Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 349/2006; 21 Cdo 2486/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) A. D., b) F. R., c) L. T., všech zastoupených advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovoláních žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č.j. -125, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2005, č.j. -163, takto:

I. Dovolání žalované se odmítají.

II. Žalovaná je povinna zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 26.9.2000 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhaly určení, že „jsou vedle žalované dědičkami po zůstavitelce B. S., zemřelé dne 8.2.1962, a to každá ve výši dědického podílu ¼“. Uvedly, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30.5.2000, sp.zn. , potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.7.2000, sp.zn. , jim bylo uloženo „domáhat se určení neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 16.7.1961“; současně uvedly, že „závěť předloženou žalovanou nenapsala zůstavitelka či ji nenapsala při plném vědomí a způsobilá k právním úkonům“.

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 1.7.2003, č.j. -104, žalobě vyhověl (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyním částku 19.553,60 Kč k rukám jejich zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku 8.244,- Kč (výroky II. a III.). Vycházel ze závěru, že „nebylo prokázáno, že by předkládaná závěť byla sepsána vlastní rukou zůstavitelky, a proto považoval takovouto předloženou závěť za neplatnou pro rozpor se zákonem“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.3.2004, č. j. -125, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. o věci samé“ potvrdil (výrok I.) a „ve výrocích II. a III.“ zrušil a věc „v tomto rozsahu“ vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Ve vztahu k potvrzujícímu výroku vycházel ze závěru, že „při žalobě na určení dědických podílů žalobkyň bylo na žalované, aby prokázala, že závěť, kterou v dědickém řízení předložila, je pravá a platná“; že „na základě provedeného dokazování takový závěr nelze jednoznačně učinit, a proto soud prvního stupně správně dospěl ke skutkovému závěru, že jednoznačně nebyla existence sporné závěti zůstavitelky prokázána“.

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 4.3.2005, č.j. -150, zamítl žádost žalované o osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyním částku 27.984,80 Kč k rukám jejich zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku 8.244,- Kč (výroky II. a III.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.5.2005, č.j. -163, usnesení Obvodního soud pro Prahu 8 ze dne 4.3.2005, č.j. -150, potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 803,25 Kč k rukám jejich zástupce.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č.j. -125, a proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27.5.2005, č.j. -163, podala žalovaná dovolání.

Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č.j. -125, namítá, že soud prvního stupně „svůj závěr vyvodil v rozporu se závěrem jím nařízeného znaleckého posudku, v němž se za nejpravděpodobnějšího pisatele a signanta závěti označuje zůstavitelka“, čímž „došlo k nesprávnému posouzení věci, jež odvolací soud potvrdil“; že soud prvního stupně tím, že „za důkazní situace, kdy nepřipustil svědeckou výpověď vnuka zůstavitelky, na jejímž posouzení mohl zhodnotit, zda žalovaná unesla důkazní břemeno, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, což odvolací soud neodstranil“; že soud prvního stupně tím, že „z vlastních, ničím nepodložených úvah v podstatě napadá žalovanou na cti, aniž by jí během celého řízení vůbec vyslechl, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, kterou došlo k závažnému snížení vážnosti žalované, což odvolací soud neodstranil“; že soud prvního stupně tím, že „z frapantně podvrženého úmrtního listu, předloženého soudu a založeného ve spise, který pro manžela jedné ze žalobkyň vystavila po třiceti letech od úmrtí zůstavitelky jakási matrikářka a jenž zpochybňuje způsobilost k právním úkonů zůstavitelky, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, což odvolací soud neodstranil“.

Ve vztahu k usnesení ze dne 27.5.2005, č.j. -163, namítá, že soudy „nevzaly v potaz hrubý nepoměr mezi hodnotou projednávané věci a stanovenou výší nákladů řízení a dále, že předmět řízení žalovaná nevyvolala, neboť závěť předložila v dobré víře ve znalecký posudek o její pravosti“.

Navrhuje aby dovolací soud shora uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení věty druhé , ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních () a v ( a ).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [ ], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení , o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení , o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení a o záměně účastníka podle ustanovení [ ], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení [ ], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení , o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení , o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení a o záměně účastníka podle ustanovení [ ], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení [ ].

Žalovaná v posuzovaném případě dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č. j. -125, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (dále též jen „rozsudek“). Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a

(srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaná v dovolání namítá, že soud prvního stupně „svůj závěr vyvodil v rozporu se závěrem jím nařízeného znaleckého posudku, v němž se za nejpravděpodobnějšího pisatele a signanta závěti označuje zůstavitelka“, čímž „došlo k nesprávnému posouzení věci, jež odvolací soud potvrdil“; že soud prvního stupně tím, že „z frapantně podvrženého úmrtního listu, předloženého soudu a založeného ve spise, který pro manžela jedné ze žalobkyň vystavila po třiceti letech od úmrtí zůstavitelky jakási matrikářka, a jenž zpochybňuje způsobilost k právním úkonů zůstavitelky, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, což odvolací soud neodstranil“.

Tyto námitky žalované představují – jak z vylíčení důvodů dovolání vyplývá - uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Žalovaná v dovolání dále namítá, že soud prvního stupně tím, že „za důkazní situace, kdy nepřipustil svědeckou výpověď vnuka zůstavitelky, na jejímž posouzení mohl zhodnotit, zda žalovaná unesla důkazní břemeno, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, což odvolací soud neodstranil“; že soud prvního stupně tím, že „z vlastních, ničím nepodložených úvah v podstatě napadá žalovanou na cti, aniž by jí během celého řízení vůbec vyslechl, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, kterou došlo k závažnému snížení vážnosti žalované, což odvolací soud neodstranil“.

Ani k těmto námitkám, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle , přihlédnout, neboť okolnost, že řízení je případně postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být - jak uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

Žalovaná dovoláním napadá i usnesení odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č.j. -125, kterým bylo potvrzeno zamítnutí jejího návrhu na osvobození od soudních poplatků; potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu podle ustanovení není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání proti usnesení není přípustné ani podle ustanovení , a , protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních a , a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení Dovolání proti usnesení odvolacího soudu proto není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2002, sp.zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 152, ročník 2002). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č.j. by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyním v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.860,- Kč (srov. ustanovení , , , , , a ve znění , č. , č. a č. ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden účelně vynaložený úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání žalované byla odmítnuta, dovolací soud jí podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalobkyním tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyně v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2006

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu