Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1242/2006

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. července 2005, č.j. -29, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně určení pravosti své pohledávky ve výši 775.450,-Kč za úpadkyní L. spol. s r. o. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že důvodem přihlášené pohledávky je nezaplacená daň z převodu nemovitostí, k jejíž úhradě se úpadkyně jako kupující zavázala v článku II. odst. 2 smlouvy o prodeji podniku uzavřené se žalobkyní jako prodávající 29. srpna 1995. Z tohoto ujednání však - dle názoru soudu prvního stupně - nevyplývá vznik závazku úpadkyně vůči žalobkyni, ale pouze vůči finančnímu úřadu, který vykonává správu daní. Jelikož ustanovení , o správě daní a poplatků, přenos daňové povinnosti neumožňuje, bylo povinností žalobkyně předmětnou daň zaplatit a teprve poté vymáhat na úpadkyni plnění z titulu porušení její smluvní povinnosti. Žalobkyně dosud daňovou povinnost vůči finančnímu úřadu nesplnila a proto soud prvního stupně žalobu pro nedostatek aktivní a pasivní věcné legitimace zamítl.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, č.j. -50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud, považuje skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za správné, zdůraznil, že z článku II. odst. 2 smlouvy o prodeji podniku nevyplývá přímý nárok žalobkyně vůči úpadkyni, nýbrž z něj lze dovodit pouze nárok na náhradu škody (v důsledku porušení smluvních povinností úpadkyně) za předpokladu, že by žalobkyně jako zákonný daňový poplatník daň finančnímu úřadu zaplatila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „ “) a namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení , tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka - na rozdíl od soudů nižších stupňů - považuje sporné ujednání smlouvy o prodeji podniku za soukromoprávní závazek úpadkyně vůči dovolatelce zaplatit daň z převodu nemovitostí. V posuzované věci, kdy kupní cena byla nižší než daň, neobstojí ani úvaha o nutnosti úhrady daně ze strany dovolatelky jako předpokladu pro vznik pohledávky za úpadkyní z titulu náhrady škody.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (které nerespektuje judikaturu dovolacího soudu) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný shledává rozhodnutí soudů nižších stupňů správnými.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, podle nichž z článku II. odst. 2 smlouvy o prodeji podniku nevyplývá přímý nárok žalobkyně vůči úpadkyni, zejména postrádají potřebný judikatorní přesah, když řešení této otázky je významné právě a jen pro projednávanou věc. Přitom závěr soudů nižších stupňů v tomto směru Nejvyšší soud neshledává (oproti mínění dovolatelky) ani rozporným s hmotným právem, popř. s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 1/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že dohoda o zaplacení daně z převodu nemovitosti kupujícím není neplatná pro rozpor se Taková dohoda však váže pouze účastníky smlouvy, nikoli správce daně, a nic nemění na tom, že poplatníkem této daně je převodce (prodávající). Ten se pak může podle dohody obsažené ve smlouvě o převodu nemovitosti domáhat po kupujícím náhrady zaplacené daně.

Jelikož právní závěry, na nichž rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá, jsou s výše uvedeným judikatorním závěrem v souladu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení ; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení a o. s. ř  odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2006

JUDr. Petr Gemmel, v. r.

předseda senátu