Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2967/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele MUDr. J. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22. 6. 2005, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. (žalobce prof. MUDr. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Univerzitě Karlově v P., o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 26. 1. 2004, domáhajícího se určení svého vlastnického práva k části pozemku parc. č. 493 (původně parc. č. 521) v katastrálním území P. (o výměře 99 m2), převedené na stát – Ředitelství školské výstavby, investorsko – inženýrské a projektové vývojové organizace, v tísni uzavřenou kupní smlouvou z 19. 1. 1979, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze 4. 10. 2004, čj. -89. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. 493/3 v katastrálním území L., obec P., která byla původně zapsána v evidenci nemovitostí jako pozemek parc. č. 521 (o výměře 99 m2) v katastrálním území L. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle výsledků řízení před tímto soudem bylo zjištěno, že tu přešlo vlastnické právo k žalobcem uváděnému pozemku v roce 1979 na stát, takže v současné době žalobci vlastnické právo k tomuto pozemku nesvědčí. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobce, že smlouva z 19. 1. 1979 o prodeji pozemku byla neplatná proto, že v této kupní smlouvě nebyla přesně uvedena cena za převáděný pozemek. Tato kupní smlouva však odkazovala na tehdy platný předpis o cenách (vyhlášku o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí); podle tohoto předpisu činila tu cena za 1 m2 pozemku v této lokalitě 15,- Kč; cena prodávaného pozemku byla tedy ve smlouvě z 19. 1. 1979 sjednána správně částkou 1.485,- Kč. Kupní smlouva z 19. 1. 1979 obsahovala tedy nejen zcela určité vymezení předmětu koupě, ale také dostatečně určité stanovení kupní ceny. Na základě uvedené kupní smlouvy byl pak stát zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník pozemku parc. č. 521 v katastrálním území L. Šlo tu tedy o nabytí nemovitosti na základě smlouvy podle ustanovení (tehdejšího hospodářského zákoníku) a došlo tu v daném případě k perfektnímu převodu vlastnického práva ke spornému pozemku na stát. Vzhledem k tomu se již soud prvního stupně nezabýval námitkou vydržení vlastnického práva ze strany žalované, jak tato námitka byla v průběhu řízení vznesena.

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení a násl. .

O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 4. 10. 2004, čj. , rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 22. 6. 2005, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a měl rovněž za to, že ve smlouvě z 19. 1. 1979 byl předmět kupní smlouvy – pozemek parc. č. 521 (o výměře 99 m2) v katastrálním území L. – vymezen srozumitelně a určitě, stejně tak jako tu byla vymezena kupní cena předmětného pozemku v důsledku odkazu na cenové předpisy, když k celkové ceně za převáděný pozemek v důsledku zmíněného odkazu na cenové předpisy tu bylo možné dospět vynásobením celkové výměry pozemku cenou 15,- Kč za 1 m2. Ve smyslu ustanovení tu lze část právního úkonu (týkající se části převáděného pozemku, uvedené v žalobě žalobce) obsahově oddělit od ostatního obsahu smlouvy a zabývat se rovněž posouzením platnosti této části právního úkonu (ohledně části pozemku parc. č. 452 v katastrálním území L.). Shledal tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a také pokládal za nadbytečné zabývat se námitkou vydržení vlastnictví žalované k nemovitosti, o niž tu šlo v tomto řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 4. 8. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 8. 9. 2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 6. 2005 (sp. zn. Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel setrvával na svém názoru, že kupní smlouva z 19. 1. 1979, uzavřená mezi ním a Čs. státem – ředitelstvím školské výstavby, investorsko – inženýrské a projektově vývojové organizace, je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti jejího obsahu, a to zejména proto, že tato smlouva neobsahuje podstatnou náležitost – určení kupní ceny, „přičemž výši kupní ceny nelze dovodit ani výkladem“. Podle názoru odvolatele byla kupní cena v kupní smlouvě z 19. 1. 1979 stanovena jako cena celková za dva pozemky (parc. č. 452 a parc. č. 521 v katastrálním území L.), přičemž cena 15,- Kč za 1 m2 by se promítla v uvedené celkové ceně tak, že by musela odpovídat součinu celkové výměry obou prodávaných pozemků a ceny 15,- Kč za 1 m2; v kupní smlouvě uvedená kupní cena je ale o 10.391,- Kč rozdílná. Dovolatel dále poukazoval na to, že z obsahu smlouvy není jasno, jaký podíl z kupní ceny má připadnout na který ze dvou pozemků, jichž se smlouva týkala. Také z obsahu smlouvy nelze tu vymezit příslušenství obou pozemků, ocenit je a dospět tak ke kupní ceně za nemovitost včetně jejího příslušenství; smlouva také nestanoví, jaké příslušenství má být prodáno spolu s pozemky, které příslušenství patřilo k pozemku parc. č. 452 v katastrálním území L. a které příslušenství patřilo k další pozemkové nemovitosti (při tom se odvolací soud zabýval vydáním věcí na základě restitučních předpisů, takže se tu žaloba týkala obou uvedených pozemků).

Dovolatel poukazoval i na to, že tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatele, dospěl k rozdílnému právnímu názoru než dospěl týž odvolací soud ve svém rozsudku sp. zn. , vydaném v právní věci sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 8.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovené má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo právní otázku odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 8), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně dovolacím soudem nebo různými odvolacími soudy. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci posuzoval soud žalobu žalobce o určení vlastnictví (ve smyslu ustanovení ) k nemovitosti, která přešla na stát kupní smlouvou z 19. 1. 1979. Šlo tedy o převod nemovitosti (nezemědělské povahy v rozhodném období /25. 2. 1948 až 1. 1. 1990/) podle , přičemž žalobce o tomto převodu tvrdil, že k němu došlo na základě kupní smlouvy (kterou žalobce pokládal za neplatnou), uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek srov. , o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje jednak na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990 ve smyslu ustanovení ) věc přešla na stát v případech uvedených jmenovitě v ustanovení /pod písm. a) až k)/ , ale i v dalších případech neuvedených v ustanovení odst. tohoto zákona, jež však spadají pod ustanovení , jakož v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (viz ).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 11. 1996, (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytnou pro úspěšnost uplatněného nároku podle ze strany oprávněné osoby při splnění ostatních zákonných podmínek v případech uvedených v ; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení.

K otázce posouzení žaloby o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. , o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, . V tomto rozsudku byl zaujat právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku), a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948, ale zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním i dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, s nimiž se v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu (o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví k nemovitosti, která přešla na stát v rozhodném období a způsobem, který má na zřeteli , o mimosoudních rehabilitacích), napadeném dovoláním dovolatele, nedostalo do rozporu, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 . Nebylo proto možné posoudit dovolání dovolatele jako dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.

Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení a a to jako dovolání nepřípustného.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 22. listopadu 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu