Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2441/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 12. 2004, č.j. -77, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku družstevní byt č. 076, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v desátém patře a 11. podlaží domu č.p. 2258 P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Z provedeného dokazování vzal za zjištěno, že manželství účastníků uzavřené dne 14. 3. 1975 bylo pravomocně rozvedeno (ke dni 20. 1. 2003), že dnem 25. 8. 1977 se žalobce stal individuálním členem Stavebního bytového družstva v P., že dne 29. 12. 1988 uhradil členský podíl, že rozhodnutím označeného družstva ze dne 31. 1. 1989 mu byl přidělen předmětný byt, že posléze byl převeden jako člen do Stavebního bytového družstva P. (dále „SBD P.“), se kterým dne 4. 3. 1993 uzavřel smlouvu o nájmu předmětného bytu, a že dne 11. 3. 1993 došlo k fyzickému předání bytu. Dále vzal za prokázáno, že počátkem roku 1993 se žalovaná spolu s dětmi účastníků přestěhovala do předmětného bytu z bytu v P. (dále „byt v D. ulici“), který do té doby obývali spolu se žalobcem a vedli v něm společnou domácnost, že žalobce sice zůstal bydlet v bytě v D. ulici, avšak docházel do předmětného bytu a účastníci i přes oddělené bydlení vedli společnou domácnost (žalovaná zajišťovala pro celou rodinu, tj. i pro žalobce vaření, praní, úklid, nákupy, společně trávili rodinné oslavy a svátky a intimně se stýkali ještě začátkem roku 2002), a to až do konfliktu v březnu 2002. Shodná tvrzení účastníků, že nevedli společnou domácnost od roku 1992, uvedená v odůvodnění rozvodového rozsudku, hodnotil soud prvního stupně jako účelová, která měla pouze vést k urychlení řízení o rozvod manželství. Dovodil, že ke dni uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu spolu účastníci trvale žili, a proto jim v souladu s ustanovením § 703 odst. 2 obč.zák. vzniklo k bytu právo společného nájmu a též i společné členství v družstvu; na základě toho žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č.j. -105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ke dni uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu účastníci spolu trvale žili. Okolnost, že se žalobce od roku 1992 z důvodu nutnosti dodržovat přísnou dietu stravoval odděleně od ostatních členů rodiny sama o sobě neznamenala zánik společné domácnosti účastníků a již vůbec ne trvalý rozvrat manželství. V této souvislosti rovněž poukázal na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. , týkajícího se rozvodu manželství účastníků, z něhož vyplývá, že návrh na rozvod podala žalovaná v březnu 2002, že žalobce s rozvodem nesouhlasil s tím, že manželství je sice narušené, nikoliv však trvale rozvrácené, že rozpory mezi účastníky vznikaly (mimo jiné) kvůli stravování, kdy žalobce žalované vytýkal, že není ochotna mu uvařit dietní jídlo, a proto se začal stravovat odděleně, že po odstěhování žalované a dětí za nimi žalobce do předmětného bytu dojížděl, v bytě přespával, měl zde své věci, do roku 1996 hradil režii bytu, na nákladech na domácnost se podílel jen příležitostně nízkými částkami nebo nákupem jídla a s žalovanou se intimně stýkal ještě krátce před zahájením rozvodového řízení. Odvolací soud uzavřel, že manželství účastníků, jakkoliv problematické, fungovalo i po přestěhování žalované prakticky až do podání návrhu na rozvod manželství, neboť účastníci do této doby společně hospodařili způsobem poplatným jejich oddělenému bydlení (žalobce platil nájemné za oba byty) a jejich manželství nepochybně plnilo i výchovnou funkci ve vztahu k jejich společným dětem; za tohoto stavu nelze dovodit, že by na jaře roku 1993 existoval v manželství účastníků stav trvalého rozvratu. Na základě toho se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu i jejich společné členství v družstvu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o a uplatnil v něm dovolací důvod podle Uvádí, že soudy obou stupňů řešily rozhodnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť „právní hodnocení předmětné věci spojené s užitím ust. obč. zák. a s aplikací ust. a odst. 3 obč. zák. je založeno na zásadním logickém pochybení soudu prvního stupně, které neviděl a ani neřešil odvolací soud“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, že jeho závěr týkající se vedení společné domácnosti účastníků do března 2002 je v rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně v dané věci i v řízení o rozvod manželství. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho odvolacími námitkami, odmítl provést jím navržené důkazy (lékařskými zprávami o jeho zdravotním stavu a výslechy účastníků), dal přednost obsahu tvrzení zástupce žalované oproti tvrzením žalobce, nepřihlédl k obsahu žaloby o rozvod manželství, z níž vyplývá, že v době jejího podání (březen 2002), byli oba účastníci (od roku 1978) přihlášeni k trvalému pobytu v P., ani neuvedl, v kterém ze dvou bytů, ke kterým mají účastníci dosud stejné právo, měli vést společnou domácnost. Namítá též, že odvolací soud při svém závěru ohledně existence společného soužití účastníků nerespektoval obsah a znění ustanovení obč.zák., a že z provedených důkazů nevyplynulo, jak si účastníci počínali a naplnili náležitosti společného soužití vyžadované uvedeným ustanovením. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k „opětovnému projednání odvolání“.

Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření uvedla, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, jež mu dovolatel vytýká, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolaní bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel má sám právnické vzdělání, a jím bylo dovolání též sepsáno ( a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Ačkoli dovolatel (formálně) poukazuje na ustanovení , ve skutečnosti (z hlediska obsahové konkretizace dovolacích námitek) napadá správnost právního posouzení věci námitkou, že nebyla prokázána existence společného soužití účastníků ke dni uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu. Obsahově tak polemizuje s hodnocením provedených důkazů, resp. s postupem soudu při provádění dokazování, a uplatňuje tedy dovolací důvod spočívající v tvrzení, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování ( ), případně dovolací důvod podle , jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a že dovolací důvod podle nelze (jak již bylo výše uvedeno) úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle

Vychází-li právní posouzení věci z jiného skutkového základu, než předestírá dovolatel, je bezpředmětné zabývat se námitkou týkající se aplikace ustanovení § 115 a § 703 odst. 2 a 3 obč.zák.; příčinou pro žalobce nepříznivého výsledku řízení totiž není výklad či aplikace právní normy, nýbrž skutková zjištění, na nichž jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací důvod podle , neboť k tzv. jiným vadám řízení, jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle nezakládá.

Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud podle věty první a dovolání žalobce pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty první, , a a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč ( , ve spojení s ustanovením , ve spojení s ustanovením , , ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění účinném do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. října 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu