Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2494/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné I. spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému J. K., za účasti manželky povinného V. K., zastoupených advokátem, pro 30.713,- Kč s příslušenstvím a pro 2.291,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2005, č.j. -119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím odvolací soud výrokem pod bodem I. potvrdil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2004, č.j. -103, ve výrocích II. až V. a ve výroku VI., jimiž soud prvního stupně nařídil podle svého usnesení ze dne 2. 4. 1996, sp. zn. , k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 30.713,- Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 2.904,- Kč, a dále podle svého usnesení ze dne 3. 3. 2000, č.j. -3, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2.291,- Kč výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí ve společném jmění povinného a jeho manželky, zakázal povinnému nemovitosti převést nebo zatížit, uložil povinnému a jeho manželce oznámit předkupní a nájemní právo a rozhodl o povinnosti povinného zaplatit oprávněné náklady řízení 19.685,- Kč. Výrokem pod bodem II. odmítl odvolání povinného a jeho manželky do výroku I., jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na odročení jednání a výrokem pod bodem III. rozhodl, že povinný a jeho manželka jsou povinni zaplatit oprávněné náklady odvolacího řízení 2.355,- Kč.

V dovolání, jímž povinný napadl usnesení odvolacího soudu „v plném rozsahu“, namítl, že uvedené usnesení „vychází z nesprávného právního názoru a nesprávného hodnocení důkazů“. Dovolatel uvedl, že „soudy neposoudily věcně a následně právně skutečnost“, že návrh na výkon rozhodnutí byl podán „bez právního důvodu“, neboť povinný oprávněné ničeho nedlužil; oprávněná není v dané věci aktivně legitimována, neboť „povinný eviduje dluh pouze vůči Společenství vlastníků domu č.p. 775 v O.“. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle , ve znění účinném do 31. 3. 2005, dále jen „“ (čl. II, bod 3. ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení až

Proti výroku usnesení odvolacího soudu pod bodem II., jímž bylo odmítnuto odvolání povinného a jeho manželky do výroku usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu povinného na odročení jednání, dále proti části výroku pod bodem I. usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok usnesení okresního soudu o nákladech řízení, a proti výroku pod bodem III. usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení nezakládají ustanovení , a přípustnost dovolání, poněvadž tato rozhodnutí nejsou mezi tam vyjmenovanými uvedena. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nevyplývá ani z ustanovení , neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jimiž však uvedené výroky nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003 pod č. 4).

Proti výroku odvolacího soudu pod bodem I., v části týkající se věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem označených nemovitostí ve společném jmění povinného a jeho manželky, rovněž není dovolání přípustné.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno ve výroku o věci samé posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž sice předcházela dvě kasační rozhodnutí, ale soud prvního stupně rozhodl ve všech svých třech rozhodnutích ve věci samé vždy shodně (srov. usnesení ze dne 5. 11. 2002, č.j. -7, ze dne 13. 10. 2003, č.j. -60, a ze dne 14. 6. 2004, č.j. -103), přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (, věta první, ), a proto lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek, obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Námitka o nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněné v řízení o výkon rozhodnutí zjevně neobstojí. Zdrojem věcné legitimace účastníků řízení o výkon rozhodnutí je samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. V daném případě je osoba, jíž bylo podkladovým rozhodnutím, na základě něhož byl nařízen výkon rozhodnutí, přiznáno právo, identická s osobou oprávněné. Podkladový titul soud při nařízení výkonu rozhodnutí oprávněn přezkoumávat po stránce věcné není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, č.j. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, č.j. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62).

Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež povinný bez jakékoliv konkretizace pouze ohlašuje, přípustnost dovolání ve smyslu (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) založit nemohou; dovolací soud k nim přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (, věta druhá, ), tento předpoklad však v projednávaném případě naplněn není. Kritika nesprávného hodnocení důkazů není uplatněním žádného z taxativně (v , 3 ) uvedených dovolacích důvodů.

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (, věta první, ) podle ustanovení , věty první, a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, a ; oprávněné však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu