Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3091/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 8. 2003, č. j. E 2980/2003-23, jímž okresní soud nařídil výkon výkazů nedoplatků a platebního výměru oprávněné. S odvolací námitkou povinné, že „na straně oprávněné jde o nedostatek aktivní legitimace, resp. způsobilosti být účastníkem exekučního řízení a procesní způsobilosti vůbec“ se odvolací soud vypořádal závěrem, že oprávněná je oním subjektem, který vydal k výkonu navržená rozhodnutí v rámci jí svěřené působnosti (. a 7. a ), že povinná je totožná se subjektem, proti němuž rozhodnutí vydaná v nalézacím správním řízení směřovala, že tato rozhodnutí se doručením stala vykonatelná po materiální i formální stránce, a že navrhovaný způsob výkonu rozhodnutí je jedním z možných způsobů výkonu ukládajícího zaplacení peněžité pohledávky podle ustanovení (navíc s ohledem na výši vymáhané pohledávky nikoli nevhodný ve smyslu ustanovení ). S odvolací námitkou povinné, že z návrhu na nařízení výkonu není zřejmé, zda oprávněná řádně označila podnik, jehož prodejem navrhla provedení výkonu ( ), a že v návrhu na nařízení výkonu nedoložila, že předmětný podnik je majetkem povinné, se odvolací soud vypořádal závěrem, že pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku je rozhodující stav v době zahájení řízení ( ) a že uplatnění této zásady znamená, že v okamžiku zahájení exekučního řízení bude také posuzováno, že v tento okamžik podnik existoval v určitém rozsahu a s určitými majetkovými hodnotami; tento rozsah by mohl doznat změn jen úkony povinné odsouhlasenými správcem podniku podle Protože návrh na výkon rozhodnutí prodejem podniku byl podán 1. 8. 2003, a protože k tomuto dni žádný takový úkon povinné odsouhlasený správcem podniku učiněn nebyl, nařídil soud prvního stupně výkon rozhodnutí prodejem podniku podle názoru odvolacího soudu správně.

V dovolání sepsaném dodatečně 14. 9. 2005 (č.l. 74 a násl.) advokátem (zásadní právní význam je přisuzován jednak otázce „posouzení aktivní legitimace oprávněné, když ta po celé exekuční řízení vystupuje pod hlavičkou okresní správy sociálního zabezpečení, ačkoli podle povinné je aktivně legitimována jedině Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem v P.“, a jednak otázce „souběhu exekučního řízení s ohledem na kazuistické legislativní řešení použité v zákoně č. “) povinná namítá dovolací důvody podle i b) ; existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přitom spatřuje „v neexistenci aktivní legitimace na straně oprávněné“ a „v nedodržení ust. “ a samotné nesprávné právní posouzení věci v tom, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku, „přestože v dané věci již probíhá exekuční řízení proti jedinému společníkovi povinné obchodní společnosti s postižením podílu povinného J. M. podle ustanovení a 320a v obchodní společnosti, která má být prodána“. Protože v předchozích exekučních řízeních „jsou již soudem postiženy podíly jediného společníka a jednatele obchodní společnosti povinného, došlo touto kombinací rozhodnutí (podle názoru dovolatelky) k porušení , řešícího kolizi souběžně probíhajících výkonů kazuistickým výčtem“.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Povinná sice argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesla, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Povinná se především mýlí (kromě toho, že v odvolání /č.l. 28, 29/ i v dovolání /viz jeho bod V. a)/ – nesprávně – směšuje, případně zaměňuje instituty způsobilosti být účastníkem řízení, způsobilosti procesní, věcné legitimace oprávněné a jejího případného nesprávného označení), spatřuje-li vadu řízení podle (jejíž případná existence by ovšem stejně nebyla důvodem způsobilým k založení přípustnosti dovolání podle ) „v neexistenci aktivní legitimace na straně oprávněné“. Odvolací soud v tomto směru rozhodl v souladu s usnesením z 21. 6. 2000, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2001, pod poř. č. 3, v němž Nejvyšší soud dovodil, že domáhá-li se okresní správa sociálního zabezpečení soudního výkonu platebního výměru, který sama vydala, má způsobilost být účastníkem řízení (, věta za středníkem ) a je tedy i oprávněna podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Námitka „nedodržení ust. “ (které povinná spatřuje v nedostatku označení k prodeji navrženého podniku a doložení, že podnik je majetkem povinné) je uplatněním dovolacího důvodu – a povinná jej ostatně v dovolání sama takto kvalifikuje – podle , který však je (viz výše) k založení přípustnosti dovolání podle nezpůsobilý.

Tvrzením, že proti J. M. jakožto jednateli a zároveň jedinému společníkovi povinné byla již před nařízením výkonu rozhodnutí prodejem podniku vedena exekuce podle a 320a (z čehož povinná dovozuje zřejmou nevhodnost předmětného výkonu ve smyslu ustanovení ), předneseným teprve v dovolání, bylo uplatněno novum; podle ustanovení však v dovolání nové skutečnosti (ani důkazy ve věci samé) úspěšně uplatnit nelze, dovolací soud se tedy již proto tímto tvrzením zabývat nemohl. Mimo toho je ovšem namístě připomenout, že při nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal vhodnost navrženého způsobu výkonu, a že je naopak na povinném, aby – avšak teprve ve stadiu řízení o zastavení výkonu – tvrdil a prokazoval, že jde o způsob zřejmě nevhodný (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod poř. č. 38).

Dovolání není přípustné ani v části výslovně směřující do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jelikož ten, ostatně ani měnící ani potvrzující – není výrokem ve věci samé ( ) a není obsažen ani v taxativních výčtech ustanovení , 238a a 239

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (, věta první, ) podle ustanovení , věty první, a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení věty první, a odůvodněn skutečností, že oprávněné v tomto stadiu řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly a že povinná na jejich náhradu právo nemá.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. listopadu 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu