Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 172/2021
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem údaje o zástupci
pro zaplacení 24 477,57 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 700 Kč od 20. 4. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám Okresního soudu okres na náhradě nákladů státu částku odpovídající 4,4% nákladů odpovídající odměně soudem ustanoveného opatrovníka, která bude vyčíslena dodatečně samostatným usnesením v návaznosti na přiznání odměny soudem ustanovenému opatrovníkovi, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto dodatečného usnesení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 700 Kč od 20. 4. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám Okresního soudu [okres] na náhradě nákladů státu částku odpovídající 4,4% nákladů odpovídající odměně soudem ustanoveného opatrovníka, která bude vyčíslena dodatečně samostatným usnesením v návaznosti na přiznání odměny soudem ustanovenému opatrovníkovi, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto dodatečného usnesení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 9. 4. 2021 ve spojení s doplněním žaloby (č.l. 35 a 70 spisu) domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 477,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se žalobkyně stala věřitelem na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi společností právnická osoba, IČO, jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Žalovaný je fyzickou osobou nepodnikající. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 11 700 Kč, který měl být splacen nejpozději do 19. 4. 2019. Žalovaný do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 11 700 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 12 777,57 Kč. Předchůdce žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky www.creditportal.cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů. Po dokončení registrace na webových stránkách www.creditportal.cz zaslal žalovaný předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o úvěru. Po odeslání smluvní dokumentace žalovanému byly zaslány peněžní prostředky dne datum na bankovní účet bankovní účet, který žalovaný uvedl. Žalovaný se dle Smlouvy o úvěru, jejíž text odsouhlasil, zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 12 777,57 Kč splatný v den splatnosti úvěru. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobce. Upomínka spojená s oznámením o postoupení pohledávky byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne 25. 3. 2021.
2. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný byl nekontaktní, neměl evidovánu žádnou adresu na území ČR a soudu se nepodařilo ani zjistit místo jeho faktického bydliště a nepodařilo se mu doručovat ani prostřednictvím dožádaného soudu v SR, byl žalovanému ustanoven usnesením č.j. číslo jednací opatrovník. Ten se vyjádřil podáním doručeným soudu dne 18. 11. 2021 tak, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy a ani to, zda byla poskytovatelem úvěru prověřována úvěruschopnost žalovaného. Dále pak namítl, že náhrada nákladů řízení by měla být u žalobce odvozována od ustanovení § 14b advokátního tarifu.
3. Soud nařídil jednání na datum, právní zástupce žalobce se k jednání nedostavil, svoji nepřítomnost omluvil (viz č.l. 78).
4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav. Žalovaný projevil vůli uzavřít prostřednictvím elektronických komunikací (potvrzení SMS) dne datum s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, smlouvu o úvěru č. anonymizováno, na jejímž základě měla být žalovanému poskytnuta částka ve výši 11 700 Kč a žalovaný se měl zavázal tuto částku vrátit společně s poplatkem ve výši 12 777,57 Kč nejpozději do 19. 4. 2019, při včasném zaplacení měla být poskytnuta sleva a poplatek měl činit jen 4 880,07 Kč. Výše úroku byla uvedena ve smlouvě 40% p.a., výše RPSN pak 9 088,10 %. Právní předchůdce žalobkyně skutečně zaslal dne datum žalovanému částku ve výši 11 700 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet (viz. smlouva o úvěru č.l. 7-11, sdělení anonymizováno banka č.l. 21). Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum a její přílohy a dále pak z dopisu, kterým je oznámeno postoupení pohledávky ze dne datum (č.l. 13 rub a 91). Předžalobní výzvou ze dne 25. 3. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do tří dnů. Z podacího lístku vyplývá, že výzva byla podána k poštovní přepravě dne 25. 3. 2021 (podací lístek č.l. 90 rub).
5. Ze skutkového stavu soud dovodil následující právní závěr. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě ani úročné zápůjčky ani úvěru podle § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném). Soud předně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o uzavření samotné smlouvy (případně smlouvy ve znění změny), neboť nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že to byl právě žalovaný, kdo uvedl údaje na webovém portálu předchůdce žalobkyně a požádal o zřízení uživatelského účtu, zaslání návrhu smlouvy a že to byl žalovaný, kdo tento návrh následně akceptoval. Z předložených listin tyto skutečnosti nevyplývají. Soud měl v úmyslu poučit žalobkyni o této skutečnosti, s ohledem na jeho nepřítomnost u jednání však toto učinit nemohl.
6. Dále pak se soud zaměřil na to, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Žalobkyně uvedla, že prověřovala žalovaného v evidencích uvedených v podání na č.l. 70 spisu, svá tvrzení nijak nedoložila. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance). Soud měl taktéž o této okolnosti v úmyslu poučit žalobkyni při jednání, s ohledem na její nepřítomnost však k tomuto přistoupit nemohl.
7. Dále se soud zabýval i tím, zda by nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí poplatek ve výši 12 777,57 Kč při zaplacení po 19. 4. 2019, při zaplacení do tohoto data pak 4 880,07 Kč. Dle listiny předložené žalobkyní RPSN činila 9 088,10 % ročně. Pokud by byla smlouva platná, jednalo by se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku ve výši 9 088., 10 % ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o zápůjčku, která má charakter krátkodobé zápůjčky (úvěru).
8. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 11 700 Kč. S ohledem na neprokázání uzavření smlouvy a případnou absolutní neplatnost smlouvy jako celku, představovalo plnění předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný nevrátil dosud žádné plnění, aktuální výše bezdůvodného obohacení tedy činí 11 700 Kč. Jen tato existující pohledávka mohla být následně platně postoupena na žalobkyni. Smlouvu o postoupení pohledávky soud podrobněji nezkoumal, když má zato, že notifikace postoupení je pro zjištění aktivní legitimace žalobkyně dostačující.
9. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že peníze byly zaslány na účet žalovaného dne datum a poprvé byl žalovaný prokazatelně vyzván žalobkyní k vrácení finančních prostředků dopisem ze dne 25. 3. 2021. První den prodlení s ohledem na charakter nároku – bezdůvodného obohacení nastal dne 21. 3. 2019, soud však v souladu s žalobním petitem přiznal úrok z prodlení až ode dne 20. 4. 2019.
10. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení (tedy ohledně poplatků ve výši 12 777,57 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky), neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
11. O lhůtách a způsobu splnění povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovil pro splnění povinnosti třídenní lhůtu, když neshledal důvody pro jiný postup.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, proto nebyla žádnému z účastníků přiznána jejich náhrada.
13. Vzhledem k tomu, že žalovanému byl ustanoven opatrovník, soud předpokládá, že státu vzniknou náklady na jeho odměnu. Proto soud postupoval dle § 148 o.s.ř a zabýval se poměrem úspěchu účastníků řízení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit část v budoucnu přiznané a vyplacené odměny opatrovníka v rozsahu 4,4 % (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 52,2 % žalovaný a úspěchu žalobkyně v rozsahu 47,8 %) jako nákladů státu s tím, že konkrétní výše bude vyčíslena po pravomocném přiznání této odměny samostatným usnesením. Současně soud vázal povinnost zaplatit tyto náklady státu na lhůtu v trvání 3 dnů od právní moci dodatečného usnesení, kterým bude částka vyčíslena.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.