Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 149/2006

149/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení , odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného Ľ. M.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se také rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. (správně 4 Rtv 60/91).

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ľ. M. byl rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 5. 12. 1956, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , jehož se dopustil tím, že ve dnech 31. 10. 1956 a 1. 11. 1956 u svého útvaru v B. odmítl nejen převzít vojenský stejnokroj, nýbrž vůbec konati základní vojenskou službu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců a k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem.

Obviněný Ľ. M. požádal v souvislosti se shora uvedeným odsouzením dne 10. 4. 1991 o soudní rehabilitaci podle Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. , bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. , podle , zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 8. 1991.

Posléze bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. (správně měla být uvedena sp.zn. ), při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. , kterým byl obviněný Ľ. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb. rozhodnuto tak, že podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. se upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 8. 1991.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ľ. M., a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. . Tímto usnesením a také navazujícím rozsudkem ze dne 6. 8. 1991 byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení , 6 tr. ř. v tehdy účinném znění ve vztahu k ustanovení a v ustanovení , 2 v neprospěch obviněného Ľ. M.

V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na zákonná ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci, tr. zák. a , 6 tr. ř. v tehdy účinném znění s tím, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval.

Z napadeného rozsudku je podle stěžovatele patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo náboženské přesvědčení. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo také přiměřeně vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, jež nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k d nelze jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby, jímž v podstatě pouze realizuje svá základní práva a svobody, považovat za trestný čin. Z tohoto pohledu lze usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. , vytknout závěr o správnosti výroku o vině.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného Ľ. M. porušen zákon v ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci a v ustanovení , 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, zejména navazující rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. . Následně pak stěžovatel navrhl, aby bylo postupováno podle tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení zák. č. 86/50 Sb. se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal u, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Podle , o soudní rehabilitaci ve znění je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v , spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný tehdy neměl možnost se legálním způsobem vyhnout výkonu vojenské základní služby z důvodu svého náboženského předsvědčení, což už ve změněných společenských podmínkách v době rozhodování rehabilitačního soudu lze.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato negovala i v tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1956 za trestný čin.

Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě Ľ. M., který byl odsouzen v roce 1956 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci , o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v d, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. ).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle za správný.

Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. , tak byl porušen zákon v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci ve znění , a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení , odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného Ľ. M., což Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil.

Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale také rozsudek bývaléhoVojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. (když správně měla být uvedena sp. zn. ), jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud pak podle tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu podle příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného Ľ. M. na jeho soudní rehabilitaci podle , přičemž okresní soud bude podle tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. listopadu 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á

Vypracoval:

JUDr. Petr Š a b a t a