Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 761/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. dubna 2002 č. j. -140 (poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. listopadu 2001 č. j. -123 zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. listopadu 2000 č. j. -104 a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení) uložil prvému žalovanému zaplatit žalobci částku 32 000 Kč, druhému žalovanému uložil vydat žalobci vozidlo TATRA 815, žalobu v části, ve které se žalobce domáhal proti prvému žalovanému vydání vozidla typu TATRA 815, zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel 27. 3. 1993 smlouvu o koupi vozidla TATRA 815 a téhož dne vozidlo od prodávajícího fakticky převzal. Dne 1. 4. 1993 uzavřel s druhým žalovaným podle a násl. (dále jen „ “) smlouvu o sdružení, kterému vozidlo pro účely sdružení poskytl. Od smlouvy o sdružení druhý žalovaný odstoupil dopisem z 21. 12. 1995, který byl žalobci v prosinci toho roku doručen, takže sdružení zaniklo po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty ke dni 31. 3. 1996. Soud prvního stupně hodnotil tato zjištění podle a dovodil, že žalobce se stal vlastníkem předmětného vozidla dne 27. 3. 1993, kdy vozidlo převzal od prodávajícího a jeho vlastníkem zůstal i po uzavření smlouvy o sdružení s druhým žalovaným, neboť uzavřením smlouvy o sdružení, které nemá ve smyslu právní subjektivitu, nedochází ke změně vlastnického vztahu k věci, která byla pro účely sdružení poskytnuta. Okamžikem poskytnutí věci podle vzniká ostatním členům sdružení právo tuto věc bezplatně užívat. Soud prvního stupně dále zjistil, že vozidlo užíval od 7. 12. 1995 do 6. 9. 1998 prvý žalovaný, a to na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku, kterou s ním uzavřel za sdružení druhý žalovaný, a do března 1996 platil sjednané nájemné. Žalobce pak dne 5. 6. 1996 od smlouvy o pronájmu vozidla odstoupil pro nezaplacení nájemného za duben a květen 1996 a vyzval prvého žalovaného k vydání vozu. Uvedenou smlouvu posoudil soud prvního stupně podle a násl. jako platnou smlouvu o nájmu dopravního prostředku uzavřenou pro dosažení sjednaného účelu sdružení, s tím, že nájem trval i po zániku sdružení a k platnému zániku nájmu došlo až uvedeným odstoupením od smlouvy o nájmu dopravního prostředku žalobcem. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se důvodně, z titulu vlastnického práva, domáhá podle vydání vozidla na druhém žalovaném, který je od prvého žalovaného po skončení nájmu převzal a má od 6. 9. 1998 ve svém držení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2003 č. j. -168 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému ve výroku o věci samé potvrdil a změnil výrok o nákladech řízení, ve vztahu k prvnímu žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil, v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o vlastnictví předmětného vozidla, které v souladu s nabyl žalobce na základě kupní smlouvy jeho převzetím od prodávajícího dne 27. 3. 1993, a také se závěrem, že ke změně vlastnického práva následným uzavřením smlouvy o sdružení podle a násl. nedošlo. Nabývání vlastnictví k věcem movitým váže zákon zásadně na jejich převzetí a další skutečnosti, např. z jakého účtu a kdy byla kupní cena zaplacena, jak bylo namítáno v dané věci, nejsou pro vznik vlastnictví významné. Pokud bylo nepochybně zjištěno, že předmětný vůz je v držení druhého žalovaného, který neprokázal právní důvod k jeho držbě, je povinen jej vydat bez ohledu na jiné soudní spory vedené účastníky řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci po právní stránce, a dále že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nabyl k předmětnému vozu vlastnické právo. Poukázal na to, že vozidlo nebylo fyzicky převzato 27. 3. 1993, z čehož vycházely soudy obou stupňů, nýbrž až dnem 21. června 1993, kdy byl jako držitel zapsán do velkého technického průkazu žalobce, to znamená v době trvání sdružení. Jako v předchozím řízení poukázal dovolatel na to, že cena vozu byla uhrazena z prostředků sdružení a dále na to, že v jiných sporech, týkajících se stejného vozu a stejných účastníků, vycházel soud prvního stupně i odvolací soud ze závěru, že majetek nabytý za trvání sdružení je ve spoluvlastnictví jeho účastníků. Závěr přijatý odvolacím soudem ohledně vlastnictví vozu v dané věci je podle jeho názoru v rozporu se závěry, které přijaly soudy v jiných pravomocně ukončených řízeních. Dovolatel dále poukázal na to, že nebyl při ústním jednání dne 24. září 2003 poučen jako účastník řízení o možnosti vznesení námitky podjatosti nebo složení senátu, což hodnotí jako zásadní procesní pochybení. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a přikázání věci jinému odvolacímu soudu k novému projednání.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací [( (dále jen („ “)] po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle přípustné, neboť soud prvního stupně byl při svém rozhodování vázán závazným právním názorem odvolacího soudu ohledně okamžiku převodu vlastnického práva k předmětného automobilu na žalobce, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, i když z poněkud jiných důvodů, než uvedl odvolací soud.

Rozhodující totiž je, že kupní smlouvu s původním vlastníkem automobilu uzavřel žalobce ještě před uzavřením smlouvy o sdružení mezi žalobcem a prvním žalovaným. Pak již není rozhodující, zda žalobce vozidlo převzal dne 27. 3. 1993 či dne 21. 6. 1993. V obou případech totiž přešlo vlastnictví vozidla na žalobce a druhý účastník sdružení jej měl pouze v bezplatném užívání ( poslední věta ). Z hlediska otázky nabytí vlastnictví předmětného vozidla není rovněž právně významné, zda byla případně kupní cena uhrazena z prostředků sdružení.

Řízení netrpí ani vadou uváděnou dovolatelem. Účastníci byli soudem poučeni podle již dne 3. 10. 2001 (viz č. l. 121).

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a Nejvyšší soud proto podle dovolání druhého žalovaného jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , ve spojení s , a 151 odst. 1 , když druhý žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. září 2006

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu