Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 757/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. Ch.,  zastoupeného  advokátkou,  proti žalovanému D. Š., družstvu  zastoupenému  advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června, č. j. – 179, takto:

I.    Dovolání žalovaného se odmítá.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 4. 10. 2000 (který je soudy považován za doručený dnem 26. 10. 2000) žalovaný sdělil žalobci, že  s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení . Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce, který byl dne 1. 9. 2000 rozhodnutím představenstva D. Š. odvolán z funkce ředitele tohoto družstva a jemuž představenstvo uložilo předat agendu družstva do 30. 9. 2000, „ke stanovenému datu nesplnil tento úkol ze dne 1.9.2000, tj. předání agendy D. Š. související s ukončením funkce ředitele D. Š., zejména:

a) předání majetku D. Š. s tím, že odmítl provést inventarizaci majetku před odstěhováním D. Š. z prostor na ul. Č. 2, H.-m.,

b) předání originálů zápisů z jednání představenstva D. Š., které jsou majetkem D. Š.“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 31. 8. 2000 byl odvolán z funkce ředitele žalovaného, že žalovaný s ním nedohodl jeho další pracovní zařazení ani mu nenabídl jinou vhodnou práci a že o tom, že s ním měl být okamžitě zrušen pracovní poměr, se dozvěděl až z potvrzení o zaměstnání ze dne 2. 11. 2000, v němž bylo uvedeno, že jeho pracovní poměr u žalovaného trval od 28. 1. 1999 do 26. 10. 2000 a že byl zrušen z důvodů uvedených v ; okamžité zrušení pracovního poměru mu přitom nebylo nikdy doručeno. Protože se nedopustil žádného trestného činu ani neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, považuje žalobce skončení pracovního poměru za neplatné.

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č.j. -157, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dne 4. 10. 2000 z důvodu „ust. § 53 odst. 1b) z.p.“ je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 10.946,- Kč k rukám advokátky JUDr. D. S. Po provedeném dokazování dovodil, že  formální předpoklady okamžitého zrušení pracovního poměru byly splněny, když okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci řádně doručeno podle ustanovení zák. práce dne 26.10.2000 a když o okamžitém zrušení pracovního poměru splňuje náležitosti uvedené v ustanovení zák. práce; žaloba, kterou se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, byla u soudu podána dne 27. 12. 2000, tedy včas ( zák. práce). Vycházeje dále ze zjištění, že důvodem posuzovaného okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem bylo „neprovedení inventarizace majetku družstva“ (do 30.9.2000) a „nepředání originálů zápisů z představenstva družstva“ (žádné další nesplněné úkoly nebyly prokázány), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce uvedené úkoly nesplnil, že však nesplnění těchto úkolů nelze hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Při posouzení závažnosti porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že inventarizaci zboží a drobného investičního majetku družstva žalobce provést nemohl, neboť již dne 8.9.2000 došlo k přestěhování žalovaného z dosavadních prostor na Č. ulici a že – jak bylo zjištěno z výpovědi svědka Ing. C. - „inventarizaci provedla komise žalovaného před 8. 9. 2000“; ohledně dalšího žalobcem nesplněného úkolu, tj. předání originálů zápisů z jednání představenstva družstva, přihlédl k tomu, že, i když si žalobce ponechal originály těchto zápisů, předal jejich ověřené fotokopie, přičemž z výpovědi svědka Ing. T. bylo zjištěno, že „se nepřišlo na to, že by nějaké zápisy scházely“. Z uvedených důvodů tedy uzavřel, že „nešlo o porušení pracovní kázně, jež by bylo možno řešit okamžitým zrušením pracovního poměru dle ust. b) “.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č. j. -179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokátky JUDr. D. S. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za stavu, kdy žalobce měl učinit inventarizaci majetku do 30.9.2000, avšak došlo k vystěhování pronajatých prostor dne 8.9.2000, nelze skutečnost, že odmítl provést inventarizaci majetku před odstěhováním D. Š., považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, a to „právě vzhledem k okolnostem, které existovaly ve vztazích mezi žalovaným a společností K.“, a že stejně tak „vzhledem k provázanosti činnosti obou subjektů“ nelze považovat nepředání originálů zápisů z jednání představenstva D. Š. za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že „existovalo propojení činnosti žalovaného a společnosti K., spol. s r.o., mimo jiné i v tom, že žalovaný sídlil v prostorách firmy K.“, že „touto situací se zabývala kontrolní komise žalovaného, která poukázala na neúnosný stav s odůvodněním, že někteří členové představenstva žalovaného mají obavy se postavit proti předsedovi (proti žalobci) z titulu nezanedbatelných dodávek do provozoven firmy K.“, že „společnost K. patřila mezi největší odběratele D. Š.“ a že „v průběhu měsíce září polovina zaměstnanců, která pracovala pro žalovaného, byla nucena rozvázat pracovní poměr se žalovaným a následně uzavřela pracovní poměr se společností K., s.r.o., a druhá polovina odešla z prostor na Č. 2 do prostor žalovaného na L. ul. v H.-Š.“. Připomněl, že sám žalovaný uvádí, že „žalobci byl zaslán podklad pro inventarizaci veškerého majetku družstva, tj. včetně majetku, který byl v té době užíván společností K., spol. s r.o., jejímž jednatelem byl současně žalobce“, z čehož vyplývá, že „do dnešního dne není mezi účastníky vyřešen spor, zda se jednalo o majetek společnosti K., spol. s r.o., nebo o majetek žalovaného“ (příkladmo zmínil počítačovou síť), a že „v daném případě nešlo o inventarizaci majetku, ale o vypořádání majetkových vztahů mezi žalovaným a společností K., spol. s r.o.“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („jak do výroku I., tak do souvisejícího výroku II. rozsudku o nákladech odvolacího řízení“) podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o posouzení intenzity zjištěného porušení pracovní kázně rozhodného pro okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem, neboť odvolací soud náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně. Podle názoru žalovaného „míru intenzity porušení pracovní kázně vědomým nesplněním povinností, uložených představenstvem, které je statutárním orgánem a řídí činnost žalovaného, je nutno hodnotit zejména též s ohledem na funkci, kterou žalobce v souvislosti s ukládanými úkoly vrcholným řídícím orgánem žalovaného zastával, na způsob porušení konkrétních povinností a na důsledky jim porušované pracovní kázně na celkovou úroveň pracovní kázně na pracovišti“. Připomíná, že žalobci byly konkrétní úkoly, které vědomě nesplnil, uloženy v přímé souvislosti s odvoláním z funkce výkonného ředitele, ke kterému došlo pro nedostatky v jeho práci řídícího vedoucího zaměstnance, a že žalobce svým jednáním ve vztahu k povinnostem uloženým mu žalovaným zcela záměrně ignoroval plnění základních povinností vedoucího zaměstnance vyplývajících z ustanovení a g) ; dovozuje, že nebylo možné objektivně požadovat na žalovaném jako zaměstnavateli, aby nadále setrval v pracovním poměru se žalobcem. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, podle kterého „v daném případě nešlo o inventarizaci majetku, ale o vypořádání majetkových vztahů mezi žalovaným a společností K., spol. s r.o.“, a domnívá se, že „nikoliv nevyjasněnost toho, co je majetkem žalovaného, neboť ten je zachycen v účetnictví žalovaného, ale neprovedení inventarizace, tj. srovnání toho, co je zachyceno v účetnictví, se skutečným stavem, o jehož umísťování a užívání rozhodoval žalobce, je nutno považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. S poukazem na obsah výpovědí svědků Ing. C. a Ing. T. namítá – stejně jako v odvolání - že inventarizace majetku žalovaného před odstěhováním dne 8.9.2000 byla provedena komisí žalovaného ke dni 31.12.1999, že ke dni 8.9.2000, kdy na popud žalobce byl žalovaný nucen se přestěhovat do jiných prostor, nebyl z adresy na ulici Č. 2 v H. – M., tj. z dosavadního sídla žalovaného, převezen veškerý majetek družstva a že při odvozu majetku žalovaného bylo provedeno pouze porovnání skutečně nacházejícího se majetku žalovaného v nebytových prostorách a skutečně odvezeného z adresy Č. 2 za účasti žalobce; žalovaný o tom následně pořídil zápis, který byl zaslán žalobci jako podklad pro inventarizaci veškerého majetku žalovaného, tj. včetně majetku, který byl užíván v té době společností K., s.r.o, jejímž jednatelem byl současně žalobce. Dovozuje, že vznik dosud neukončených majetkových sporů se společností K., spol. s r.o., ve které žalobce nadále vykonává funkci jednatele, byl „právě důsledkem neprovedené inventarizace majetku žalobcem, který vykonával jak funkci jednatele společnosti K., spol. s r.o., tak předsedy představenstva a ředitele žalovaného a měl tak prvotní a úplné informace o stavu a umístění majetku žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu nelze subsumovat pod žádný z případů uvedených v ustanovení

, b) nebo c)

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.

]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska stanovení intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.

Žalovaný v dovolání mimo jiné namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu zjištěného porušení pracovní kázně rozhodného pro okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem, když náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem významným pro její posouzení.

Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušil dopisem ze dne 4.10.2000 - posuzovat podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. ,č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [, část věty před středníkem zák. práce].

Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce - jak již uvedl v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení

§ 53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21).

V projednávané věci soudy z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Při zkoumání, zda žalobce jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne 4.10.2000 (spočívajícím v tom, že do 30.9.2000 nesplnil úkol ze dne 1.9.2000, související s ukončením funkce ředitele, zejména „předání majetku D. Š. s tím, že odmítl provést inventarizaci majetku před odstěhováním D. Š. z prostor na ul. Č. 2, H.-m.“, a „předání originálů zápisů z jednání představenstva D. Š.“) porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Správně akcentoval zejména okolnosti, za nichž k porušení pracovní kázně došlo, tedy situaci, kdy žalobce měl učinit inventarizaci majetku žalovaného do 30.9.2000, avšak k vystěhování pronajatých prostor žalovaným došlo dne 8.9.2000, a v případě nesplnění úkolu předání originálů zápisů z jednání představenstva žalovaného skutečnost, že žalobce předal žalovanému ověřené fotokopie těchto zápisů. Správně také přihlédl „k okolnostem, které existovaly ve vztazích mezi žalovaným a společností K.“ a „k provázanosti činnosti obou subjektů“ (žalovaný sídlil v prostorách firmy K. a společnost K. patřila mezi největší odběratele D. Š.) a zahrnul do svých úvah také skutečnost, že „do dnešního dne není mezi účastníky vyřešen spor, zda se jednalo o majetek společnosti K., spol. s r.o., nebo o majetek žalovaného“ (příkladmo zmínil počítačovou síť), a okolnost, že „v daném případě nešlo o inventarizaci majetku, ale o vypořádání majetkových vztahů mezi žalovaným a společností K., spol. s r.o.“. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení

§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, jde o postup, který je v souladu s výše uvedenými obecnými výkladovými hledisky a ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn, případně povinen hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Namítá-li proto dovolatel, že „míru intenzity porušení pracovní kázně vědomým nesplněním povinností, uložených představenstvem, které je statutárním orgánem a řídí činnost žalovaného, je nutno hodnotit zejména též s ohledem na funkci, kterou žalobce v souvislosti s ukládanými úkoly vrcholným řídícím orgánem žalovaného zastával, na způsob porušení konkrétních povinností a na důsledky jím porušované pracovní kázně na celkovou úroveň pracovní kázně na pracovišti“, a připomíná-li, že „žalobci byly konkrétní úkoly, které vědomě nesplnil, uloženy v přímé souvislosti s jeho odvoláním z funkce výkonného ředitele, ke kterému došlo pro nedostatky v jeho práci řídícího vedoucího zaměstnance“, a že „žalobce svým jednáním ve vztahu k povinnostem uloženým mu žalovaným zcela záměrně ignoroval plnění základních povinností vedoucího zaměstnance vyplývajících z ustanovení a g) “, nepřípustně polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoliv toto oprávnění náleží toliko soudu; žalobce navíc již od svého odvolání z funkce dne 1.9.2000 vedoucím zaměstnancem nebyl.

Přihlédnout nemohl dovolací soud ani k námitkám dovolatele, směřujícím k tomu, jak odvolací soud hodnotil výpovědi svědků Ing. C. a Ing. T., a ke kritice jednoho ze závěrů odvolacího soudu, podle kterého „v daném případě nešlo o inventarizaci majetku, ale o vypořádání majetkových vztahů mezi žalovaným a společností K., spol. s r.o.“. Podstatou námitek žalovaného v tomto směru je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že „inventarizace majetku žalovaného před odstěhováním dne 8.9.2000 byla provedena komisí žalovaného ke dni 31.12.1999“, že „ke dni 8.9.2000, kdy na popud žalobce byl žalovaný nucen se přestěhovat do jiných prostor, nebyl z adresy na ulici Č. 2 v H. – M., tj. z dosavadního sídla žalovaného, převezen veškerý majetek družstva“, že „při odvozu majetku žalovaného bylo provedeno pouze porovnání skutečně nacházejícího se majetku žalovaného v nebytových prostorách a skutečně odvezeného z adresy Č. 2 za účasti žalobce“, o čemž „žalovaný následně pořídil zápis, který byl zaslán žalobci jako podklad pro inventarizaci veškerého majetku žalovaného, tj. včetně majetku, který byl užíván v té době společností K., s.r.o, jejímž jednatelem byl současně žalobce“, a že tedy „vznik dosud neukončených majetkových sporů se společností K., spol. s r.o., ve které žalobce nadále vykonává funkci jednatele, byl právě důsledkem neprovedené inventarizace majetku žalobcem, který vykonával jak funkci jednatele společnosti K., spol. s r.o., tak předsedy představenstva a ředitele žalovaného a měl tak prvotní a úplné informace o stavu a umístění majetku žalovaného“. Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), nepředstavují námitky žalovaného v tomto směru uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení

Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení nemůže být – jak již výše uvedeno – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce a že odvolací soud věc posoudil v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů, nemá rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněné právní otázky [výkladu ustanovení zák. práce v otázce stanovení intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity] po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení

Žalovaný podává dovolání - jak výslovně uvádí – také „do souvisejícího výroku II. rozsudku o nákladech odvolacího řízení“.

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.

Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. až ). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení , a není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení , protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.250,- Kč [srov. , , , a ve znění , č. a č. ] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. a č. ), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. září 2006

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu