. H., vě o vydědění sepsané dne 9.5.1996 notářským zápisem NZ 94/96 notářky JUDr. J. P., nejsou dány“; že „jejich dědeček pan J. H., matka J. K. a strýc R. H., se v žádném případě nechovali vůči zůstavitelce v rozporu s dobrými mravy“; že ony samy „nikdy neodmítly prababičce poskytnout potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných zvláštních případech“; že jejich „vztah k prababičce plně odpovídal příbuzeneckému poměru a opravdovost jejich zájmu byla identická zájmu prababičky o ně“; že „žádná z nich nebyla odsouzena pro úmyslný trestný čin a žádná z nich nevede nezřízený život“; že „tedy není splněn ani jeden z předpokladů ustanovení o.z., a zejména pak žádný z předpokladů vydědění tvrzených vě o vydědění sepsané dne 9.5.1996“.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 7.12.2004, č.j. -38, rozhodl, že „žalobkyně K. K. a nezletilá S. K. jsou dědičkami po zůstavitelce M. H., “ (výrok I.); že „důvody vydědění, uvedené zůstavitelkou vě o vydědění, sepsané dne 9.5.1996 notářským zápisem NZ 94/96, N 92/96 notářky JUDr. J. P., nejsou dány“ (výrok II.); že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyním náklady řízení v částce 14.487,- Kč, na účet advokáta žalobkyň“ (výrok III.) a že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit státu náklady řízení v částce 1.365,- Kč na účet Okresního soudu ve Znojmě“ (výrok VI.). Vycházel ze závěru, že „ve smyslu ustanovení o.z. nejsou žádné důvody pro vydědění žalobkyň“; že „žalobkyně bydlely trvale v P.“; že „v době pořízeníy o vydědění měly 14 a 9 let“; že „do místa bydliště prababičky dojížděly pouze občas na návštěvy“ a „nebylo tedy v jejich reálných schopnostech a možnostech poskytovat zůstavitelce potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří, či v jiném závažném případě“; že navíc „zůstavitelka v době sepisuy o vydědění, tedy v květnu 1996, byla ještě soběstačná, posléze pak byla náležitě zajištěna v rodině svého syna“; že „pokud jde o další důvod vydědění dle písm. b) … je třeba vždy zkoumat to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“; že „vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, nikoliv pokud je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl“; že „nezbytnou obsahovou náležitostí projevu vůle zůstavitelky pro případ smrti obsahující ustanovení o vydědění je výslovné uvedení důvodů vydědění, jinak by tento projev neměl právní následky“; že v posuzovaném případě „zy o vydědění pouze plyne obecná formulace ze zákona, že potomci neprojevují o zůstavitelku opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli“; že „tento projev vůle však není dále blíže časově ani místně specifikován“; že „jde pouze o citaci zákona“; dále že „žalobkyně bydlely v P., k zůstavitelce dojížděly pouze s matkou, resp. do místa bydliště zůstavitelky“; že „měly tedy omezenou reálnou možnost o zůstavitelku projevovat zájem, a samy se s ní stýkat“; že „mezi žalovanými a E. a J. H. (snachou a synem zůstavitelky) byly vztahy v rodině značně narušeny“; že „z toho pak vyplynul nezájem zůstavitelky a žalovaných stýkat se s rodinou E. a J. H., případně s jejich potomky, konkrétně se žalobkyněmi“; že „důvody vydědění vě o vydědění ze dne 9.5.1996 vůči oběma žalobkyním dány nejsou“.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16.9.2005, č.j. -63, rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích I. a II.“ změnil „pouze tak, že žalobkyně K. K. a S. K. nejsouu o vydědění sepsanou dne 9.5.1996 notářským zápisem notářky JUDr. J. P. NZ 94/96 vyděděny a svědčí jim dědické právo po M. H., “; „ve výroku III.“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním náklady řízení v částce 13.092,- Kč k rukám advokáta JUDr. L. Š.“ a „ve výroku IV.“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním náklady odvolacího řízení v částce 9.032,- Kč k rukám advokáta JUDr. L. Š.“ (výrok II.) a že „po právní moci tohoto rozsudku bude prostřednictvím účtárny Okresního soudu ve Znojmě vrácena žalobkyním část zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 1.000,- Kč a žalovaným část zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 1.000,- Kč, a to k rukám jejich právních zástupců“ (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „ze základu nároku a předmětu nároku, jak jsou vymezeny v žalobě, doručené soudu dne 14.7.2003, vyplývá, že žalobkyně v tomto řízení uplatňují jediný procesní nárok, a to své dědické právo po zůstavitelce“; že „v návrhu rozsudečného výroku rovněž uvedené určení, že důvody vydědění uvedené zůstavitelkou vě o vydědění ze dne 9.5.1996 nejsou dány, představuje pouze řešení předběžné otázky pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyň“; že „zy o vydědění ze dne 9.5.1996 vyplývá vůle zůstavitelky vydědit nejen syna, ale i jeho děti a jejich potomky, a to každého z nich z důvodů obsažených v ustanovení i b) o.z., tedy že ve vztahu ke všem uvažovaným osobám byl uplatněn vlastní a samostatný důvod vydědění“; že tento závěr „podporuje i srovnání s dřívějším vyděděním vě ze dne 13.4.1994, ve kterém vůle zůstavitelky rovněž směřuje k uplatnění důvodů vydědění vůči J. H. a všem jeho potomkům“; že „chování J. H. a J. K. k zůstavitelce je v projednávané věci významné jen z toho hlediska, nakolik mohlo ovlivnit zájem a možnost žalobkyň stýkat se se zůstavitelkou“; že „pro posouzení existence důvodů vydědění je rozhodující doba, kdy bylo vydědění pořízeno“; že „ze smyslu institutu vydědění, koncipovaného jako sankce za určité jednání potomka, vyplývá, že ze strany pořizovatele musí jít o hodnocení jednání a chování potomka, kterého se tento již v minulosti dopustil, nikoli kterého se snad ještě dopustí“; že „podle konstantní judikatury soudů je vydědění potomka pro jeho chování v budoucnu (po pořízení vydědění) nepřípustné“; že „v době sepisuy o vydědění dne 9.5.1996 bylo žalobkyním 14 a 9 let“; že „vzhledem k tomu, že v době předcházející vydědění byly žalobkyně nezletilé děti, stěží na ně bylo možno klást takové požadavky v péči a zájmu o zůstavitelku, jako na její dospělé, bližší potomky“; že „již ze samotné vzdálenosti bydlišť žalobkyň (P.) a zůstavitelky (J. u M.) vyplývá, že byly v podstatě odkázány na návštěvy jejich matky J. K. v místě bydliště zůstavitelky“; že „na četnost styků žalobkyň se zůstavitelkou měla vliv rovněž skutečnost, že vztahy mezi rodinou dědečka žalobkyň J. H. na straně jedné, a rodinami jeho bratrů a zůstavitelkou na straně druhé, byly narušeny sporem o dědictví po Z. H. a v té souvislosti od roku 1994 vedeným soudním řízením“; že tedy „v řízení nebylo prokázáno takové chování žalobkyň, které by bylo možno kvalifikovat jako trvalé neprojevování opravdového zájmu o zůstavitelku, a proto není naplněn zákonný důvod vydědění uvedený v ustanovení o.z.“; že konečně „zůstavitelka byla v době předcházející sepisuy o vydědění soběstačná a v případě potřeby jí pomoc poskytli bližší potomci“, a není proto „naplněn ani zákonný důvod vydědění uvedený v ustanovení o.z.“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení Namítají, že „jak soud I. stupně tak odvolací soud vycházely při rozhodnutí ve věci z nesprávného právního posouzení věci“; že „se nepodařilo jednoznačně prokázat, že zůstavitelka v konkrétním případě vydědila svého potomka i potomky vyděděného a jejich eventuální potomky každého samostatně s odkazem na zákonné důvody stanovené v “; že je otázkou, proč zůstavitelka vě o vydědění ze dne 9.5.1996 specifikuje důvody pro vydědění podle ustanovení a b) o.z. „pouze u syna a jeho potomků a důvody, pro které vyděďuje další generaci (tedy žalobkyně), již zcela opomíjí“; že „z textuy je jednoznačné, že u prvních dvou generací (syna zůstavitelky a jeho dětí) dochází k vydědění samostatně s ohledem na zákonem stanovené důvody a b) , není však stanoveno, zda ze stejných důvodů zůstavitelka vyděďuje i 3. generaci (tedy své pravnučky – žalobkyně)“; že „vzhledem k tomu, že toto je podle názoru žalovaných v textuy o vydědění zcela záměrně neuvedeno, bylo u žalobkyň na místě použití ustanovení “; že „vůle zůstavitelky vydědit žalobkyně jako potomky vyděděných předků je zde jednoznačně dána, když se mluví vě o vydědění o žalobkyních jako eventuelních potomcích a zůstavitelka je takto vě označila, ačkoliv žalobkyně v době pořizování již žily a mohla je vě o vydědění specifikovat tak, jak to učinila u svého syna a jeho potomků“; že „poněvadž fakticky existovaly důvody pro vydědění předků žalobkyň, zcela jistě zůstavitelka nechtěla, aby dědily i žalobkyně“; že proto „bylo při rozhodnutí nutné vycházet ze skutečné vůle zůstavitelky, tedy že vyděďuje i žalobkyně, nikoliv ale již z důvodu stanovených v a b) o.z., jako u předků žalobkyň, ale právě s odkazem na o.z.“; že „skutečná vůle zůstavitelky vydědit nejen svého syna a jeho potomky, ale i další jejich potomky ve všech generacích byla prokázána všemi žalovanými“; že „notářka, která zápis vyhotovovala, pochybila, když do zápisu nezahrnula výslovný odkaz na ustanovení při vůli zůstavitelky vyloučit z vydědění všechny generace svého syna“ a že „výslovný odkaz na toto ustanovení není vě zapotřebí“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně uvedly, že „dovolání je zcela neopodstatněné a vlivem toho, v daném případě, nepřípustné“ a navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyním náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Pro posouzení toho, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím ve smyslu ustanovení nebo měnícím ve smyslu ustanovení , není totiž rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. , uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

Dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když žalovaní v dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Závěr, zda zůstavitelka v posuzovaném případě vydědila svého potomka i potomky vyděděného každého samostatně (§ 469a odst. 1 obč. zák.), či zda vydědila svého nejbližšího potomka a vyjádřila svou vůli, aby důsledky vydědění byly vztaženy i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo (§ 469a odst. 2 obč. zák.), totiž představuje skutkové posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, č. j. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 66, ročník 2004). Námitky žalovaných tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí (včetně nesprávného závěru, že předmětem řízení byl pouze jeden uplatněný nárok) dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyním v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.860,- Kč (srov. ustanovení , , , , , a ve znění , č. , č. a č. ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ), celkem ve výši 1.935,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalobkyním tyto náklady nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyně v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2006

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu