Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

38 C 267/2021

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

pro zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 010 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 010 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 194,18 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 010 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 010 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 194,18 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 31. 7. 2021 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 18 780 Kč (jistinu, úrok ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna za hotovostní inkaso 4 000Kč, poplatek za pojištění 240 Kč a poplatek za asistenční službu 540 Kč), a to formou 60. týdenních splátek ve výši 313 Kč počínaje 14. 7. 2019. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen 990 Kč Poslední splátka byla sjednána na 30. 8. 2020. Dne datum původní věřitel uzavřel se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 19. 2. 2021. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 21 763 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 10 000 Kč, dlužného úroku ve výši 1300,01 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso ve výši 3 757,31 Kč, dlužného poplatku za pojištění ve výši 225,44 Kč, dlužného poplatku za asistenční služby ve výši 480,24 Kč a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání jistiny ve výši 10 000 Kč, úroky ve výši 18,84 % ročně částečně kapitalizované, zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované. Žalovaná uvedenou částku žalobkyni ani přes upomínku neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní.

3. V daném případě soud postupoval dle , kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce svůj souhlas vyjádřil již v návrhu, žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaná podepsala dne datum s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba, IČO u nazvanou smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaná se zavázala zaplatit v 60 ti týdenních splátkách po 313 Kč celkem 18 780 Kč, přičemž 10 000 představuje dle smlouvy úvěr a částka ve výši 8 780 Kč je rozčleněna na úrok ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna za hotovostní inkaso 4 000 Kč, poplatek za pojištění 240 Kč a poplatek za asistenční služby 540 Kč. První splátka byla splatná 7 kalendářní den po uzavření smlouvy a následující pak do konce následujícího kalendářního týdne. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 235,65 %. Z žalovanou podepsané karty zákazníka ze dne 7. 7. 2019 je patrné, že předchůdkyně žalobkyně od žalované žádala sdělení a prokázání údajů o jejích příjmech, výdajích, bydlení, zaměstnání, závazcích a společně vyživovaných osobách. Pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, kterým byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 22. 2. 2021. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021 byla žalovaná zástupcem žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobce vyplynulo, že žalovaná zaplatila částku 990 Kč.

5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a původním věřitelem nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení v úvodních ustanoveních smlouvy.

6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měla žalovaná z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 8 780 Kč, kterou měla žalovaná vedle jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. , tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 87,8 % za dobu 60 týdnů (14 měsíců), tedy 75,25 % ročně (ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 235,65 %) a je tedy ujednáním neplatným dle obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v dané době nepřekračovala 10 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.

7. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná.

8. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 10 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzenou platbu ve výši 990 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku představovalo plnění předchůdce žalobkyně žalované plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná vrátila plnění ve výši 990 Kč, aktuální výše bezdůvodného obohacení tedy činí 9010 Kč představující rozdíl poskytnuté částky 10 000 Kč a vráceného plnění ve výši 990 Kč.

9. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. , jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byla žalovaná vyzvána žalobkyní k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, kterým byla vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 22. 2. 2021. Podle č. , se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 23. 2. 2021 a do 10. dne od tohoto data měla žalovaná žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 5. 3. 2021. Jelikož tak žalovaná neučinila, dostala se od 6. 3. 2021 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

10. Soud nad rámec shora uvedeného současně upozorňuje na povinnost poskytovatele spotřebitelských zápůjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. , Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Nad rámec shora uvedené argumentace tak soud dodává, že byl sice předložen dokument nazvaný karta zákazníka, z něhož plyne, že si předchůdkyně žalobkyně informace od žalované vyžadovala, nakolik však byla pravdivost informací ověřována, doloženo není. Tyto argumenty soud uvádí však jen na okraj. Soud sice na straně jedné nepovažoval tvrzení o splnění povinností předchůdkyně žalobkyně o splnění povinností vztahujících se k prověřování úvěruschopnosti žalované za prokázaná, nicméně s ohledem na závěr o neplatnosti závazku již považoval za nadbytečné se touto otázkou dále zabývat.

11. Lhůta k plnění byla uložena dle

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , , (dále jen „ ”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 194,18 Kč, přičemž tato částka představuje 80,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 90,1 % a úspěchu žalované v rozsahu 9,9 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle , a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.