Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 683/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 6.12.2004 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou ze zákona ve II. dědické skupině po D. J., zemřelém dne 28.5.2004“ (dále též jen „zůstavitel“). Uvedla, že „zůstavitel byl svobodný, bezdětný“; že „jako dědicové ve II. dědické skupině ze zákona tak v úvahu přicházejí rodiče zůstavitele žalovaní pan M. a paní E. J., a dále žalobkyně ve smyslu § 474 odst. 1 obč.zák., když tato žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu o společnou domácnost též pečovala“; že „žalovaní popírají tvrzení žalobkyně a tato je nucena domáhat se, s ohledem na usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. -44 ze dne 12.10.2004, určovací žalobou uznání svého dědického práva u soudu“.

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 12.5.2005, č.j. -53, žalobě vyhově a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 9.200,- Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „v daném případě jsou prokázány oba znaky společné domácnosti – trvalé bydlení (od roku 2000) a společné uhrazování nákladů na své potřeby“; že „pro splnění druhé podmínky není třeba, aby příslušníci domácnosti přispívali na společné potřeby pouze finančně“; že „ekonomicky domácnost zajišťoval zůstavitel, domácí práce vykonávala žalobkyně“.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.9.2005, č.j. -78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.132,50 Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „pokud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že sice z převážné míry finančně chod domácnosti zajišťoval zůstavitel, avšak žalobkyně se aktivně podílela na výkonech domácích prací, a je zárověň nepochybné, že žalobkyně se zůstavitelem takto žila a společně hospodařila nejméně od léta 2000 do dne úmrtí zůstavitele, pak nelze než uzavřít, že se žalobkyni podařilo prokázat naplnění podmínky soužití ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 obč.zák.“; že „soud prvního stupně neopomenul zjištění vyplývající ze svědecké výpovědi Heleny Srbové, když i okresní soud připouští, že jmenovaná byla s největší pravděpodobností intimní přítelkyní zůstavitele s tím, že tato skutečnost sama o sobě nevylučuje existenci společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem“; že „o tom, jaká byla perspektiva trvání vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní, s ohledem na uvedený další vztah zůstavitele, lze nyní jen spekulovat, existence tohoto jiného zřejmě intimního vztahu zůstavitele však bez dalšího automaticky nevylučuje trvání společné domácnosti zůstavitele a žalobkyně ke dni jeho úmrtí“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení Namítají, že soudy „správně nevyhodnotily právní podmínky a předpoklady dědění ve druhé dědické skupině a skutkovým zjištěním neodpovídají jejich právní závěry“; že „byť to ustanovení o.z. výslovně neupravuje, je nesporné, že spolužití musí být nepřetržité“; že „v daném případě by byla tato časová podnmínka splněna, žila-li by žalobkyně se zůstavitelem ve společné domácnosti nepřetržitě od 29.5.2003 do 29.5.2004“; že „soudy obou stupňů nepochybovaly o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem od léta 2000 do 28.5.2004, byť tomu neodpovídá důkazní situace“; že „odvolací soud dochází na základě důkazní situace k nesprávným závěrům, byť správným východiskem je judikatura o trvalé povaze oboustranného a souhlasného úmyslu osob tvořících domácnost žít v trvalém životním společenství, přičemž judikatura vyžaduje, aby tato vůle byla prokázána objektivně“; že „jediný  provedený důkaz objektivně neprokazuje, že v celé předmětném období měl zůstavitel v úmyslu udržovat toto společenství trvale, nikoli jen na přechodnou dobu“; že „uvažuje-li odvolací soud ve svém právním názoru, že o perspektivě soužití lze jen spekulovat, připouští tím nepřímo, že zůstavitelovou vůlí mohlo být vztah se žalobkyní ukončit (pokud ho již dávno neukončil)“; že „analogie vedlejšího intimního vztahu s extramatrimoniálním vztahem odvedla odvolací soud od právní podstaty problému“; že „existence intimního vztahu s jinou ženou nemusí vylučovat trvání manželství, ale u společného soužití to musí vzbuzovat pochybnosti o trvalé povaze vůle setrvávat v partnerství“; že „v daném případě navázání intimního vztahu, který H. S. označila za trvalý a perspektivní, časově zapadá do doby, kdy se zůstavitel se žalobkyní rozchází“; že „pochybnosti o existenci vztahu a vůli zůstavitele v něm setrvat není schopen odstranit ani fakt, že žalobkyně v době oznámení nehody v bytě setrvávala“; že „soudy správně nevyhodnotily splnění zákonné podmínky společného uhrazovaní nákladů na své potřeby“; že „žalobkyně měla svůj příjem, takže měla a mohla uhrazovat společné náklady na své potřeby finančně“; že „“žalobkyně jediným dokladem nedoložila, že se svými příjmy podílela finančně na uspokojování společných potřeb jejích a zůstavitele“; že „svěděk Š. sice uvedl, že žalobykně pomáhala při úklidu po rekonstrukci, ale z toho jednoznačně nevyplývá, zda to byly úkony nahrazující finanční úhradu společných nákladů nebo jen partnerská či přátelská pomoc“; že „podle názoru dovolatelů nebyla prokázána ani existence dalšího znaku společné domácnosti – spolužití“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení)  ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když dovolatelé v dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobují kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejich námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelů pro posouzení věci významné. Dovolatelé, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírají vlastní skutkové závěry (že „byť to ustanovení § 474 o.z. výslovně neupravuje, je nesporné, že spolužití musí být nepřetržité“; že „v daném případě by byla tato časová podmínka splněna, žila-li by žalobkyně se zůstavitelem ve společné domácnosti nepřetržitě od 29.5.2003 do 29.5.2004“; že „soudy obou stupňů nepochybovaly o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem od léta 2000 do 28.5.2004, byť tomu neodpovídá důkazní situace“; že „jediný  provedený důkaz objektivně neprokazuje, že v celé předmětném období měl zůstavitel v úmyslu udržovat toto společenství trvale, nikoli jen na přechodnou dobu“; že „uvažuje-li odvolací soud ve svém právním názoru, že o perspektivě soužití lze jen spekulovat, připouští tím nepřímo, že zůstavitelovou vůlí mohlo být vztah se žalobkyní ukončit (pokud ho již dávno neukončil)“; že „v daném případě navázání intimního vztahu, který H. S. označila za trvalý a perspektivní, časově zapadá do doby, kdy se zůstavitel se žalobkyní rozchází“; že „pochybnosti o existenci vztahu a vůli zůstavitele v něm setrvat není schopen odstranit ani fakt, že žalobkyně v době oznámení nehody v bytě setrvávala“; že „žalobkyně měla svůj příjem, takže měla a mohla uhrazovat společné náklady na své potřeby finančně“; že „“žalobkyně jediným dokladem nedoložila, že se svými příjmy podílela finančně na uspokojování společných potřeb jejích a zůstavitele“; že „svěděk Š. sice uvedl, že žalobykně pomáhala při úklidu po rekonstrukci, ale z toho jednoznačně nevyplývá, zda to byly úkony nahrazující finanční úhradu společných nákladů nebo jen partnerská či přátelská pomoc“). Na těchto skutkových závěrech pak dovolatelé budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaných tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Žalovaní v dovolání dále namítají, že „odvolací soud dochází na základě důkazní situace k nesprávným závěrům, byť správným východiskem je judikatura o trvalé povaze oboustranného a souhlasného úmyslu osob tvořících domácnost žít v trvalém životním společenství, přičemž judikatura vyžaduje, aby tato vůle byla prokázána objektivně“; že „analogie vedlejšího intimního vztahu s extramatrimoniálním vztahem odvedla odvolací soud od právní podstaty problému“; že „existence intimního vztahu s jinou ženou nemusí vylučovat trvání manželství, ale u společného soužití to musí vzbuzovat pochybnosti o trvalé povaze vůle setrvávat v partnerství“.

Podle ustanovení § 474 odst.1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst.1 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.

Odvolací soud při posouzení otázky trvalosti povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem (vycházel ze závěru, že „soud prvního stupně neopomenul zjištění vyplývající ze svědecké výpovědi H. S., když i okresní soud připouští, že jmenovaná byla s největší pravděpodobností intimní přítelkyní zůstavitele s tím, že tato skutečnost sama o sobě nevylučuje existenci společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem“; že „o tom, jaká byla perspektiva trvání vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní, s ohledem na uvedený další vztah zůstavitele, lze nyní jen spekulovat, existence tohoto jiného zřejmě intimního vztahu zůstavitele však bez dalšího automaticky nevylučuje trvání společné domácnosti zůstavitele a žalobkyně ke dni jeho úmrtí“) v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 115 a § 474 odst.1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska této právní otázky, nemůže mít zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. září 2006

JUDr. Roman   Fiala, v. r.

předseda senátu