Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 718/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy               JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ M. Č., 2/ I. Č., zastoupeným  advokátem, a 3/ Ing. M. B.,  jako správci konkursní podstaty úpadce S. pro z., státního podniku v likvidaci,  zastoupenému  advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví, o přechod vlastnického práva k nemovitostem a o uložení povinnosti uzavřít dohodu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.7.2005, čj.   -268, takto:

I. Dovolání, pokud směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy z 13.8.1990, týkající se prodeje stodol, postavených na pozemcích č. 58/1 a 58/4 ve V., dále na určení, že tyto stodoly jsou ve vlastnictví žalobce, dále že třetí žalovaný je povinen uzavřít s žalobcem dohodu na jejich vydání, a dále byla zamítnuta žaloba na určení, že pozemky č. 58/1 a 58/4 ve V. jsou ve vlastnictví žalobce, se odmítá.

II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.7.2005, čj. -268, ve vztahu k prvým dvěma žalovaným zrušuje.

III. Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne  26.3.2004, čj. -222, se v části výroku označeného I., jímž byla zamítnuta žaloba na přechod vlastnického práva ke stodolám postaveným na pozemcích č. 58/1 a 58/4 ve V.  na žalobce, a ve výrocích o nákladech řízení označených jako VI., V. a VI., zrušuje,     a v tomto rozsahu se věc vrací  Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se několika různými návrhy domáhal obnovení svého původního  vlastnictví ke shora uvedeným stodolám, jež tvořily původně součást zemědělské usedlosti, k níž uplatnil restituční nárok na vydání podle ,     o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „ “). Usedlost, jež byla v jeho vlastnictví, převzal stát na základě výroku o propadnutí jeho majetku v trestním řízení vedeném proti němu pro trestný čin opuštění republiky, přičemž po roce 1989 byl tento rozsudek zrušen. Okresní soud v Litoměřicích opakovaně jeho návrhy zamítl, naposledy rozsudkem ze dne 26.3.2004. Dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní závěr na žalobě na určení neplatnosti smlouvy, kterou byly obě stodoly v roce 1990 prodány prvým dvěma žalovaným, ani na určení svého vlastnictví k nim, že návrh na přechod vlastnického práva žalovaných podle zákona o půdě byl podán po uplynutí prekluzivní lhůty, a výrok o stanovení povinnosti třetího žalovaného k vydání stodol žalobci ani není v kompetenci soudu.

Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný a doplnil jeho právní argumentaci o důvody, obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp.zn. , podle něhož oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva  podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou. Žalobce se mohl domáhat ve vztahu k prvým dvěma žalovaným jako fyzickým osobám pouze návrhem na přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě jako speciálního předpisu, tento návrh však podal po uplynutí lhůty původně stanovené zákonem, tj. do 31.12.1992; v uplatnění tohoto nároku mu nic nebránilo – od počátku si byl vědom toho, že stodoly byly prodány prvým dvěma žalovaným. Uplatnění nároku tedy nezáviselo na rozhodnutí pozemkového úřadu a na žalobce se proto nevztahuje lhůta k uplatnění návrhu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, stanovená uplynutím 6 měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým mu nebyly stodoly vydány. Navíc vyslovil odvolací soud názor, že i pokud by bylo možno dovozovat konec lhůty k uplatnění tohoto nároku uvedeným způsobem, nevztahovalo by se to na žalobce, který mohl nárok uplatnit do 31.12.1992, a když tak neučinil, nemůže  svá práva dovozovat z ustanovení, jež nabylo účinnosti až dnem 1.7.1993.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jež posléze naplnil formálními náležitostmi a věcnými argumenty jeho právní zástupce. Uplatňuje nesprávné právní posouzení věci, pokud soudy dospěly k závěru, že návrh podle § 8 odst. 1 zákona o půdě byl uplatněn po ukončení prekluzivní lhůty, protože pozemkový úřad v L.  teprve 2.2.2005 rozhodl, že  žalobce není vlastníkem parcel č. 58/1 a 58/4 a staveb na nich postavených s odůvodněním, že tyto nemovitosti nabyli manželé Č. smlouvou ze dne 13.8.1990 a dnes jsou v katastru nemovitostí evidovány na prvního žalovaného. Protože žaloba na přechod jejich vlastnického práva byla podána 29.4.1999, stalo se tak před vydáním tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí. Dovolatel navrhl, aby  rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Třetí žalovaný podal k dovolání písemné vyjádření, že odvolací soud se podrobně otázkou prekluze práva žalobce podle § 8 odst. 1 zákona o půdě zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal. Upozornil též na to, že vztahu k třetímu žalovanému není žaloba v tomto bodu důvodná pro nedostatek jeho pasivní legitimace.

Dovolací soud, když shledal, že dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené zákonem, se zabýval jeho přípustností. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl sice jeho třetím rozsudkem v této věci, soud prvního stupně však rozhodoval i v předchozích rozsudcích shodně, tj. zamítnutím návrhů žalobce. Dovolání není tedy přípustné podle nebo b) Přípustné je jen v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Takovýto význam dovolací soud neshledal v otázkách, týkajících se nároků uplatněných podle , když odvolací soud se řídil právním názorem obsaženým ve shora uvedeném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu a další judikatuře. Pokud tedy odvolací soud potvrdil zamítavé výroky soudu prvního stupně, týkající se těchto návrhů, nebylo dovolání shledáno přípustným a podle a bylo odmítnuto.

Za zásadně významný po právní stránce však dovolací soud považuje  rozhodnutí odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že nárok podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, uplatněný žalobcem 29.4.1999, byl prekludován. Tento závěr není zastáván v běžné judikatuře soudů, ani v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud sice správně na tuto problematiku aplikoval ustanovení § 8 odst. 2 zákona o půdě, nesprávně je však vyložil. Dovolací soud zastává názor, že toto ustanovení nevylučuje z  možnosti uplatnit návrh podle § 8 odst. 1 tohoto zákona ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí, a to ani v případech, kdy oprávněná osoba po zjištění, že nemovitost byla převedena na fyzickou osobu, mohla toto právo uplatnit již v původně stanovené lhůtě do 31.12.1992. To dovozuje jednak z doslovného znění ustanovení ve znění platném v roce 1999, jakož i z historických souvislostí. Toto ustanovení zní: „Návrh podle odstavce 1 může být uplatněn nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy mohl být uplatněn poprvé, nebo od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí, jinak právo zanikne“. Zákon zde klade obě možnosti vedle sebe – prvou zejména pro případ, že oprávněná osoba návrh na vydání nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby u pozemkového úřadu neuplatnila, druhou pro případ, že návrh na její vydání uplatnila a pozemkový úřad o návrhu pravomocně nerozhodl do vypršení doby, původně stanovené pro uplatnění nároku podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Je známo, že v mnoha případech byly okolnosti, týkající se vlastnictví nemovitostí, k nimž byl uplatněn restituční nárok, nejasné, a k rozhodnutí pozemkového úřadu došlo až po letech. To se v daném případě například týkalo pozemků, na nichž byly vybudovány obě stodoly, patřící k původní zemědělské usedlosti žalobce, když pozemky nebyly výslovně spolu se stodolami prodány. Pozemkový úřad opakovaně,         a posléze i pravomocně, rozhodl o jejich vydání žalobci. Teprve v roce 2005 vydal nové rozhodnutí, jímž rozhodl ohledně obou stodol, ale nově i ohledně pozemků záporně, tj. že žalobce není jejich vlastníkem. Dovolací soud tedy nepovažuje za správnou úvahu odvolacího soudu, že lhůta pro uplatnění nároku podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, stanovená šesti měsíci od rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, přichází v úvahu jen v případě, že právo záviselo a rozhodnutí pozemkového úřadu; tato podmínka je totiž stanovena pro nároky na náhradu živého a mrtvého inventáře podle    § 20 odst. 5 zákona o půdě, nikoli pro nároky podle § 8 odst. 1 tohoto zákona.

Dovolací soud  proto uzavřel, (obdobně jako např. v rozsudku ze dne 15.3.2000, sp.zn. ), že  právo podle § 8 odst. 1 zákona o půdě mohlo být uplatněno nejen do 31.12.1992, ale i později, (pokud byl uplatněn u pozemkového úřadu nárok na vydání předmětné nemovitosti), tj. do šesti měsíců od vydání rozhodnutí pozemkového úřadu, že nemovitost nelze vydat. Jestliže tedy žalobce uplatnil u pozemkového úřadu nárok na vydání obou stodol, a pozemkový úřad o jejich nevydání rozhodl až v roce 2005, byl jeho návrh, podaný v roce 1999, učiněn před uplynutím prekluzivní lhůty.

Protože tedy dovolací soud neshledal uvedený právní závěr rozhodnutí odvolacího soudu správným, zrušil v příslušné části jeho rozsudek ve vztahu k prvým dvěma žalovaným podle věta za středníkem , a současně ze stejných důvodů zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení. V něm  se bude soud zabývat věcnou stránkou, tj. zda byla naplněna některá ze skutkových podstat vedených v ustanovení zákona o půdě ( ).

V novém rozhodnutí soud nově rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2006

JUDr. Josef  Rakovský, v. r.

předseda senátu