Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2113/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2004, č. j. -118, uložil žalované povinnost „vydat žalobkyni osobní automobil VW Passat TDI, do 3 dnů od právní moci rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně zjistil, že je jedinou dědičkou po svém otci, V. K., který zemřel 19. 11. 2003 v 7.00 hod. Sporný osobní automobil, který byl v jeho vlastnictví od podzimu 2002, zdědila žalobkyně, ale měla jej v držení žalovaná. Dále zjistil, že dopoledne v den úmrtí jmenovaného byl u příslušného správního orgánu v příslušné dokumentaci proveden záznam o změně provozovatele předmětného vozu na jméno žalované. Soud neuvěřil, že žalovaná nabyla auto do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, uzavřené s V. K. 4. 3. 2003; tuto kupní smlouvu posoudil jako nevěrohodnou. V tomto směru, kromě dalšího, vyšel z listinných důkazů, shromážděných v trestním spise Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. .

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka Tábor jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. března 2005, č. j. -140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se neztotožnil s výhradami žalované, uplatněnými v odvolání. K otázce vydání neprávem zadržované věci, která byla ve vlastnictví zůstavitele ke dni jeho úmrtí, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a další, publikované pod č. 42/74 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pokud jde o výhrady žalované k posuzování důkazů soudem prvního stupně, konstatoval, že hodnocení důkazů provedené tímto soudem považuje za správné a logické a neshledává důvod k jiným závěrům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci, které nemá oporu v provedených důkazech. Tvrdí, že závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu s obsahem kupní smlouvy ze 4. 3. 2003, jíž se podařilo nalézt mezi věcmi po zemřelém V. K. a podle níž je žalovaná vlastnicí vozidla. Se jmenovaným žila ve společné domácnosti a auto koupili spolu, když ona uhradila dvě třetiny ceny a poté podle kupní smlouvy uhradila zbytek. Auto bylo evidováno na jméno V. K., protože mělo být používáno pro služební účely firmy, jíž byl K. spoluvlastníkem. Tento záměr se později neuskutečnil, a proto ji K. vybavil plnou mocí k provedení změny v osobě provozovatele, kterým byla ona. Soudy věří žalobkyni, ač neunesla důkazní břemeno. Nevěrohodnost žalobkyně jí nebyla přičtena k tíži, naopak jí bylo uvěřeno, a to bez důkazů. Nepravdivá byla i výpověď J. K., který byl v minulosti trestán pro majetkovou trestnou činnost. Soudy obou stupňů vycházely z nesprávné premisy, že pouze změna evidenčních údajů o provozovateli u dopravního inspektorátu může měnit vlastnické vztahy. Evidenční údaje dopravního inspektorátu ale nemusejí vypovídat o skutečných vlastnických vztazích, když v případě spoluvlastnictví může být v evidenci zapsána pouze jediná osoba. Žalobkyně opakovaně uváděla nepravdu i ohledně vlastnického práva k vozu Fiat Tipo. Za pochybení pokládá dovolatelka dále to, že soudy uznaly petit na vydání věci. Správně měl znít na určení, že ke dni svého úmrtí byl vlastníkem předmětného vozu Viktor K.; žaloba na vydání nemůže nahradit rozhodnutí dědického soudu a nemůže předcházet a vytvářet právní stav, který je vždy potvrzován až dědickým rozhodnutím s účinností ex tunc od zůstavitelovy smrti. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Také námitka nesprávného hodnocení důkazů je námitkou skutkovou.

V dané věci dovolatelka zpochybňuje věcnou legitimaci žalobkyně, která podala žalobu na vydání věci, ačkoliv tato věc ještě nebyla projednána v dědickém řízení. Soudy tuto věc však rozhodly v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, na kterou ostatně odvolací soud poukázal (viz R 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 1/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. , C 51 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K námitkám skutkového charakteru včetně námitky nesprávného hodnocení provedených důkazů nelze v tomto řízení, jak bylo vysvětleno shora, přihlédnout. Neobstojí ani tvrzení, že soudy vycházely z nesprávné premisy, že pouze změna evidenčních údajů o provozovateli u dopravního inspektorátu může měnit vlastnické vztahy; odvolací soud pouze správně uvedl, že žalobkyně „pro administrativní účely přepisu dokladu ... dědické rozhodnutí ohledně tohoto auta potřebovala“.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení , dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a věty první , neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. září 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu