Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2232/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) K. S., zastoupeného advokátkou, a b) V. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. p., a. s., zastoupenému advokátkou, a 2) České republice, Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení, že nedošlo ke znárodnění a určení vlastnictví k nemovitostem s právem várečným, vedené u Okresního soudu Plzeň–město pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2005, č. j. -689, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby soud určil, že majetková podstata M. p. v P. nebyla v rozsahu určeném výměrem Ministerstva výživy Československé republiky z roku 1948 znárodněna zestátněním. Dále se domáhali určení, že jako právní nástupci původních právovárečníků jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených domů s právem várečným vztahujícím se k M. p. v P.

Okresní soud Plzeň–město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2003, č. j. -558, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že majetková podstata M. p. v P., a to v rozsahu určeném výměrem Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 29. 12. 1948 pod č. j. 128.230/V-1948, nebyla znárodněna zestátněním“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobci 1) K. S., je vlastníkem (podílovým spoluvlastníkem) 1/3 domu čp. 68 s právem várečným vztahujícím se k Měšťanskému pivovaru v P., postaveného na stavební parcele č. 80 v katastrálním území P., obec S., zapsané na LV č. 7453 u Katastrálního úřadu P., že V. H., je vlastníkem (podílovým spoluvlastníkem) 142/360 domu čp. 256 s právem várečným vztahujícím se k M. p. v P., postaveném na stavební parcele č. 211 v katastrálním území P., obec S., zapsané na LV č. 8245 u Katastrálního úřadu P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zápisů v příslušném katastru nemovitostí a zjistil, že žalovaný 1) je vlastníkem části nemovitostí, které před účinností dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále jen „dekret“) byly součástí majetkové podstaty M. p. v P. a které na základě dekretu byly znárodněny zestátněním, a že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku specifikovaných domů. K těmto domům se v minulosti vztahovalo právo várečné a právní předchůdci žalobců byli členy Právovárečného měšťanstva v P. Bez ohledu na to, zda majetková podstata znárodněného M. p. v P. patřila Právovárečnému měšťanstvu v P. nebo jednotlivým právovárečníkům, dospěl k názoru, že byla dekretem znárodněna zestátněním přímo, neboť byly splněny podmínky podle jeho § 1 odst. 1 bod 3. Výměrem Ministerstva výživy Československé republiky z 29. 12. 1948, č. j. 128.230/V-1948 (dále jen „výměr ministerstva výživy“) vydaným podle § 4 odst. 7 dekretu, ve znění zákona č. 115/1948 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru, a vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú. l., o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, byl stanoven rozsah znárodnění ve vztahu k majetkové podstatě M. p. v P., jsou v něm uvedeny konkrétní nemovitosti, druhově jsou specifikovány věci movité a je z něho patrno, že znárodnění podléhají i nehmotná práva. Skutečnost, že výměr není podepsán ministryní, ale za ni jinou osobou, posoudil jako formální chybu, která nečiní z tohoto správního aktu pakt. V současné době navíc neexistuje právní předpis, který by umožňoval přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu z roku 1948; předmětný výměr měl pouze deklaratorní a upřesňující charakter, když ke znárodnění pivovaru, jak uvedeno shora, došlo přímo dekretem. Ohledně druhého žalobního petitu, to je určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky „domů v P. s právem várečným“, vztahujícím se k M. p. v P., soud prvního stupně ohledně samotného vlastnictví domů uvedl, že není dán naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť spoluvlastnictví žalobců na předmětných nemovitostech nikdo nezpochybňuje, je zapsáno v katastru nemovitostí a je respektováno. Pokud ale žalobci spojují s vlastnictvím domů právo várečné - právo na vaření piva, jde podle soudu prvního stupně o nehmotné právo. V této souvislosti odkázal na § 4 odst. 2 dekretu s tím, že se znárodnění týkalo nejen samotného majetku M. p. v P., ale i práva várečného. Konstatoval, že pokud žalobci vztahují své právo várečné k majetkové podstatě měšťanského pivovaru, který byl znárodněn na základě dekretu, nemohou být úspěšní. Dále uvedl, že právo várečné je pojmem historickým, není upraven současným právním řádem a tedy není právem, jehož by se mohli žalobci v současnosti domáhat.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované 1), jejíž odvolání směřovalo pouze do výroku o nákladech řízení, rozsudkem ze dne 5. dubna 2005, č. j. -689, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Shrnul, že určovací žaloba, kterou se žalobci domáhají dvojího určení, má vazbu na majetkovou podstatu M. p. v P. Takto se domáhají rozhodnutí o právech či povinnostech subjektu, který není účastníkem tohoto řízení. Takový požadavek nelze ve sporném, ale ani v nesporném řízení akceptovat. Jde o posouzení naléhavého právního zájmu a navíc o posouzení aktivní či pasivné věcné legitimace jako hmotně právního vztahu účastníka k projednávané věci. Uzavřel, že nedostatek věcné legitimace musel vést k zamítnutí žaloby, nikoliv z důvodů procesních nebo formálně právních, ale na základě nedostatku plynoucího z hmotného práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v . Meritum rozsudku odvolacího soudu shledávají: 1) v tom, že by ve vztahu k prvnímu petitu měl být účastníkem řízení M. p. P., 2) v tom, že ve vztahu k druhému petitu naléhavý právní zájem fyzických osob není dán, pokud žalovaným není M. p. v P., a 3) v úvaze, že proces znárodnění byl započat i ukončen ke dni účinnosti „dekretu prezidenta republiky č. 101, za podmínky, že byla vydána vyhláška č. 26/1946 úředního listu“. Tyto tři teze v podrobnostech rozvádějí a u první z nich uzavírají, že záměnu Právovárečného měšťanstva v P. za M. p. v P. odvolacím soudem považují za jeho mimořádně hrubou chybu. U druhé teze konstatují, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je naprosto nesmyslné, neboť v řízení doložili, že M. p. v P. nikdy nebyl právnickou osobou, neměl právní subjektivitu a nemůže být v postavení žalovaného. M. p. byl pouze označením firmy, pod nímž podnikalo Právovárečné měšťanstvo v P. K třetí tezi uvádějí, že si odvolací soud v otázce dopadu znárodnění protiřečí; jestliže účinky zmíněného dekretu nastávají zpětně až s účinností shora uvedené vyhlášky, nejedná se o jednorázový akt znárodnění, ale o proces dovršený účinností vyhlášky. Dovolatelé nechápou, proč odvolací soud ukončil znárodňovací proces účinností vyhlášky a za dovršení procesu znárodnění nepovažoval až výměr ministerstva výživy, upravující rozsah znárodnění; tento proces ukončil v tom okamžiku, kdy se mu to pro jeho výrok hodilo a z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu „vyzobává“ pouze to, co se mu hodí. S odkazem na jednotlivé důkazy, konkrétní právní normy, judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu dále uzavírají, že nelze než dojít k jimi mnohokrát tvrzenému závěru, že znárodňovací proces M. p. v P. nelze mít za ukončený, právní účinky zestátnění tohoto podniku nemohly nastat a tudíž ani vlastnické právo k zestátněnému podniku nemohlo na československý stát přejít. Zmocnil-li se stát uvedeného pivovaru, aniž by při tom respektoval a naplnil své vlastní zákony, zmocnil se jej násilím, takže vzhledem k obecného zákoníku občanského a k a č. nemohl vlastnictví k tomuto podniku nabýt ani vydržením. V další části dovolání žalobci analyzují otázku práva várečného a v podrobné konfrontaci s názory soudu namítají, že ten si v jeho hodnocení zásadním způsobem odporuje. K tomu shrnují, že naléhavost jejich právního zájmu na určení vlastnictví práva várečného je podpořena nejen všemi jejich argumenty, ale nutno vycházet i ze skutečnosti, že vlastnictví Právovárečného měšťanstva v Plzni nikdy nebylo majetkově vypořádáno a každý člen této korporace má nárok na podíl na tomto majetkovém vypořádání. Závěrem namítají, že byli zkráceni na svém právu na spravedlivý proces, neboť odvolací soud rozhodoval ve stejném senátu jako v meritorně totožném sporu z roku 2002. Přestože námitku podjatosti nadřízený soud zamítl, jsou přesvědčeni, že o podjatost jde. Účastníci řízení i sám odvolací soud se shodují v tom, že důkazně je celý spor uzavřen a rozhodování spočívá pouze na řešení právních otázek. Je jisté, že nemůže být v zásadě rozhodnuto v jedné a téže věci s odstupem dvou let různě; navíc v původním řízení vycházeli žalobci z teze, že existovaly dvě právnické osoby – Právovárečné měšťanstvo v P. a M. p. v P. a tehdejší odvolací rozsudek tuto konstrukci přijal. Šlo o závažnou chybu a žalobci ve věci, v níž podávají dovolání tvrdí, že existovala jediná právnické osoba – Právovárečné měšťanstvo v P. Odvolací soud kopíruje svůj předchozí rozsudek, M. p. v P. považuje za právnickou osobu a nevyrovnává se se změněnou argumentací žalobců oproti předchozímu řízení. Nadto připomínají, že přísedící JUDr. V. F. je členkou Rady reprezentantů Občanské volby P. P., a. s., což žalobcům nebylo v době řízení známo a lze pochybovat o její nepodjatosti. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

V dané věci odvolací soud opřel své rozhodnutí o jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Nicméně jeho rozhodnutí ve výroku I. je věcně správné a v souladu s judikaturou i z dalšího důvodu, který by postačoval k zamítnutí žaloby.

Podle návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Žalobci v souzené věci uplatnili žalobou pod bodem I. nikoli určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva (vlastnického nebo jiného majetkového práva), nýbrž určení neexistence právní skutečnosti - že určitá právní skutečnost není dána (že nedošlo ke znárodnění majetkové podstaty M. p. v P.). Výrok soudu, jímž by bylo určeno, že k zestátnění nedošlo, by nic nestanovil o právním vztahu či právu ke dni rozhodnutí o věci. Šlo by pouze o určení neexistence určité právní skutečnosti, resp. jejích účinků v době před více než 50. lety, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští - viz např. . V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající , pro níž platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil určitý právní vztah či právo za již existující (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999), ale o žalobu jinou v nevypočtenou. V této věci uplatněná žaloba tedy nesplňovala předpoklady žaloby na určení podle , neboť se netýká existence nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani neměla oporu v žádném z ustanovení platného práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. , publikovaný pod č. C 495 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je tedy zřejmé, že v občanském soudním řízení nelze vyhovět žalobě na určení, zda došlo ke znárodnění či nikoliv.

Žalobu pod bodem II. soud prvního stupně zamítl proto, že vlastnické právo žalobců k tam uvedeným nemovitostem je zapsáno v katastru nemovitostí a není žalovanými zpochybňováno. Žalobci tak nemají podle judikatury naléhavý právní zájem na určení tohoto práva (viz R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze ještě poznamenat, že platný právní řád nezná „právo várečné“, které by bylo spojeno s vlastnictvím domu.

K námitce podjatosti soudců se poznamenává, že jde o důvod pro žalobu pro zmatečnost [ ], kterou lze uplatnit v dovolání jen je-li přípustné z jiného důvodu.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení , dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a věty první , neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. října 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu