Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1692/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. října 2004, č. j.

-95,  se  ve výrocích III. a IV. zrušuje  a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se svým návrhem proti žalované domáhal zaplacení odměny za užití výkonů výkonných umělců a za užití zvukových záznamů výrobců těchto záznamů

na diskotéce provozované v pivnici žalované „B. p.“ v B., a za ozvučení restauračního zařízení této provozovny prostřednictvím rozhlasového přijímače za období od 7. 2. 1998 do 31. 12. 1999. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. října 2004, č.j. -95, tento návrh, aby žalovaná byla takto uznána povinnou zaplatit žalobci částku 64.051,60 Kč s příslušenstvím, zamítl. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, s kým jeho pracovník při kontrole u žalované jednal, přičemž příslušný záznam nebyl podepsán provozovatelem. Žalobce současně nezdůvodnil, proč požaduje odměnu za diskotékové produkce a ozvučování prostor pivnice. Nepodařilo se mu rovněž prokázat ani další tvrzení uvedená v žalobě, týkající se prostor, kapacity

a počtu osob. Dále neprokázal, že by po žalované zaplacení žalované částky v minulosti požadoval. Neprokázal též, že by žalovaná tuto částku odmítla uhradit či neuhradila

a dostala se tak do prodlení s plněním.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. října 2004, č.j. -95, výrokem I. připustil změnu žaloby, výrokem II. zrušil rozsudek krajského soudu v odstavci I. výroku ohledně částky 39.996,- Kč s příslušenstvím a řízení ohledně této částky zastavil, výrokem III. změnil rozsudek krajského soudu v odstavci I. výroku ohledně částky 24.055,60 Kč s příslušenstvím tak, že uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci tuto částku s příslušenstvím. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud posoudil předmětnou věc podle § 36 odst. 2 písm. d) a § 36

odst. 3 tehdy platného , ve znění po novele provedené zákonem

č. (dále jen „“).  Konstatoval, že  na rozdíl od řízení

před soudem prvního stupně účastníci učinili nesporným údaje týkající se kapacity sálu, jeho ozvučenosti a počtu produkcí. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce měl oprávnění k výkonu hromadné správy práv výkonných umělců a výrobců zvukových

a zvukověobrazových záznamů na základě rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky ze dne 18. 3. 1996. Podle názoru soudu tak žalovaná porušila práva výkonných umělců, neboť bez jejich souhlasu výkony veřejně šířila, a je proto povinna uhradit za užití výkonu odměnu v souladu se sazebníky žalobce.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen žalované 25. listopadu 2004, přičemž právní moci nabyl dne 1. prosince 2004.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala 25. ledna 2005 žalovaná včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 29. května 2006. Dovolání je podle žalované přípustné ve smyslu ustanovení (dále jen „“). Dovolací důvod spatřuje v právním posouzení otázky, zda společnost vykonávající hromadnou správu autorských práv na základě registrace Ministerstvem kultury ČR je oprávněna bez výjimky vybírat honoráře za využití těchto práv bez ohledu na to, zda má od autorů, jejichž díla byla využita, k tomu pověření. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení Žalovaná se domnívá, že pojem „hromadná správa práv“ nelze vykládat tak, že udělením tohoto oprávnění vzniklo žalobci právo bez dalšího vykonávat správu těchto práv v daném rozsahu

a vybírat poplatky pro všechny autory, jichž se oprávnění týká. Je obecně známo, že žalobce sám připouští, že s řadou umělců působících v České republice smlouvu

o zastupování nemá.

Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil v napadených výrocích označených III. a IV.

K dovolání žalované se vyjádřil žalobce podáním ze dne 4. července 2006. Uvádí, že odvolací soud posoudil námitku žalované ohledně nedostatku jeho aktivní legitimace v souladu se , o hromadné správě autorských práv,

a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 , jímž byl změněn , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle (dále opět již jen \"\") ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením Je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením Je přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud svým rozhodnutím

ve výroku III. změnil dovoláním napadený výrok rozhodnutí soudu prvního stupně

ve věci samé.

Dovolací soud pak uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně přezkoumal

ve vymezeném rozsahu v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné.

Z ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229

odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takováto vada se přitom z obsahu spisu podává.

Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší ( ).

Odlišnost právního náhledu soudu druhého stupně na projednávanou věc, která jinak neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ( ), je  důvodem pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Tím se účastníkům řízení dává možnost uplatnit právo vyjádřit se k věci, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. V opačném případě dochází k narušení zásady dvojinstančnosti řízení a k dotčení zásady na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1d.

V souzené věci soud prvního stupně v zásadě dovodil s odkazem na v řízení provedené důkazy neopodstatněnost uplatněného nároku. Naproti tomu odvolací soud, aniž by jakkoliv zdůvodnil, z jakého důvodu zřejmě považuje tyto závěry za nesprávné (potud napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti), rozsudek soudu prvního stupně změnil a sám rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci konkrétní částku. Rozhodl tak ve věci, aniž rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 221

odst. 1 zrušil. Nepřihlédl tak k zásadě dvojinstančnosti řízení, které tak zatížil vadou ve smyslu ustanovení

S ohledem na popsané skutečnosti proto již z tohoto důvodu nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat v dovoláním napadených výrocích za správný ( ). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) proto toto rozhodnutí v uvedených výrocích zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 3 ), aniž se tak zabýval dalšími v dovolání uplatněnými důvody. K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Pavel  Pavlík, v. r.

předseda senátu