Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1360/2006

S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce města P., zast. JUDr. P. L., advokátkou, proti žalovanému P.V., zast. JUDr. F. K., advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2005, čj. -36, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.O d ů v o d n ě n í :Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8. 3. 2005, čj. -23, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 1, o velikosti 3+KK, v I. poschodí, v domě čp. 11/652 v K. ul. do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení.Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1.11.2005, čj. -36, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že povinnost žalovaného vyklidit byt č. 1, o velikosti 3+KK v I. poschodí domu čp. 11/652 v K. ul. v P., (též jen „předmětný byt“) uložil ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech tohoto řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, který byl na základě nájemní smlouvy užíván babičkou žalovaného, jenž s ní od poloviny roku 1992 vedl společnou domácnost a byl hlášen k trvalému pobytu. V roce 1998 se žalovaný oženil, nenastěhoval se do bytu manželky, jehož se poté stal spoluvlastníkem a i nadále vedl společnou domácnost s babičkou, která dne 30. 5. 2003 zemřela.Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že společné soužití žalovaného v předmětném bytě s babičkou – nájemkyní bytu – bylo prokázáno. Další podmínka pro přechod nájmu předmětného bytu dle § 706 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), a to že žalovaný neměl v rozhodné době vlastní byt nebyla splněna. Účastníci učinili nesporným, že v době smrti nájemkyně bytu byl žalovaný spolu s manželkou spoluvlastníkem (dříve spolunájemcem) jiného bytu v P., o velikosti 2+1, jenž splňoval požadavky na trvalé bydlení žalovaného. Pokud v pozdější době nastala na straně žalovaného změna (ve spoluvlastnictví uvedeného bytu), nemá tato skutečnost vliv na posouzení dané věci.Podle odvolacího soudu, nejsou-li naplněny zákonem stanovené podmínky pro přechod nájmu bytu, nelze ani s odkazem na ust. § 3 odst. 1 obč. zák. tento stav změnit.Odvolací soud s ohledem na uvedené konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora s tím, že stanovil další lhůtu k plnění, jenž se mu jevila jako potřebná pro vyklizení bytu.Dovoláním ze dne 8. 3. 2006 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt.V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že dovolání se opírá o ust. Odvolací soud podle dovolatele ze skutkových zjištění, která byla zjištěna objektivně a úplně, vyvodil nesprávné právní závěry a proto jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).Dovolatel (žalovaný) v dovolání uvedl, že žil v předmětném bytě s babičkou (M. B.) od roku 1992 (dědeček zemřel v roce 1992) a to od 13 let a byl zde hlášen k trvalému pobytu. Babička zemřela dne 30. 5. 2003 a dovolatel o ni pečoval do konce života a vedl s ní společnou domácnost. V roce 1998 se oženil, v předmětném bytě zůstal bydlet, zejména z důvodu péče o babičku; jeho žena byla uživatelkou družstevního bytu, který po sňatku vyměnila za větší byt a i po narození dcery zůstal dovolatel bydlet u babičky a s manželkou nevedl společnou domácnost. Družstevní byt byl poté nabyt do společného jmění žalovaného a manželky a žalovaný pak smlouvou převedl svůj majetek na manželku, která se stala výlučnou vlastnicí tohoto bytu, k čemuž došlo až po smrti babičky žalovaného.Dovolatel v dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp.zn. , v němž se mj. uvádí, že pozitivistická aplikace ust. obč. zák. vede k porušení ústavnosti a nepřiměřenou tvrdost v těchto situacích lze zmírnit postupem podle ust. obč. zák., zastává názor, že soudy obou stupňů, když odmítly možnost odstranění tvrdosti zákona poukazem na dobré mravy dle ust. obč. zák. zaujaly čistě pozitivistický až dogmatický postoj k právu a tím odejmuly žalovanému právo na spravedlivý proces.Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.V podání ze dne 5. 4. 2006 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že odvolací soud rozhodl správně, neboť ke dni smrti nájemkyně předmětného bytu nebyla splněna jedna z podmínek potřebných pro přechod nájmu bytu dle ust. obč. zák., a to že osoba, na níž měl nájem bytu přejít, neměla v rozhodné době vlastní byt. Podle žalobce nejsou-li splněny podmínky pro přechod nájmu bytu, nelze s odkazem na dobré mravy dle ust. obč. zák. tento stav změnit, neboť podle tohoto ustanovení nelze konstituovat práva či povinnosti dosud neexistující, což vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a aby mu přiznal náhradu nákladů tohoto řízení.Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c) Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.V projednávané věci dovolatel výslovně neformuloval právní otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze dovodit, že nesouhlasí s aplikací ust. obč. zák. a dále je toho názoru, že za uvedené skutkové situace, kterou v dovolání nezpochybňuje, a to že v době smrti původní nájemkyně předmětného bytu měl vlastní byt, měla být nepřiměřená tvrdost vzniklá aplikací obč. zák. řešena použitím obč. zák.Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zaujal názor (viz např. rozsudek ze dne 27.4.2000, sp. zn. , usnesení ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. a usnesení ze dne 14.1.2005, sp. zn. ), který zastává i v projednávané věci, že „mít vlastní byt“ ve smyslu ust. obč. zák. má zákon na mysli nejen právo bydlení, jenž vychází z vlastnictví bytu, nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež slouží k trvalému uspokojování bytové potřeby toho, jemuž tento důvod svědčí. Podmínku mít vlastní byt splňuje např. i ten, komu svědčí právo bydlení odvozené z titulu spoluvlastnictví bytu (nemovitosti), popř. i ten, jemuž svědčí důvod bydlení odvozený od rodinněprávního vztahu k manželovi – vlastníku bytu (nemovitosti) a přitom je nerozhodné, zda dotčená osoba ze subjektivních důvodů právní důvod bydlení, který jí svědčí, nerealizuje.Jak již bylo uvedeno dovolatel nezpochybňuje, že by neměl vlastní byt a z toho vyplývá, že nesplňuje jednu z podmínek uvedenou v ust. obč. zák., tj. nemít vlastní byt.V judikatuře dovolacího soudu (např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. ) je zastáván názor, od něhož není důvod se odchýlit ani v posuzované věci, že ani prostřednictvím ust. obč. zák. nelze nahradit, popř. vyloučit zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu stanovené v kogentním ust. obč. zák. Soudy proto nemohou přehlédnout skutečnost, že žalovaný má vlastní byt a prostřednictvím ust. obč. zák. založit žalovanému právo nájmu k dalšímu bytu, a to v rozporu s výslovným ustanovením obč. zák. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/2000).Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ust. , a proto podle ust. , věty první v návaznosti na ust. rozhodl tak, že dovolání odmítl.O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první v návaznosti na ust. a tak, že žalovanému, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů tohoto řízení částku 1.025,- Kč (, , , , vyhl. č. , ve znění účinném do 31. 8. 2006), a 3 vyhl. č. , ve znění účinném do 31. 8. 2006).Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.V Brně dne 15. listopadu 2006 JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu