Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2853/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně jednak určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, a jednak uložil žalované povinnost tyto nemovitosti vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná nabyla sporné nemovitosti v dražebním jednání od společnosti P. P., s.p. v likvidaci, vůči které byl ze strany žalobce veden spor o vydání nemovitostí z titulu restitučních nároků. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 1996, č. j. , kterým byla žaloba na vydání sporných nemovitostí vůči společnosti P. P., s.p. v likvidaci zamítnuta, byl zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 28. listopadu 1997, sp. zn. , přičemž následně, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2000, č. j. -161, ve znění opravného usnesení ze dne 2. února 2001, č. j. -181, bylo restitučnímu nároku žalobce vyhověno. Pokud by došlo platně k převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem v dražebním jednání na žalovanou, a to v mezidobí mezi rozhodnutím odvolacího soudu a jeho následném zrušení soudem dovolacím, bylo by její vlastnické právo chráněno ustanovením , ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „“). V dané situaci však pod sankcí neplatnosti nesměla povinná osoba ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „“) převést do vlastnictví jiného věci, na které uvedený restituční předpis dopadá, a to až do jejich vydání oprávněné osobě. Pokud tedy společnost P. P., s.p. v likvidaci převedla na žalovanou nemovitosti, u nichž nezaniklo v úvahu přicházející právo na jejich vydání žalobci, je (dobrovolná) dražba provedena v rozporu s blokačním ustanovením , což způsobuje její neplatnost, přičemž právům nabytým žalovanou z takovéhoto absolutně neplatného smluvního převodu pak nelze poskytnout ochranu ani dle Odvolací soud také poukázal na relevantní judikaturu dovolacího soudu.

Žalovaná v dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( o.s.ř), konkrétně pak výkladu ustanovení a Jestliže došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalovanou na základě právního úkonu učiněného v době po právní moci rozhodnutí, kterým byl restituční nárok žalobce původně zamítnut, avšak současně před rozhodnutím dovolacího soudu, který zamítavé rozhodnutí odvolacího zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení, je žalovaná v souladu s ustanovením chráněna tak, jako by věc nabyla od vlastníka, přičemž výklad odvolacího soudu je contra legem. Jestliže nabude rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustanovením § a 161 právní moci a stane se vykonatelné, nestanoví zákon žádnou překážku v právních dispozicích s takovýmto majetkem. Pokud se v soukromém právu tradičně uplatňuje zásada dobré víry, pak dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, nemůže mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitosti nabyl v dobré víře. V daném případě dovolatelka o podaném dovolání nevěděla a předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře. Dovolatelka současně také poukazuje na skutečnost, že se platnost dražby samotné nepodařilo nikomu zpochybnit, když i žalobce ve sporu o určení neplatnosti přechodu vlastnického práva dražbou, který proti ní a společnosti P. P., s.p. v likvidaci vedl, nebyl úspěšný. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalobce namítl, že závěr, podle kterého je povinná osoba podle , ode dne právní moci zamítavého rozhodnutí oprávněna s předmětem tohoto restitučního řízení volně disponovat, je nesprávný, neboť by následné rozhodnutí nebylo vykonatelné a právo oprávněných osob na soudní ochranu, legitimní očekávání a rovnost před zákonem by přestalo existovat. K výkladu ustanovení uvedl, že měnící restituční rozsudek nijak nezměnil postavení žalobce (jakožto oprávněné osoby) z hlediska hmotného práva, přičemž neplatnost převodu nemůže být zhojena uvedeným procesněprávním ustanovením. Žalovaná navíc nemohla být v dobré víře, pokud nezachovala nezbytnou míru opatrnosti, když navíc byla o restitučním sporu – jakožto nájemkyně sporných nemovitostí – informována. Vzhledem k tomu, že odvolacím soudem zastávaný názor je souladný s judikaturou soudu dovolacího, žalobce navrhl, aby bylo dovolání žalované jako nepřípustné odmítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím ( ), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen ( ), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Otázka, kterou dovolatelka předestřela k dovolacímu přezkumu, výše uvedené znaky nesplňuje, neboť odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory, které lze pokládat za standardní, plně korespondující s ustálenou publikovanou judikaturou.

Jak správně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval odvolací soud, Nejvyšší  soud se již předmětnou otázkou, tj. dopadu ustanovení do restitučních poměrů, meritorně zabýval. Ve svém rozsudku ze dne 12. prosince 1998, sp. zn.  , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1999, pod poř. č. 65 dovolací soud zdůraznil, že zákonodárce záměrně explicitně neomezil dobu zákazu převodu věcí (bez ohledu na to, jsou-li movité či nemovité) v držení osob podle restitučního zákona () povinných, ohledně nichž by mohl být nebo byl právem uplatněn nárok na jejich vydání. Ve vztahu k dopadu ustanovení     do restitučních poměrů (byť v režimu ustanovení , které je však shodného obsahu jako v tomto řízení relevantní ustanovení ) dovolací soud ve svém rozsudku ze dne  3. srpna 2004, sp. zn. , dovodil, že právo oprávněných osob na vydání věci (pozemků) trvalo i po právní moci (pro ně nepříznivého) rozhodnutí odvolacího soudu, když toto rozhodnutí nepřivodilo zánik restitučního nároku žalobců. Pokud by okamžikem právní moci odvolacího rozhodnutí restituční nárok žalobců zanikl, nemohlo by být jejich dovolání v restituční věci důvodné a nemohlo by mu být v řízení následujícím po zrušení rozsudku odvolacího soudu vyhověno. Dovolací soud současně připomněl, že podle převládající procesní teorie právní moci, je třeba právní moc rozhodnutí soudu (a to obě její stránky – formální i materiální) posuzovat pouze jako procesní institut, který nepřetváří předprocesní hmotné právo. Stejně jako byla osoba k restituci povinná omezena v nakládání s předmětem případné restituce příslušným blokačním ustanovením restitučního předpisu, aniž byl ještě restituční nárok uplatněn, stejně tak je takovým ustanovením (nadále) omezena i po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, přestože bylo pro ni příznivé, jestliže v důsledku možného dovolání osoby k restituci oprávněné bude toto rozhodnutí odklizeno a konečným rozhodnutím rozhodnuto opačně. Vědomí povinné osoby o tom, že takový nárok nebo opravný prostředek může být v zákonem daných lhůtách uplatněn není přitom právně významné. Pokud osoba povinná v uvedených situacích nedbá na tzv. blokační ustanovení příslušného restitučního předpisu a tedy ani na jakékoliv legitimní možnosti oprávněné osoby dosáhnout vydání předmětu restituce, riskuje, že učiněné právní úkony budou absolutně neplatné podle obč. zák., jestliže osoba k restituci oprávněná bude podle již nezvratného rozhodnutí soudu nakonec úspěšná (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. prosince 2002, sp. zn. ).

Dovolací soud ostatně konstantně upozorňuje na rozdílnou povahu restitučních řízení ve vztahu k možnosti aplikace oproti řízením jiným, kde ustanovení poskytuje třetím osobám ochranu pro případ nabytí věci od nevlastníka a z tohoto důvodu nemůže být pro rozpor se zákonem podle obč. zák. neplatná smlouva (popř. obdobný úkon), kterou byla věc na třetí osobu převedena v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem, přičemž ochrana podle uvedeného ustanovení nedopadá na případy neplatnosti takové smlouvy podle      , a obč. zák. pro obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. ).

Za této situace se tak jeví zkoumání otázky platnosti dražby samotné bezpředmětným. Pokud dále dovolatelka staví svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu na argumentu, podle kterého dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem nemovitosti, nemůže mít za následek zánik vlastnického práva nabyvatele, pak (nad rámec výše uvedeného) dovolací soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění Stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/2006, pod poř. č. 40, kde byl dovozen závěr opačný.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle písm c), odst. 3

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle , odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 3.450,- Kč (srov. , , , , , , ve znění , č. , č. a č. – Čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a – Čl. II.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvézt podle , o dani z přidané hodnoty ( ) ve výši 670,- Kč, celkem tedy ve výši 4.195,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 8. listopadu 2006

JUDr. František  I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu