Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 294/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 22.11.2004, č.j. -156, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „je dědicem po zůstaviteli B. Z., nar. 12.10.1917, zemřelého dne 3.12.2002“, a že „závěti sepsané zůstavitelem B. Z. formou notářských zápisů ze dne 7.2.2001 a 3.7.2002 pod č.j. NZ 14/2001 a NZ 58/2002 jsou neplatné“; uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň – město na náhradě nákladů řízení částku 11.945,- Kč; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť „je nutné postavit najisto, zda závěť, podle níž se dědičkou stává žalovaná, je platná či ne“; že „ostatně k podání takové žaloby byl žalobce i vyzván usnesením vydaným v rámci dědického řízení“; že „zůstavitel ve výše uvedených dnech při soupisu závětí nejednal v duševní poruše, která by jej k tomuto právnímu úkonu činila neschopným, proto neshledal neplatnost těchto závětí“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.3.2005, č.j. -177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že žalobce podal dne 29.1.2003, v průběhu dědického řízení po B. Z., žalobu na určení neplatnsti závětí ze dne 7.2.2001 a 3.7.2002, když až posléze byl usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17.3.2003, sp.zn. , vyzván k podání žaloby na určení, že je dědicem po zůstaviteli B. Z.“; že proto „soud prvního stupně zkoumal, zda je naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závětí výše uvedených a na určení, že Ing. V. Z. je dědicem po svém bratru V. Z.“; že soud prvního stupně „pak správně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem zde je, neboť pokud by vycházel z výše uvedeného usnesení v dědickém řízení, nebylo by třeba vůbec naléhavý právní zájem na určovací žalobě zkoumat, když vyplývá z právního předpisu“; že „právní závěr soudu o tom, že zůstavitel byl v době sepsání závětí v roce 2001 a 2002 způsobilým k právním úkonům je zcela v souladu se skutkovým zjištěním“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „soudy se neměly opírat pouze o tvrzení znalce a především měly vzít v potaz i tvrzení jeho samotného – tedy žalobce, neboť on sám svého zesnulého bratra velmi dobře znal a on nejlépe registroval a vnímal změny v chování svého bratra“; že „znalecký posudek byl zpracován povrchně a znalec se zcela nevypořádal s celou problematkou“; že „studiem odborné literatury dospěl k závěru a přesvědčení, že se u jeho bratra na sklonku života vyvinula takzvaná vaskulární demence, která je z forenzního hlediska závažnou odnoží Alzhaimerovy choroby“; že „tato nemoc byla u zůstavitele nepochybně přítomna i v době, kdy učinil obě závěti“; že sporné „závěti by soud měl prohlásit za neplatné, neboť nebyly učiněny osobou způsobilou k právním úkonům“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení)  ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když dovolatel v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je „zásadního právního významu“, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „soudy se neměly opírat pouze o tvrzení znalce a především měly vzít v potaz i tvrzení jeho samotného – tedy žalobce, neboť on sám svého zesnulého bratra velmi dobře znal a on nejlépe registroval a vnímal změny v chování svého bratra“; že „znalecký posudek byl zpracován povrchně a znalec se zcela nevypořádal s celou problematkou“; že „studiem odborné literatury dospěl k závěru a přesvědčení, že se u jeho bratra na sklonku života vyvinula takzvaná vaskulární demence, která je z forenzního hlediska závažnou odnoží Alzhaimerovy choroby“; že „tato nemoc byla u zůstavitele nepochybně přítomna i v době, kdy učinil obě závěti“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc („závěti by soud měl prohlásit za neplatné, neboť nebyly učiněny osobou způsobilou k právním úkonům“), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. září 2006

JUDr. Roman  Fiala, v. r.

předseda senátu