Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 712/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 10.12.2002 se žalobkyně domáhala určení, že „důvody pro vydědění žalobkyně jejím otcem R. R., zemřelým dne 10.3.2001 v K. V., uvedené vě o vydědění ze dne 6.12.1994, nejsou dány“.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13.6.2005, č.j. -17, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „žaloba byla podána nesprávně na určení důvodu vydědění, nikoliv na určení, že žalobkyně je dědičkou“; že „žaloba byla podána po uplynutí lhůty stanovené k podání žaloby“; že „jde o procesní lhůtu soudcovskou, která může být soudem prodložena, její zmeškání však nemůže být prominuto“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.10.2005, č.j. -54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli, kterými jsou žalobkyně a oba žalovaní, vznikl spor o to, zda jsou dány důvody pro vydědění žalobkyně uvedené zůstavitelem vě o vydědění ze dne 6.12.1994, postupoval soud prvního stupně správně, vydal-li v řízení o dědictví usnesení způsobem stanoveným v ust. “; že „usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9.1.2002, sp.zn. , zcela vyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením , neboť je v něm řádně označena žalobkyně, kterou soud odkazuje, aby podala žalobu na určení, že je dědičkou, a je v něm stanovena lhůta pro podání žaloby třicet dnů“; že „žalobkyně žalobu na určení, že je dědičkou nepodala, podala žalobu na určení neexistence důvodu vydědění a takováto žaloba, s ohledem na platný , není způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu“; že „z těchto důvodů žaloba nemohla být úspěšná“; že „v této souvislosti je zcela nerozhodné, zda žaloba byla podána ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně usnesením ze dne 9.1.2002, sp.zn. “.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „žaloba, která byla podána, že důvody vydědění nejsou dány, neodporuje žádnému ustanovení a v případě, že žaloba nebyla podána ve smyslu ustanovení , je žalobkyně povinna tvrdit a prokázat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení tak, jak stanoví , což žalobkyně prokázala při jednání u okresního soudu“; že „v případě, že by tak neučinila, je soud povinen žalobkyni o této skutečnosti poučit“; že „nikdy nebyla poučena o skutečnosti, že podaná žaloba by byla neplatná“; že „také nikdy nebyla poučena o procesní lhůtě soudcovské, která může být soudem prodloužena a že její zmeškání nemůže být prominuto“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení)  ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.

]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V daném případě soudy při posouzení otázek náležitostí žaloby ve smyslu ustanovení

a důsledků marného uplynutí lhůty stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp.zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.2006, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2006). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. září 2006

JUDr. Roman   Fiala

předseda senátu