Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 841/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, proti žalovaným 1. Ing. I. R., a 2. A. l. s.r.o., o zaplacení částky 2 884 369 Kč, částky 1 458 746,40 Kč a částky 1 781 321 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání prvého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2004 č. j. -133, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. března 2004 č. j. -142, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Prvý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 014,25 Kč k rukám JUDr. P. K., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. srpna 2001 č. j. -88 zamítl žalobu vůči druhé žalované (výrok pod bodem I), prvému žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 2 884 369 Kč, částku 1 458 746,40 Kč a částku 1 781 321 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce Fond národního majetku České republiky (dále jen „žalobce“) uzavřel dne 1. 9. 1994 s prvým žalovaným kupní smlouvu č. 147/94-II, jejímž předmětem byl prodej majetku P. b. h. N. B., která byla později změněna dvěma dodatky. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že se prvý žalovaný dostal do prodlení s úhradou kupní ceny, neboť namísto v prodloužené lhůtě splatnosti do 31. 3. 1995, stanovené dodatkem č. 1, uhradil doplatek kupní ceny ve zbývající výši 15 500 508,58 Kč až dne 3. 6. 1997. V důsledku toho vznikly žalobci tři nároky. Podle § 369 a § 502 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) má nárok na úhradu smluvených úroků z prodlení sjednaných v článku 3 dodatku č. 2 ke kupní smlouvě ve výši 12 % z opožděně uhrazené částky za dobu od 1. 4. 1995 do 17. 10. 1996, což činí 2 884 369 Kč. Dále vznikl žalobci nárok na úhradu zákonných úroků z prodlení za dobu od 18. 10. 1996 do 3. 6. 1997 ve výši 1 458 746,40 Kč a nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 % z dohodnuté kupní ceny, což činí 1 781 321 Kč. U druhé žalované shledal soud prvního stupně nedostatek pasivní legitimace, neboť se v řízení neukázalo pravdivým tvrzení prvého žalovaného, že sporné závazky převedl na druhou žalovanou.

K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. února 2004 č. j. -133, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. března 2004 č. j. -142, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích pod body II a III potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvým žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prvý žalovaný se dostal do prodlení s úhradou doplatku kupní ceny a žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvených a obecných úroků z prodlení i smluvní pokuty. Odvolací soud vyšel z kupní smlouvy a konstatoval, že splatnost kupní ceny byla v předmětné kupní smlouvě sjednána tak, že prvý žalovaný zaplatil před uzavřením kupní smlouvy 10 % z předběžné kupní ceny ve výši 23 127 000 Kč jako záruku a zbývajících 90 % předběžné kupní ceny měl uhradit do 31. 12. 1994 s tím, že bude-li zjištěn přeplatek, bude kupujícímu ve stanovené lhůtě vrácen. Uvedený termín splatnosti byl poté dodatkem . 1 ke kupní smlouvě prodloužen do 31. 3. 1995 a dodatkem č. 2 bylo vedle zúžení předmětu smlouvy a snížení kupní ceny dohodnuto také snížení výše úroku z prodlení na 12 % p.a. s tím, že bude vyměřen od termínu splatnosti do 17. 10. 1996. Podle závěru odvolacího soudu nemá žádný význam, že kupní cena byla aktualizována až dodatkem ke kupní smlouvě č. 2 ze 17. 7. 1996. Prvý žalovaný se dostal do prodlení již uplynutím původně sjednaného termínu 31. 12. 1994 a až poté byl uzavřen dodatek č. 1, kterým byl termín splatnosti prodloužen. Podle závěru odvolacího soudu na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani ta okolnost, že se žalobce v článku IV smlouvy zavázal, že v případě vzniku nároku na smluvní pokutu tuto započte na tu část kupní ceny, která byla zaplacena před podpisem kupní smlouvy, avšak neučinil tak. Jeho nárok na úhradu smluvní pokuty nezanikl a nadále trvá. Ve smlouvě si obě strany přesně a konkrétně dohodly způsob i výši úhrady kupní ceny i důsledky prodlení s její úhradou, přičemž úhrada nebyla vázána na získání úvěru prvým žalovaným. Odvolací soud nepřijal ani námitky prvého žalovaného, že soud prvního stupně porušil ustanovení (dále jen „ “) tím, že „rozhodoval o něčem jiném“, než měl, když zavázal k plnění pouze prvého žalovaného za situace, kdy se žalobce domáhal solidárního plnění vyjádřeného termínem „společně a nerozdílně“. Podle názoru odvolacího soudu není soud rigidně vázán navrženým žalobním petitem tak, aby jej musel doslova převzít do výroku svého rozhodnutí. Pokud dojde k závěru, že nárok je důvodný pouze vůči jednomu z žalovaných, není porušením , když žalobě i částečně vyhoví vůči jednomu z žalovaných, neboť stále rozhoduje na stejném skutkovém základu o stejném požadovaném nároku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal prvý žalovaný dovolání, kterým odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci; napadené rozhodnutí má podle jeho názoru zásadní právní význam, a proto je dána přípustnost dovolání podle K takovému závěru uvedl dovolatel v podstatě dva důvody. Prvý se týká posouzení jeho odvolací námitky k výkladu odvolacím soudem, který podle jeho názoru zjevně překročil návrh žalobce, který se domáhal vydání rozsudku, jímž by byli oba žalovaní zavázáni k zaplacení žalované částky společně a nerozdílně, soud prvního stupně však k zaplacení žalované částky zavázal pouze dovolatele a vůči druhé žalované žalobu zamítl. Porušení uvedeného ustanovení se podle názoru dovolatele dopustil i odvolací soud potvrzením rozsudku soudu prvního stupně. Podle platí, že soud nesmí překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají. V dané věci podle názoru dovolatele soudy obou stupňů rozhodly „o něčem jiném“, než čeho se domáhal žalobce, a nebyly oprávněny „dotvářet“ nebo „vykládat“ úmysl žalobce, resp. formulovat či upravit žalobní petit navržený žalobcem nebo k němu dospět výkladem. Soud je podle názoru dovolatele téměř rigidně vázán žalobním petitem (jsou stanoveny pouze dvě výjimky, které nelze aplikovat na napadené rozhodnutí), takže soud mohl rozhodnout pouze tak, že zaváže oba žalované solidárně k žalovanému plnění v plné výši nebo přisoudí solidárně zavázaným žalovaným méně anebo žalobu zcela zamítne. To však v dané věci neučinil. Dovolatel dále vytkl oběma soudům nesprávný výklad článku IV bodu 4 kupní smlouvy, v němž bylo dohodnuto, že „v případě prodlení se zaplacením kupní ceny dle bodu 3 tohoto článku nebo její části je kupující povinen zaplatit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 10 % kupní ceny. V tomto případě si prodávající ponechá /započte/ na úhradu smluvní pokuty tu část kupní ceny, kterou zaplatil kupující jako záruku před podpisem této smlouvy“. Z toho vyplývá, že pokud žalobci vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 1 781 321 Kč, bylo jeho právní povinností, nikoliv právem, jednostranně započíst tuto částku na zaplacenou zálohu na kupní cenu, která byla dostatečně vysoká a kryla celou smluvní pokutu, a teprve poté se domáhat zaplacení doplatku ke kupní ceně v téže výši. To vyplývá z výslovného, konkrétního, jasného, určitého a srozumitelného ujednání a použití výrazů „ponechá/započte/“. Soudy obou stupňů však uvedený závazek žalobce posoudily nikoliv jako povinnost žalobce, nýbrž pouze jako jeho oprávnění. Žalobce tak mohl učinit kdykoliv, v době podání žaloby by se však vystavil riziku vznesení důvodné námitky promlčení práva na zaplacení doplatku kupní ceny v téže výši. Právě ve střetu práva na úhradu smluvní pokuty a na doplatek kupní ceny z hlediska možného promlčení obou práv spatřuje dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, když nejsou naplněny podmínky – napadené rozhodnutí neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ani nebylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Pokud soud dospěl k závěru, že druhá žalovaná není ve věci pasivně legitimována a žalobu proto vůči ní zamítl, nedošlo k překročení návrhu žalobce, přisouzení něčeho jiného nebo více, než se žalobce domáhal. V otázce započtení nároku žalobce na smluvní pokutu na uhrazenou část kupní ceny se žalobce ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který dovodil, že pokud žalobce zápočet neprovedl, jeho nárok na úhradu smluvní pokuty v žádném případě nezanikl. Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.

Druhá žalovaná účastnicí dovolacího řízení není.

Po podání dovolání Fond národního majetku České republiky zanikl (ke dni 1. 1. 2006) a jeho právním a tudíž i procesním nástupcem se podle , o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení Fondu národního majetku) stala Česká republika, jejímž jménem jedná Ministerstvo financí. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) proto usnesením ze dne 12. října 2006 č. j. -170 rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s Českou republikou – Ministerstvem financí (dále jen „žalobkyně“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou ( ) a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v a písm. c)

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání podle Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Pokud prvý žalovaný v dovolání namítá, že soud nemohl vyhovět žalobě proti prvému žalovanému a žalobu zamítnout proti druhé žalované, když žalobkyně se domáhala solidárního plnění a nárok byl uplatněn vůči oběma žalovaným společně a nerozdílně, je tato námitka nesprávná, neboť soud může přiznat žalobci uplatněný nárok pouze vůči jednomu z žalovaných i když žalobce požaduje, aby mu žalovaní uhradili dlužnou částku společně a nerozdílně. Soud není vázán žalobním návrhem vůči více žalovaným až do té míry, že by byl povinen buď žalobní petit doslova převzít do výroku svého rozhodnutí nebo žalobu zamítnout. Pokud soud dospěje k závěru, že nárok je důvodný pouze vůči jednomu z žalovaných, pak žalobě vyhoví tak, že zaváže pouze tohoto žalovaného. Nejedná se přitom o porušení a překročení návrhu žalobce, neboť se stále rozhoduje o stejném uplatněném nároku na základě stejných skutkových zjištění a žalobci tak bylo přisouzeno i z hlediska výše požadovaného plnění to, co požadoval. I kdyby však byla tato námitka důvodná, šlo by o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K této vadě by mohl dovolací soud ve smyslu ustanovení přihlédnout pouze v případě, že by dovolání bylo přípustné.

Další námitka prvého žalovaného směřuje proti výkladu článku IV odstavce 4 kupní smlouvy odvolacím soudem. V tomto ustanovení smlouvy byla pro případ prodlení s úhradou kupní ceny sjednána smluvní pokuta a dále bylo ujednáno, že v případě vzniku práva na smluvní pokutu si prodávající ponechá /započte/ na úhradu smluvní pokuty tu část kupní ceny, kterou zaplatil kupující jako záruku před podpisem smlouvy. Z výrazů „ponechá/započte/“ použitých ve smlouvě pro sjednání tohoto zápočtu již uhrazené části kupní ceny na smluvní pokutu prvý žalovaný dovozuje, že žalobce byl povinen takový zápočet provést. Naopak odvolací soud dovodil, že pokud žalobce takto nepostupoval a započtení neprovedl, jeho nárok na úhradu smluvní pokuty nezanikl a nadále trvá. Nejvyšší soud se se závěrem odvolacího soudu, že žalobci nezaniklo právo na smluvní pokutu ztotožňuje, i když z poněkud jiných důvodů. Pokud totiž prvý žalovaný zaplatil část kupní ceny, došlo v tomto rozsahu k částečnému splnění jeho závazku zaplatit kupní cenu a současně k zániku nároku prodávajícího na zaplacení této části kupní ceny. Z toho důvodu nebylo možno tuto část kupní ceny „ponechat/započíst“ na smluvní pokutu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení , neboť se odvolací soud zabýval a musel zabývat konkrétními smluvními podmínkami, což představuje vždy otázku posouzení konkrétního případu. Jeho rozhodnutí nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, přičemž nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah.

Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání prvého žalovaného – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když prvý žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [ , , a , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč ( ), při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 439,25 Kč (srov. ve znění účinném od 1. května 2004).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li prvý žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 31. října 2006

JUDr. Zdeněk D e s, v. r.

předseda senátu