Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 125/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2002, č. j. -266, se odmítá.

II. Dovolání proti druhému výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2002, č. j. -266, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 3. května 2001, č. j. -235, Okresní soud v Semilech (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 18. února 2000, č. j. -196, Krajský soud v Hradci Králové zrušil usnesením ze dne 12.10.2000, č. j. -204 a věc mu vrátil k dalšímu řízení), zamítl žalobu na vydání vstřikovyfukovacího stroje USB 200 výrobní číslo 812 (bod I. výroku). Zbývající (ve výroku označené) věci uložil druhé žalované vydat žalobkyni (bod II. výroku) a vůči prvnímu žalovanému žalobu ohledně požadavku na vydání těchto věcí zamítl (bod III. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že kupní smlouvou ze dne 23. listopadu 1992 (dále též jen „kupní smlouva“) nabyla vlastnictví vstřikovyfukovacího stroje společnost O. a. s. a nikoli žalobkyně, která se na základě leasingové smlouvy uzavřené s O. a. s. dne 26. listopadu 1992 (dále též jen „leasingová smlouva“) stala leasingovou nájemkyní technologického zařízení, které bylo předmětem koupě. Co do režimu jednotlivých věcí, dospěl soud k závěru, že hlavní součástí dodávky byl vstřikovyfukovací stroj a že ostatní věci tvoří jeho příslušenství. O tom, že přídavné zařízení není vázáno na jeden konkrétní typ vstřikovyfukovacího stroje, svědčí podle soudu i to, že došlo k jeho výměně za stroj kvalitnější, dokonalejší a dražší, přičemž rozdíl hradila žalobkyně. Při neexistenci smluvního dodatku, jenž by řešil situaci, kdy místo původního vstřikovyfukovacího stroje byl v důsledku reklamace dovezen stroj jiný, dovodil soud, že vlastníkem nového stroje se stala žalobkyně, jež ho smlouvou o prodeji části podniku ze dne 4. července 1995 (dále též jen „smlouva o prodeji části podniku“) převedla na prvního žalovaného. Příslušenství je nadále ve vlastnictví O. a. s. a žalobkyně na základě trvající leasingové smlouvy je aktivně legitimována k podání žaloby vůči druhému žalovanému, jenž má tyto věci v držení.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. (první výrok) a ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu vůči druhé žalované zamítl (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně i svého předchozího rozhodnutí dospěl k závěru, že O. a. s. vlastníkem předmětných věcí nikdy nebyl, neboť z kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako kupující a italskou společností U. jako prodávající plyne, že O. a. s. převzal toliko povinnost uhradit za žalobkyni peněžité závazky plynoucí ze sjednané kupní smlouvy. Leasingová smlouva je proto absolutně neplatná. Žalobkyně není oprávněným detentorem, své případné vlastnické právo k předmětným věcem pak musela pozbýt na základě smlouvy o prodeji části podniku.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení a c/ (dále též jen „ “), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle , tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Existenci dovolacího důvodu dle spatřuje dovolatelka v tom, že ve smyslu nebyla poučena o možnosti soudu posoudit věc jinak než podle účastníkova právního názoru. Právní názor o neplatnosti leasingové smlouvy se totiž objevil až v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu; předtím oba soudy vycházely z toho, že leasingová smlouva uzavřená mezi O. a. s. a dovolatelkou je platná. Nesprávné právní posouzení věci tkví podle dovolatelky v závěru o neplatnosti leasingové smlouvy. V té souvislosti poukazovala dovolatelka na to, že účastníci se podle leasingové smlouvy, jež vyjadřuje jejich vůli, chovali, a dovolatelka jednotlivé leasingové splátky řádně hradila. Nadto spor o platnost smlouvy, na základě které se O. a. s. měl stát vlastníkem věcí, musí být dle smluvního ujednání předmětem arbitrážního řízení ve Vídni, takže soud by si tuto otázku nemohl vyřešit ani jako předběžnou. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v řešení otázky platnosti kupní smlouvy z 23. listopadu 1992 a leasingové smlouvy z 26. listopadu 1992. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve všech výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení a bez dalšího odmítl.

Proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé, může být dovolání přípustné jen podle a c/ O případ popsaný po písmenem b/ nejde (ve svém prvním rozsudku z 18. února 2000 rozhodl okresní soud v tomto rozsahu o věci stejně jako ve svém druhém rozsudku) a důvod založit přípustnost dovolání podle Nejvyšší soud neshledal.

V případě prvního žalovaného spočívají závěry soudů nižších stupňů na skutkových zjištěních (dovoláním výslovně nezpochybňovaných), že tento žalovaný požadované věci nemá (jsou v držení druhého žalovaného). Ve vztahu ke druhé žalované pak u výroku týkajícího se vydání vstřikovyfukovacího stroje není Nejvyššímu soudu předkládána žádná otázka s judikatorním přesahem (napadené rozhodnutí řeší výlučně specifické okolnosti jednoho konkrétního případu a případné posouzení platnosti kupní smlouvy a leasingové smlouvy je významné jen pro věc samu). Nejvyšší soud proto dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozsudku rovněž odmítl jako nepřípustné podle a

Dovolání proti druhému (měnícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle , avšak není důvodné.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dán dovolací důvod dle Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro právní posouzení věci je zásadní především prověření platnosti smlouvy o prodeji části podniku. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí mimo jiné na závěru, proti němuž žalobkyně v dovolání nebrojí, že smlouva o prodeji části podniku, jejímž předmětem byly i věci, jejichž vydání se dovolatelka domáhá, je platná.

Prodejem podniku přechází dnem účinnosti smlouvy na kupujícího všechna práva a závazky, na které se prodej vztahoval (§ 477 odst. 1 obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“) v rozhodném znění, a to i tehdy, byla-li prodávána část podniku dle § 487 obch. zák. v rozhodném znění. Žalobkyně tedy smlouvou ze 4. července 1995 převedla na prvního žalovaného nejen věci ve svém vlastnictví, ale došlo též k přechodu práv a povinností z těch závazkových vztahů, které se týkaly části podniku, tedy které souvisely s hospodářskou činností této části podniku. Takto na věc nahlíženo je pro souzenou věc bez významu, zda dovolatelka na prvního žalovaného smlouvou o prodeji části podniku převedla vlastnictví k věcem nebo toliko práva vyplývající z leasingové smlouvy. V každém z obou uvedených případů, jež v dané věci s ohledem na skutková tvrzení účastníků přicházejí v úvahu, totiž účinností smlouvy o prodeji části podniku přestala být osobou oprávněnou k podání reivindikační žaloby. Jinak řečeno, pro zamítavé rozhodnutí o žalobě na vydání věcí je v souzeném případě postačující závěr, že žalobkyně smlouvou o prodeji podniku pozbyla těch práv, jejichž existencí je úspěšnost takové žaloby podmíněna (žalobkyně není ani vlastníkem, ani oprávněným detentorem věcí). Za výše popsaného stavu věci je již nadbytečné zabývat se v rovině právní tím, zda jsou platné smlouvy uzavřené mezi O. a. s. a žalobkyní dne 26. listopadu 1992 a mezi O. a. s. a prvním žalovaným 22. prosince 1998, nebo tím zda věci uvedené ve druhém výroku napadeného tvoří příslušenství věci hlavní, či její součást. Jakákoliv zjištění v tomto směru učiněná nutně musí zůstat bez vlivu na výsledek dovolacího řízení, neboť zodpovězení těchto otázek je pro řešení věci bez významu.

Nejvyšší soud dále uvádí, že neshledal ani existenci dovolacího důvodu dle Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí i na závěru o platnosti smlouvy o prodeji části podniku, jejímž předmětem byly žalobkyní požadované věci, jak se podává shora, pak závěr o (ne)platnosti leasingové smlouvy (a s ním spojené případné poučení podle ) výsledek řízení se zřetelem k tomu, co bylo řečeno o dovolacím důvodu dle , ovlivnit nemůže.

Dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo a ze spisu se nepodávají ani jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti ( ); Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž je přípustné, zamítl ( věta první, 243b odst. 2 část věty před středníkem ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení , a odůvodněn procesním úspěchem žalovaných, u nichž však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu