Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 121/2021
Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
zastoupený advokátem: údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 18 200 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4 900 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 4 900 Kč za dobu od 22.12.2020 do zaplacení, to vše ve lhůtě do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 13 300 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 354,59 Kč, úroku ve výši 10,89 % ročně z částky 10 000 Kč od 21.5.2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 10 688 Kč od 21.5.2020 do 21.12.2020 a z částky 5 788 Kč od 22.12.2020 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4 900 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 4 900 Kč za dobu od 22.12.2020 do zaplacení, to vše ve lhůtě do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části, pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 13 300 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 354,59 Kč, úroku ve výši 10,89 % ročně z částky 10 000 Kč od 21.5.2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 10 688 Kč od 21.5.2020 do 21.12.2020 a z částky 5 788 Kč od 22.12.2020 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum, ve znění podání ze dne datum, kterým vzal žalobu ohledně části nároku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení (řízení bylo v této části zastaveno usnesením ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací), se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 18 200 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z úvěru ve výši 10,89 % ročně z jistiny od 21.5.2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 354,59 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 688 Kč od 21.5.2020 do zaplacení. Žalobce uvedl, že mezi žalovaným a společností právnická osoba, kdy z účinností ke dni datum byla část závodu společnosti právnická osoba včetně dané pohledávky převedena na společnost právnická osoba, byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru anonymizováno rok, kdy její nedílnou součástí byl i předpis splátek. Na základě této smlouvy poskytla uvedená společnost žalovanému úvěr v částce 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 28 % z jistiny úvěru za období, na které byl poskytnut, tj. ve výši 2 800 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 400 Kč splatným ihned po uzavření smlouvy, poplatkem za administrativní činnost, správu úvěru, v částce 2 200 Kč a úhradou za umožnění splácení v hotovosti v místě bydliště v částce 1 900 Kč, tedy celkem částku 17 300 Kč, ve 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč, kdy poslední splátka měla být uhrazena dne datum. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy celkem v nepravidelných platbách zaplatil 5 100 Kč. Šlo přitom o úhradu ve výši 400 Kč dne datum na poplatek za uzavření smlouvy, téhož dne uhradil první splátku ve výši 1 300 Kč. Dále pak dne datum uhradil 600 Kč, dne datum částku 800 Kč, dne datum částku 1 000 Kč a dne datum částku 1 000 Kč. Ode dne následujícího po sjednané splatnosti celého úvěru, tj. dne datum tak již byl v prodlení se všemi sjednanými splátkami. Žalobce v doplnění žaloby zcela konkrétně uvedl, jak jednotlivé splátky započetl na pohledávky ze smlouvy o úvěru. Po těchto zápočtech tak měl žalovaný dlužit na jistině úvěru částku 10 000 Kč, na úroku za sjednanou dobu smlouvy částku 688 Kč, na administrativním poplatku částku 686 Kč a na inkasním poplatku částku 826 Kč Celkem tak šlo o částku 12 200 Kč. Žalobce dále odkázal na ujednání o smluvní pokutě, kdy žalovaný se měl zavázat hradit v případě prodlení s jakoukoliv splátkou smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Celkem tak na smluvní pokutě vyčíslené ke dni datum požadoval zaplacení částky 6 000 Kč, když v doplnění žaloby učinil výpočet této částky. Žalobce tvrdil, že s ohledem na to, že smluvní strany si sjednaly výši úroku pouze pro období 13 měsíců, dále byla nevrácená jistina úročena úrokem ve výši 10,89 % ročně odpovídajícím úrokové sazbě úvěrů na spotřebu domácnostem dle statistiky ČNB. K prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobce uvedl, že původní věřitel tuto posoudil především z informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a jejich ověřením z vyžádaných dokladů, které zaznamenal v žádosti o úvěr a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný měl přitom uvést, že je zaměstnán jako správce hotelu u společnosti právnická osoba s příjmem 12 405 Kč měsíčně, měsíční výdaje žalovaného měly činit 6 500 Kč, žalovaný neměl mít žádnou vyživovací povinnost. Žalovaný měl svým podpisem stvrdit pravdivost poskytnutých údajů. Majetkovou situaci si pak úvěrující ověřil z pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o příjmu zaměstnance. Žalovaný tak byl hodnocen jako schopný splácet úvěr ve sjednaných splátkách. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena na žalobce, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Následně již žalobci ničeho neuhradil. Žalobce se tak po něm domáhá zaplacení celkové dlužné částky 18 200 Kč tvořené nevrácenou jistinou úvěru, úroky za období trvání smlouvy, sjednanými poplatky a smluvní pokutou v částce 6 000 Kč. Dále se po žalovaném domáhá zaplacení úroku ve výši 10,89 % z jistiny, od datum do zaplacení. S ohledem na prodlení s úhradou peněžité částky se pak žalobce domáhá i zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, který jednak za období od datum do datum kapitalizoval na částku 1 354,59 Kč a jednak se jej domáhá z částky 10 688 Kč od datum do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnil. Soud ve věci nařídil jednání na den datum. U tohoto jednání žalobce setrval na svém návrhu, k prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr nahlédnutím do veřejných registrů před uzavřením smlouvy doplnil, že jeho právní předchůdce nahlížel do insolvenčního rejstříku, rejstříku exekucí, a to s negativním výsledkem. O tom, že žalovaný nemá exekuce, mělo svědčit i potvrzení o příjmu, z nějž byla patrna pouze srážka na stravné. Mělo být rovněž nahlíženo do nebankovních registrů, kdy k žalovanému nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti. K tomu navrhoval k důkazu výslech osoby provádějící skóring, kterého specifikoval pouze příjmením zřejmě příjmení. U věřitele pak neměl mít žalovaný žádnou půjčku, výdaje nebyly blíže zkoumány, když bylo ověřeno, že žalovaný bydlí u pana příjmení. Závěrem žalobce navrhnul, aby bylo žalobě zcela vyhověno, když nelze odhlédnout od toho, že žalovaný uváděl při ověření úvěruschopnosti nesprávné údaje, což nelze přičítat k tíži žalobce.
3. Žalovaný, který se k jednání dostavil, sděloval, že si toho o uzavření smlouvy už moc nepamatuje, měl za to, že žalobce je dosti fundovaný a vybavený právníky. V současné době je nezaměstnaný, což doložil potvrzením Úřadu práce, není schopen ničeho hradit, žádal o příspěvek na živobytí. Poté, co se nechá naočkovat, je možné, že získá nějakou práci a bude moci žalobci nějakou částku zaplatit. K uzavírání smlouvy sdělil, že zástupkyně úvěrujícího se ho ptala na výdaje, ty nějak vyčíslil, když měl tehdy výdaje na hygienu a stravu. Měla se jej dotazovat na jiné půjčky, kdy měl uvést, že žádné nemá, k potvrzení o příjmu se vyjádřil tak, že dostával různé částky, podle možností a toho, kolik lidí se ubytovalo, částku uvedenou ve smlouvě nikdy nedostal, dostával nižší částky, než jsou uvedeny v potvrzení zaměstnavatele. Závěrem uváděl, že od ledna tohoto roku by mohl něco platit ve splátkách, pokud získá zaměstnání.
4. Soud při jednání provedl dokazování žalobcem předloženými listinami, výpisy z obchodního rejstříku obstaranými soudem a výslechem žalovaného, kdy zjistil následující skutkový stav. Smlouvou o úvěru číslo rok bylo prokázáno, že dne datum společnost právnická osoba a žalovaný podepsali listinu označenou jako smlouva o úvěru, která měla být sjednána jako smlouva o spotřebitelském úvěru. Touto smlouvou se uvedená společnost zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč s pevně stanovenou výpůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou a žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem 25,85 % ročně za období 13 měsíců, poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 400 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 2 200 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 1 900 Kč, tedy celkem částku 17 300 Kč, splatit ve 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. Žalovaný potvrdil převzetí částky 10 000 Kč v hotovosti. V čl. V. bodě 5 smlouvy bylo obsaženo ujednání o smluvní pokutě v případě prodlení dlužníka ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kdy souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Žalovaný měl prohlásit, že před uzavřením smlouvy poskytl věřiteli k jeho žádosti přesné a pravdivé údaje o své finanční situaci, o svých příjmech, o pravidelných měsíčních nákladech a výdajích a dalších půjčkách. Ke smlouvě je připojen přehled splátek. Z přehledu plateb má soud za prokázané, že žalovaný uhradil celkem 5 100 Kč, kdy hradil částky, jak je žalobce uvedl v žalobě. Pouze první splátka pak byla ve sjednané výši. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsaného žalovaným dne datum má soud za prokázané, že žalovaný v ní uvedl, že je vdovec, způsob bydlení je označen jako ostatní (ubytovna, kolej). Dále uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou jako správce s průměrným měsíčním příjmem 12 405 Kč, což mělo být ověřeno z pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu. Ke svým výdajům žalovaný uvedl, že na bydlení a energie nevydá žádnou částku, na stravování a ostatní výdaje pak celkem částku 6 500 Kč. Dále uvedl, že má zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěrů. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu z neuvedeného dne podepsaného jméno příjmení soud zjistil, že jako zaměstnavatel žalovaného je uvedena společnost právnická osoba, IČO, kdy žalovaný má být u této společnosti zaměstnán jako správce anonymizováno od datum s čistým příjmem za poslední tři měsíce 37 215 Kč, tj. měsíčně 12 405 Kč, kdy jsou prováděny srážky ve výši 900 Kč na obědy. Z pracovní smlouvy z neuvedeného data soud zjistil, že jako zaměstnavatel žalovaného (ten uveden jako zaměstnanec) je uvedena společnost právnická osoba, IČO, kdy byla při podpisu pracovní smlouvy zastoupena jméno příjmení. Dle této pracovní smlouvy měl být žalovaný zaměstnán od datum jako„ Správca Hotelu“, místem výkonu je sídlo zaměstnavatele, adresa adresa, anonymizována tři slova, PSČ obec. Tato adresa pak neodpovídá sídlu společnosti právnická osoba uvedenému na smlouvě. V čl. 3 smlouvy je výše mzdy uvedena v částce 15 000 Kč. V závěru smlouvy je za zaměstnavatele podepsána osoba označená jako jméno příjmení. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku ohledně společnosti právnická osoba soud zjistil, že jako jednatel této společnosti a jediný společník je uveden od datum jméno příjmení. Z úplného výpisu ohledně společnosti právnická osoba v likvidaci je pak zřejmé, že jednatelem této společnosti nikdy nebyl a není pan jméno příjmení, či jméno příjmení. Z předložené finanční analýzy provedené zástupcem jméno příjmení dne datum ohledně žalovaného soud zjistil, že bylo počítáno s příjmy a výdaji žalovaného, jak je uvedl v žádosti s připočtením částky 1 000 Kč, kdy jako volné zdroje je uvedena částka 4 905 Kč. Výdaje, se kterými je počítáno převyšují minimální výdaje jednotlivce, jak jsou uvedeny v tabulce na této listině. Z listiny – credit scoring ze dne datum podepsaného osobou s příjmením zřejmě příjmení soud zjistil, že je počítáno s tím, že žalovanému je možné poskytnout úvěr s maximální výší měsíční splátky 4 905 Kč, když osoba žalovaného je hodnocena 15 body, tedy pro možné poskytnutí úvěru ve výši do 25 000 Kč. Ze scoringu není patrno, že by úvěrující jakkoliv zkoumal případné další závazky žalovaného v dané době nad rámec závazků u jeho společnosti, není patrno, že by bylo zohledňováno nahlédnutí do jakýchkoliv veřejných registrů. Pokud tedy žalobce navrhoval k tvrzení o nahlédnutí do těchto registrů vyslechnout jako svědka pana příjmení, pak soud tento důkaz pro nadbytečnost nepřipustil, když z předložené listiny nevyplývá nahlédnutí do takových registrů, bylo by s podivem, pokud by k tomu došlo, že by tato skutečnost nebyla ve scoringu zohledněna. Dále pak s ohledem na uplynulou dobu a počet poskytovaných úvěrů danou společností nelze předpokládat, že by si svědek konkrétní údaje o nahlížení do registrů a zjištěních z nich mohl vybavit.
5. Z notářského zápisu ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací, spisová značka ve spojení s výňatkem z přílohy obsahujícím seznam úvěrových smluv převáděných smlouvou o prodeji části závodu má soud za prokázané, že společnost právnická osoba a společnost právnická osoba uzavřeli dne datum smlouvu o prodeji části závodu, který je tvořen divizí spotřebitelských úvěr-, kdy na uvedenou společnost byla převedena i pohledávka za žalovaným z předmětné úvěrové smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum spolu s přílohou, ve znění dodatku číslo ze dne datum, oznámení o provedení příkazu k úhradě ze dne datum a potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne datum má soud za prokázané, že společnost právnická osoba postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným z tvrzené smlouvy o úvěru na žalobce. Tato skutečnost měla být žalovanému písemně oznámena oznámením ze dne datum, kdy odeslání tohoto oznámení není doloženo. Soud přitom nepřipustil případné následné doložení dokladu o odeslání tohoto oznámení, když je z něj zřejmé, že nebylo případně zasíláno na kontaktní adresu žalovaného, jak je uvedena ve smlouvě o úvěru a na hodnocení soudu by nemělo prokázání jeho odeslání na jinou adresu vliv. Z předžalobní výzvy ze dne datum spolu s podacím lístkem z téhož dne je prokázáno, že právní zástupce žalobce před podáním žaloby písemně vyzval žalovaného, a to na kontaktní adrese, k úhradě dlužné částky, když ho opětovně seznámil se skutečnostmi ohledně postoupení pohledávky.
6. Žalovaný ve své výpovědi uvedl, že v anonymizováno roku rok mohl být jeho příjem ve výši 12 405 Kč, částka uváděná v potvrzení o příjmu jako příjem za tři měsíce ve výši 37 215 Kč neodpovídá skutečnému příjmu, proto si bral úvěr, který chtěl použít k zajištění potravin, věcí osobní potřeby. Výplatní pásky tehdy neměl k dispozici, mzda mu měla chodit složenkou, občas mu měl něco vyplatit pan příjmení v hotovosti, ten mu taky měl sdělit částky, které má uvést v žádosti o úvěr.
7. Po právní stránce soud hodnotil předmětný spor následovně. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli se žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, který byl ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 tohoto zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Soud přitom vycházel i z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud přitom dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, ve kterém se podává, že spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu PL. ÚS 3/20, ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, kterým bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení § 87/1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti.
14. Soud při znalosti citovaných postulátů hodnotil žalobcem tvrzený a prokázaný postup při ověřování úvěruschopnosti žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostál, když na ni v podstatě rezignoval. Žalobce v tomto směru neunesl břemeno důkazní. Z předložených důkazů je přitom zřejmé, že právní předchůdce žalobce v rozporu s citovanými závěry judikatury při ověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr vycházel v podstatě výlučně z údajů, které mu o svých poměrech poskytl sám žalovaný, když navíc tyto údaje byly nedostatečné, podklady, které měly tvrzení žalobce o jeho pracovním poměru a příjmech prokazovat, pak byly natolik rozporuplné, že právní předchůdce žalobce jako osoba odborně zdatná ve věci poskytování spotřebitelských úvěrů, měl přinejmenším zvýšit svou ostražitost při prověřování tvrzení žalovaného, jím tvrzené údaje o příjmech prověřit z dalších zdrojů. Jde především o to, že žalovaný dokládal svůj pracovní poměr smlouvou se společností právnická osoba, kdy za tuto společnost při uzavírání pracovní smlouvy měl jednat jméno příjmení, označený v závěru smlouvy u podpisu jako příjmení. Z obchodního rejstříku je přitom zřejmé, že tato osoba nebyla jednatelem uvedené společnosti a je tak otázkou z jakého titulu by mohla smlouvu za zaměstnavatele podepsat. Rozpornost údajů o pracovním poměru a příjmech přitom byla podpořena i tím, že žalovaný úvěrujícímu předložil potvrzení zaměstnavatele o příjmech, na němž byla však jako jeho zaměstnavatel uvedena odlišná společnost (právnická osoba) od společnosti uvedené na pracovní smlouvě jako zaměstnavatel. Toto potvrzení je pak podepsáno rovněž jméno příjmení, který je dle obchodního rejstříku jednatelem a společníkem společnosti právnická osoba Jaký však byl vztah těchto dvou společností a z jakého důvodu by snad mohla jiná společnost potvrzovat příjmy ze zaměstnaneckého poměru žalovaného u jiné společnosti je však nejasné, úvěrující tyto skutečnosti žádným způsobem dále neprověřoval. Příjmy potvrzené subjektem odlišným od zaměstnavatele vzal za prokázané. Takový postup poskytovatele spotřebitelského úvěru nelze označit za postup s odbornou péčí, když na tom ničeho nemůže změnit to, že žalobce uváděl, že žalovaný ve smlouvě potvrdil pravdivost všech uváděných údajů. To, že skutečnost ohledně jeho příjmů byla odlišná, pak žalovaný potvrdil u jednání, když uváděl, že jeho příjem ve skutečnosti nedosahoval částek uvedených v potvrzení. Právní předchůdce žalobce však nemohl spoléhat na pravdivost tvrzení žalovaného v situaci, kdy jím předkládané listiny obsahovaly nápadné nesrovnalosti. Pokud i přesto při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z takto získaných informací o příjmech vyšel, je třeba toto přičíst bez ohledu na případné uvádění nesprávných údajů žalovaným, k tíži žalobce jako právního nástupce úvěrujícího. Osoby, která byla při poskytování spotřebitelského úvěru v pozici odborníka. Pokud jde o prověření výdajů žalovaného, pak sice z předložené listiny nikterak nevyplývá, jak k výši výdajů žalovaný dospěl, avšak sám při jednání potvrdil, že neměl žádné náklady na bydlení, když hradil pouze náklady na obživu, hygienu. Výše výdajů, se kterými tak bylo při prověřování žalovaného úvěrujícím počítáno se tak soudu jeví jako odpovídající. Na druhé straně soud nemůže odhlédnout od toho, že žalobce neprokázal tvrzení o tom, že by jeho právní předchůdce před uzavřením úvěrové smlouvy nahlížel do veřejně dostupných registrů a zkoumal, zda zde nejsou zachyceny nějaké negativní údaje ohledně žalovaného. Z předložené finanční analýzy ani scoringu nevyplývá, že by k takovému prověření došlo. Soud tak i tento postup právního předchůdce žalobce hodnotí jako rozporný s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když nebyly z veřejných zdrojů zjišťovány ani případné jiné závazky žalovaného, pouze závazky u poskytovatele úvěru, ten se tak spokojil pouze se sdělením žalovaného o neexistenci takových závazků. Soud má přitom za to, že pokud by právní předchůdce žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného postupoval s odbornou péčí, musel by dospět k závěru, že žalovaný bude mít se splácením úvěru problém, když opakovaně byl bez dostatečných příjmů. Tato skutečnost se pak projevila i v tom, že s výjimkou první splátky žádnou další splátku řádně ve sjednané výši a včas nesplatil. Ze skutečnosti, že k podpisu žádosti o úvěr, finanční analýzy i scoringu a smlouvy o úvěru došlo v jeden den, pak soud nemůže učinit jiný závěr než ten, že právní předchůdce žalobce neměl dostatečný časový prostor k ověření skutečností tvrzených žalovaným, k nahlédnutí a získání informací z příslušných registrů a přes neúplnost a rozpornost informací získaných pouze od žalovaného přistoupil ihned k poskytnutí úvěru.
15. Soud tedy uzavírá, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve sjednaných splátkách a přes existenci důvodných pochybností ohledně této jeho schopnosti mu spotřebitelský úvěr poskytl, kdy za této situace jde o neplatnou smlouvu a žalovaný je tak povinen v přiměřené lhůtě odpovídající jeho poměrům vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na uvedené je žalobcem tvrzená spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku od počátku neplatná, když soud k této neplatnosti přihlédl dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Soud přitom konstatuje, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez předchozího dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného je jednáním jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy, když negativní dopady takového jednání poskytovatelů úvěrů jsou celospolečenské. V tomto směru se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, kdy s odkazem na předchozí nález (sp. zn. 4084/12) uvedl, že je neakceptovatelné, aby byla poskytována soudní ochrana subjektům, které poškozují zájmy svých klientů.
16. Pokud právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 10 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný by byl povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci jako právnímu nástupci (právní nástupnictví bylo prokázáno předloženým notářským zápisem a smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku) ochuzeného vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobce však sám v řízení tvrdil a prokazoval, že žalovaný již jeho právnímu předchůdci na vyplacenou částku 10 000 Kč uhradil celkem 5 100 Kč, a to ještě před prokazovanými výzvami k úhradě. Žalovaný tak již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalobci (jeho právnímu předchůdci) na poskytnutou jistinu vrátil částku 5 100 Kč, je tak povinen mu doplatit již pouze částku 4 900 Kč.
17. S ohledem na uvedené soud ve výroku I. tohoto usnesení uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4 900 Kč jako zbývající část jistiny vyplacené dle absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy jde o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na prodlení žalovaného s jeho vydáním pak soud v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku žalobci přiznal i nárok na zaplacení úroku z prodlení z této částky ode dne 22 12.2020 do zaplacení, a to ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Při stanovení data, od kterého je žalovaný povinen hradit úrok z prodlení soud vycházel z toho, že bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen žalobci vydat na výzvu. V řízení nebylo prokázáno doručení oznámení o postoupení pohledávky žalovanému, když nebyl předložen důkaz o jeho odeslání. I za situace, kdy by takový důkaz předložen byl, by však soud k tomuto oznámení nepřihlížel, neboť v rozporu s údaji, které byly právnímu předchůdci žalobce známy z neplatné smlouvy, bylo toto oznámení zasíláno na adresu trvalého pobytu žalovaného nikoliv na kontaktní adresu, kde se žalovaný v dané době zdržoval a dosud zdržuje. Soud tak vyšel z předžalobní výzvy právního zástupce žalobce, kterou byl žalovaný seznámen s postoupením pohledávky a vyzýván k úhradě. Ohledně doručení takové výzvy pak platí domněnka dojití daná v ust. § 573 občanského zákoníku, tedy že zásilka odeslaná s využitím poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V daném případě tedy dne 21.12.2020. Ode dne 22.12.2020 tak již byl žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Pokud je dle právní úpravy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v přiměřené době, pak soud při zohlednění výše bezdůvodného obohacení, poměrů žalovaného, který je v současné době bez příjmů, kdy očekává příjem zpočátku roku 2022, uložil žalovanému povinnost splnit ve lhůtě do dvou měsíců, kdy takovou lhůtu má za těchto okolností za přiměřenou.
18. Ve výroku II. pak soud žalobu ve zbytku zamítl, když šlo o nároky jdoucí nad rámec nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nároky vycházející z neplatné smlouvy, případně nárok na zaplacení úroku z prodlení za období předcházející prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení.
19. Ve výroku III. pak o náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když ve věci většinově úspěšný žalovaný na náhradě nákladů řízení ničeho nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně a včas povinnost, která mu byla uložena tímto vykonatelným rozhodnutím, může se žalobce jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.