Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 290/2021
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 38 066,11 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 933 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 933 Kč od 6. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 341,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 933 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 933 Kč od 6. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 341,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 31. 7. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 066,11 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo dne datum a číslo dne datum, na základě kterých původní věřitel poskytl žalovanému tyto peněžní prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy. Z první smlouvy poskytl částku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 27 000 Kč (jistinu, úrok ve výši 3 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 3 000 Kč, odměna za hotovostní inkaso 6 000Kč), a to formou 60. týdenních splátek ve výši 450 Kč počínaje 1. 7. 2018. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 8915 Kč Poslední splátka byla sjednána na 18. 8. 2019. Z druhé smlouvy poskytl pak původní věřitel žalovanému částku ve výši 24 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 45 360 Kč (jistinu, úrok ve výši 4 080 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 800 Kč, odměna za hotovostní inkaso 12 480), a to formou 78. týdenních splátek ve výši 582 Kč počínaje 22. 9. 2018. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 4 152 Kč Poslední splátka byla sjednána na 14. 3. 2020. Dne datum původní věřitel uzavřel se žalobkyní smlouvu o postoupení obou pohledávek, na základě které obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 19. 2. 2021. Hodnota druhé pohledávky ke dni postoupení činila 48 458 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 24 000 Kč, dlužného úroku ve výši 1126 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 4 800 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso ve výši 11 282 Kč a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. Hodnota první pohledávky ke dni postoupení činila 25 085 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 14 066,11 Kč, dlužného úroku ve výši 0 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 0 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso ve výši 4 018,89 Kč a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání jistiny ve výši 14 066,11 Kč z první pohledávky, úroky ve výši 19,32 % ročně částečně kapitalizované, zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované a dále jistiny ve výši 24 000 Kč z druhé pohledávky, úroky ve výši 21,27 % ročně částečně kapitalizované, zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes upomínku neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce i žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřili, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný podepsal s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba, IČO dvě listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru, a to dne datum číslo dne datum číslo. Na jejich základě byla žalovanému poskytnuta dne datum částka ve výši 15 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a dne datum částka ve výši 24 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit první poskytnutou částku ve výši 15 000 Kč v 60ti týdenních splátkách po 450 Kč celkem 27 000 Kč, přičemž 15 000 představuje dle smlouvy jistinu a částka ve výši 12 000 Kč je rozčleněna na úrok, administrativní poplatek a odměnu za hotovostní inkaso. První splátka byla splatná 7 kalendářní den po uzavření smlouvy a následující pak do konce následujícího kalendářního týdne. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 206,15%. Z žalovaným podepsané karty zákazníka ze dne 24. 6. 2018 je patrné, že předchůdkyně žalobkyně od žalovaného žádala sdělení a prokázání údajů o jeho příjmech, výdajích, bydlení, zaměstnání, závazcích a společně vyživovaných osobách. Žalovaný se zavázal zaplatit druhou poskytnutou částku ve výši 24 000 Kč v 78ti týdenních splátkách po 582 Kč celkem 45 360 Kč, přičemž 24 000 představuje dle smlouvy jistinu a částka ve výši 21 360 Kč je rozčleněna na úrok, administrativní poplatek a odměnu za hotovostní inkaso. První splátka byla splatná 7 kalendářní den po uzavření smlouvy a následující pak do konce následujícího kalendářního týdne. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 164,04 %. Obě pohledávky za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 22. 2. 2021. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobce vyplynulo, že žalovaný zaplatil na první pohledávku 8 915 Kč a na druhou pak 4 152 Kč.
5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a původním věřitelem nevznikl uzavřením shora uvedených smluv závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazků – smluv o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 12 000 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit navíc a částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 21 360 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 24 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvách rozčleněna na různé poplatky, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na dvě části: na úroky a poplatek za administrativní činnosti. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 80 % za dobu 60 týdnů (14 měsíců), tedy 69,3 % ročně (ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 206,15 %) a u druhé smlouvy pak úrok ve výši 89 % za dobu 78 týdnů, tedy 59 % ročně (ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 164,04 %) a je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v dané době nepřekračovala 10 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.
7. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná.
8. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 15 000 Kč a 24 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzenou platbu ve výši 8 915 Kč a 4 152 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smluv o úvěru jako celku představovalo plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. a platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný vrátil plnění ve výši 8 915 Kč a 4 152 Kč, aktuální výše bezdůvodného obohacení tedy činí 6 085 Kč představující rozdíl poskytnuté částky 15 000 Kč a vráceného plnění ve výši 8 915 Kč, resp. 19 848 Kč představující rozdíl poskytnuté částky 24 000 Kč a vráceného plnění ve výši 4 152Kč. Součet pak činí 25 933 Kč.
9. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobkyní k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, kterým byla vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 22. 2. 2021. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 23. 2. 2021 a do 10. dne od tohoto data měla žalovaná žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 5. 3. 2021. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 6. 3. 2021 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
10. Soud nad rámec shora uvedeného současně upozorňuje na povinnost poskytovatele spotřebitelských zápůjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Nad rámec shora uvedené argumentace tak soud dodává, že byl sice předložen dokument nazvaný karta zákazníka, z něhož plyne, že si předchůdkyně žalobkyně informace od žalovaného vyžadovala, nakolik však byla pravdivost informací ověřována, doloženo není. Tyto argumenty soud uvádí však jen na okraj. Soud sice na straně jedné nepovažoval tvrzení o splnění povinností předchůdkyně žalobkyně o splnění povinností vztahujících se k prověřování úvěruschopnosti žalovaného za prokázaná, nicméně s ohledem na závěr o neplatnosti závazku již považoval za nadbytečné se touto otázkou dále zabývat.
11. Lhůta k plnění byla uložena dle § 160 o.s.ř.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 341,98 Kč, přičemž tato částka představuje 36,26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,13 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 31,87 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 523 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 38 066,11 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.