Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2899/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, č. j. -115, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2004, č. j. -83, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (též viz označení výše), jímž se ukládá žalovanému povinnost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku nebytové prostory v suterénu a prvním nadzemním podlaží domu čp. 344 v Š. ulici č. 1 v P., jak jsou podrobně popsány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný byl zavázán, aby straně žalující nahradil náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor, sjednaná dne 20. 2. 1991 mezi právním předchůdcem žalobce (Ú. s. p. – D. d.) a žalovaným na dobu do 31. 12. 2011, je absolutně neplatná podle a , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť nebyl nalezen soulad mezi stavebním určením pronajatých prostor a sjednaným účelem nájmu; ostatními – žalobcem tvrzenými – důvody neplatnosti smlouvy se odvolací soud nezabýval. Proto žalovaný užíval nebytové prostory bez právního důvodu a stíhá ho povinnost je vyklidit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž dovodil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatel obšírně shrnul průběh celé věci ze svého pohledu a ve výčtu dovolacích důvodů vypsal celou řadu důvodů (otázek), z nichž vyvozoval oprávněnost dovolání. Uvedl zejména, že v souvislosti z uzavřením nájemní smlouvy v roce 1991 obstaral potřebné souhlasy k prodeji v pronajatých prostorách, a že by případné nedodržení (nesoulad stavebního určení prostor s účelem nájmu) mělo jít k tíži žalobce a že předmětná smlouva tedy není absolutně neplatná. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek nižší instance a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce žádal ve vyjádření k dovolání, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť v něm není vymezena žádná hmotněprávní otázka, jež by navozovala zásadní právní význam napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání včas ( ). Dovolání žalovaného svým obsahem odpovídalo dovolacímu důvodu podle (nesprávné právní posouzení věci); bylo však nezbytné nejprve posoudit, zda je toto dovolání přípustné pro tvrzený zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu, tedy podle

Z alternativ přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, jak jsou vypočteny v , nebylo možné shledat naplnění podmínek spočívajících v neexistenci nebo kontradikci judikatury nižších soudů či soudu odvolacího – jde o skutkově specifický případ, jehož právní řešení nevykazuje judikatorní přesah. Dovolací soud však posoudil věc tak, že řešení dovolatelem nastolené právní otázky (neplatnost nájemní smlouvy vzhledem k předchozímu kolaudačnímu určení prostor a nynějšímu sjednání způsobu jejich užívání), jež je nepochybně pro věc samu určující, je v rozporu s hmotným právem.

Posouzení žádoucího souladu mezi stavebním určením nebytových prostor a účelem jejich nájmu, jak tento soulad požadovalo v době sjednání nájemní smlouvy ustanovení , vychází zajisté z výkladového závěru, podle něhož lze smlouvu o nájmu nebytových prostor platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu stavebního zákona určeny jako nebytové kolaudačním rozhodnutím případně stavebním povolením, a to jen k účelu, jenž byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven; změna způsobu užívání prostor by musela být podložena rozhodnutím příslušného stavebního úřadu o této změně podle výše citovaného ustanovení stavebního zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. ).

Podle okolností případu však soud, byť z kolaudačního rozhodnutí v zásadě vychází, nemusí být tímto rozhodnutím vázán za takového stavu, kdy byly prostory, ač původně zčásti třeba i bytové, užívány po desetiletí k určitému účelu jako nebytové s vědomím a souhlasem stavebního úřadu (srov. závěry usnesení NS ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. , a rozsudku téhož soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. ).

Odvolací soud vycházel z kolaudačního rozhodnutí z 11. 9. 1924, podle něhož byly v suterénu domu sklepní prostory a v prvním nadzemním podlaží byt správce a jídelna. Odbor výstavby příslušného ObNV však dne 12. 12. 1963 povolil provedení stavebních úprav sociálního zařízení, kuchyně a jídelny v přízemí objektu, v souladu s projektovou dokumentací. Pokud byl ve smlouvě z 20. 2. 1991 sjednán účel nájmu „provozování prodejny smíšeného zboží s kantýnou – tj. k účelům provozně výrobním, obchodním, skladovým, administrativním“, pak dovolací soud není toho názoru, že by tu vznikl zásadní rozpor mezi dohodnutým účelem nájmu a dokumentovaným stavebním určením předmětných prostor.

Nájemní smlouva ve svých ostatních dosud zjištěných náležitostech vyhovovala ustanovení ve znění platném v době jejího uzavření. Ke sporným otázkám zde třeba dodat, že smlouva je zcela konkrétní včetně číslovaných dodatků, že právní subjektivitu předchůdce žalobce a tím i věcnou legitimaci k jejímu sjednání posoudil s kladným výsledkem již soud prvního stupně, a že také popis suterénních prostor považuje dovolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – za dostatečně určitý.

Jedinou dosud neřešenou otázkou, jíž se ostatně bude nutno zabývat v dalším průběhu řízení, je splnění podmínky souhlasu správního orgánu s nájmem místností jako určených k provozování obchodu a služeb ( ). Žalobce tvrdil již v žalobě, že souhlas nebyl dán, žalovaný však kontroval tvrzením o dopisu tehdejšího pronajímatele Obvodnímu národnímu výboru v Praze 6 ze dne 13. 7. 1990 (, k tomu jeho příloha č. 3). Nelze tedy vyloučit ani vyslovení zmíněného souhlasu, ani jeho nahrazení zákonnou fikcí ve smyslu posledně citovaného ustanovení zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Obojímu by nasvědčovala poměrně bohatá korespondence se správním orgánem, kterou žalovaný předložil k aspektům povolení prodeje v nebytových prostorách.

Pokud by i podmínka souhlasu správního orgánu s nájmem nebytových prostor byla splněna, pak je důvod posoudit nájemní smlouvu ze dne 20. 2. 1991 jako platně uzavřenou, v souladu s Z toho by pak rezultoval i odlišný právní názor na požadavek vyklizení nebytových prostor žalovaným.

Dovolání bylo tedy ve smyslu přípustné a také důvodné, neboť došlo podle k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že zrušil nejen dovoláním bezprostředně napadený rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek první instance, trpící stejnou vadou, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (, 3 ).

V dalším průběhu řízení budou nižší instance, jež rozhodnou též o nákladech tohoto dovolacího řízení, vázány právním názorem dovolacího soudu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 14. září 2006

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu