Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2174/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 86.940,- Kč, jako náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění, tvrdíc, že služební pes celní správy ji dne 23.2.2003 napadl v obci S. H. a ublížil ji na zdraví.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8.6.2005, č.j. – 24, uložil žalované zaplatit žalobkyni 86.940,- Kč a náklady řízení. Dovodil, že i když pes B., který žalobkyni pokousal, neplnil služební úkoly, přesto žalovaná ve smyslu § 853 obč. zák., za použití § 420a odst. 2 písm.a) obč. zák., odpovídá za škodu kterou způsobila, neboť neočekávané vybočení z běžného chování psa, ve kterém žalovaná spatřovala důvod ke zproštění se své odpovědnosti, nelze považovat za neodvratitelnou událost mající původ v provozu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2006, č.j. – 47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 28.980,- Kč, ve zbývající části rozsudek změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně – posoudil odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák., a to  z hlediska potřebného dozoru nad zvířetem; porušením právní povinnosti může být i porušení ustanovení § 415 obč. zák. Pes B. by sice žalobkyni nenapadl a nepřekonal oplocení, kdyby nedošlo ke konfliktu žalobkyně s volně pobíhajícím jezevčíkem, kterého B. považoval za druhého člena smečky a mohl mít pocit, že ho musí chránit. To však mohl psovod obou psů vědět a tomu předejít. Nižší přiznanou náhradu za bolestné a ztížení společenského uplatnění odvolací soud odůvodnil tím, že se zřetelem k věku žalobkyně a kvalitě jejího života před úrazem nejde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení , uplatňujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [ ].

Jak uvádí žalovaná v dovolání, její odpovědnost v dané věci není dána podle žádného z ustanovení upravujících odpovědnost za škodu. Prevenční povinnost podle obč. zák. žalovaná neporušila, neboť v řízení nebylo prokázáno, že pes nebyl dostatečně zabezpečen. Naopak znaleckými posudky prokázáno bylo, že pro standartní situace šlo o zabezpečení dostatečné. Útok na žalobkyni byl situací, kterou předvídat nešlo; pes je šelma, která jedná intuitivně, dovozuje dovolatelka,  a pudovému jednání se nedá zabránit, ani je nelze předvídat. Pes byl řádně ustájen a jeho ponechání v kleci, bez možnosti výběhu, by bylo týráním zvířete.

Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě ( ), avšak proti rozhodnutí, proti němuž přípustné není.

Dovolatelka nesprávně dovozuje přípustnost podaného dovolání z ustanovení Proti výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl přirozeně žalovaná není subjektivně oprávněna podat dovolání, neboť jí tímto rozhodnutím nebyla způsobena žádná újma. Z hlediska subjektivní přípustnosti je tudíž žalovaná oprávněna podat dovolání pouze proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 28.980,- Kč. Jelikož tímto výrokem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné pouze podle , a to za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka sama ovšem v dovolání neuvádí ničeho ve prospěch zásadního významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Odtud také plyne, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo.

Do posouzení přípustnosti dovolání v dané věci se tato zákonná východiska promítají potud, že Nejvyšší soud je vázán (ve smyslu, že je povinen z něj vycházet) skutkovým závěrem  odvolacího soudu, že celní inspektor (psovod) mohl s ohledem na okolnosti a osobní poměry vědět, že volně pobíhající jezevčík způsobí problém a B. se tak ocitne v nikoliv běžné situaci. Právní závěr odvolacího soudu, tomuto závěru skutkovému odpovídající, že totiž na porušení povinnosti stanovené v § 415 obč. zák., počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám a na potřebnou míru dohledu je nutno usuzovat z objektivního hlediska, je správný. Odvolací soud toto hledisko zcela přesně vyložil tak, že jde o takové opatření a dohlížení, jaké lze rozumně požadovat s ohledem na konkrétní časovou a místní situaci se zřetelem na přirozenou povahu zvířete. K tomu Nejvyšší soud jen dodává, že takovým preventivním opatřením v dané věci nepochybně bylo oplocení (jeho výška), které pes Brutus ani v mimořádné situaci při svých dispozicích překonat nemohl.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy zcela v souladu s hmotným právem a proto nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce významným.

Podle ustanovení tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl podle ustanovení a

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty prvé, a , neboť žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Jaroslav  Bureš, v. r.

předseda senátu